Telegrafní sloupek I/04

Proč psát, když nikdo nečte

Ano, proč psát. Proč vůbec psát.
Je to snad činnost člověku nějak přirozenější než jiné činnosti?
Je nezbytná k holému přežití?
Nikoliv. Psaní je výstřelek mozku, osvobozeného od nutnosti soustředění na lov či sběr.

Každý může psát. Tedy, každý, kdo se nemusí nutně soustředit na lov či sběr.
Každý člověk v luxusním světě může psát. A také píše. Vzkazy na lednici, naštvané e-maily, pohledy k Vánocům z nutnosti, milostné blouzniviny z radosti. Tisíce příležitostí k praktickému psaní.

Ovšem volná tvorba, to je jiná. Kdo ji vlastně potřebuje? Kdo ji čte?
Obvykle ti, kdo sami píší. Jistě, protože znají vlastní potřebu být čteni. A také se chtějí porovnat. Tedy zjistit, že jsou lepší, především. Píšící čtenář, to zkrátka nic není. Nic než klub pro vzájemné čtení.

Je třeba jít dál. Ulovit opravdového čtenáře. Je třeba vzít čtenáře, přikurtovat zájmem a nepustit ze sítí point, příběhů a rytmů. Ulovit a nepustit. Pak je proč psát. Pak je někdo, kdo čte.

Tak. To je ono. Je nutno hledět, aby bylo o čem psát, aby bylo pro koho psát, aby bylo…proč. Psát, psát, psát.
Pište. Oni se najdou.

J.N.S.