Telegrafní sloupek IV/04

O vyrůstání z čítankových schémat

Pravděpodobně to zažil každý, kdo v sobě - nejlépe v období počínající puberty - objevil touhu napsat báseň. O básni ví běžný školák jen to, co se dozví na hodině češtiny. A na těch hodinách je zase čas sotva na letmé seznámení s klasiky, a to ještě těmi nejklasičtějšími. Není tedy divu, že mladá hlava si začne myslet, že báseň = Vrchlický, Erben nebo přinejlepším Mácha. Tedy, nic proti těmto autorům, ale přece jenom, žijeme dnes už v 21. století a básnické prostředky prošly svým vývojem.

Jenže o tomto vývoji jedinec, kterého nepoučili třeba znalí rodičové či jiný akceptovatelný zdroj, neví zhola nic. A tak se začne hmoždit s daktylem, trochejem a jambem, jimiž hodlá vyznat lásku spolužačce Gabriele, která má nejlepší dredy na škole. Samozřejmě, boj je to nerovný a bez předchozího tréninku a hlavně skutečného porozumění věci to nezbytně dopadne katastrofálně. Na světě je další expert na láskopáskování, rýmy jako kytka-lopata a nulovou invenci.

Teprve o pár let později, vydrží-li zamilovanému studentovi zájem o múzu, objeví možná existenci jiných směrů v literatuře, jiných způsobů psaní...a spolu s vlastním vyrůstáním z bezpečné uniformity základní školy a nižších stupňů té střední začne hledat svoje slova, svůj způsob práce s texten. A bude-li mít Gabriela štěstí, obdrží po pár letech milostnou báseň, která bude čítance na hony vzdálená, ale kterou bude s jistou nevírou v očích ukazovat svým vnoučatům ještě po padesáti letech. A ještě po těch padesáti letech ji při čtení zamrazí v zádech.

Neboť v tom je síla původnosti. Vyřezat každé slovo, které brání čirému diamantu smyslu, objevit vlastní poetiku, vlastní metafory, vlastní sílu imaginace.
Nechť tedy v hrobě spočívají a zaslouženě se v každé další generaci dětí své slávy dočkávají klasikové - ale nechť přitom nejsou jediným představitelným vzorem a cestou. Jedině tak se totiž za dalších sto let dočkáme klasiků nových.

J.N.S.