Telegrafní sloupek IV/05

O literárním nebezpečí ročních období

Je to nevyhnutelná věc. Když sledujete aktuální literární tvorbu, nejlépe tu internetovou, máte k dispozici takový malý poetický Zahradníkův rok. Sotva s jarem rozpukne první naducaný pupen, už se spolu s ním prořezává čerstvá dávka přírodní lyriky s lehkými milostnými motivy. Jak jaro postupuje a slunce připaluje, žhaví se i básníkovo pero. Přibývá ňader, klínů a vášně. Už ty názvy, které čteme po literárních serverech: Chci tě, Romance, První láska aj. Opravdu, nejhorší jsou červnové a červencové noci – zvlášť pocházejí-li z pera nevinných dívek v prvním záchvatu milostného blouznění.

V srpnu se naštěstí už trochu kazí počasí a jásavá letní nahatost se trochu zastírá mlžnými rány. Navíc mnohé z toho, co bylo za horkých nocí započato, jaksi přirozeně s okolními teplotami vychládá, a to se projevuje i v nově vznikajících textech: Loučení, Procitnutí…zkrátka střízlivění. Ale ani tehdy nemá čtenář nadlouho pokoj. To, co na počátku vnímáme jako zaslouženou a vítanou tématickou proměnu, se záhy stane úmorným prodíráním skrz vlny sentimentu. Ten je samoten, toho opustila víla, té se smutkem hlava kloní, jiná slzy roní.

Běda, nejsme my autoři tak neotřelí, původní a vynalézaví, jak bychom si rádi mysleli. Podívejte se schválně „k sousedovi v lavici“, zjistíte, že čerpá z podobného zdroje. Vlastně právě s tím bychom měli počítat – že nejsme mimořádní svou inspirací. Můžeme být ale mimořádní zpracováním, můžeme pomoci čtenáři podniknout výlet do o něco jiných končin než ostatní. Když se budeme snažit.

A teď k čemu to všechno píšu. Blíží se zima. Blíží se osamělé noci, zadumané sněhové pláně, teskné obzory, odcizená rána, mráz na řasách. Pokud si nedáme pozor, co všechno z tohohle může vzniknout? Tedy, snažme se.

J.N.S.