Telegrafní sloupek I/06

Rukověť začínajícího nadějného poety

V určitém období života píše básně málem každý. Jsou to ta léta, kdy nám celý svět naprosto nerozumí (a celý je pokažený a špatný) a jen my to vidíme a zhrzeně a tragicky se vlečeme po nocích. Je to rovněž období, kdy nás pálí největší láska našeho života, která už se nikdy nebude opakovat. (Ona skutečně nebude, ale trochu jinak, než si tehdy představujeme.) A stejně, jako tehdy mnoho lidí s poezií začne, o pár let později (ne-li dříve) s ní také skončí. Takový vývoj je přirozený. Zbude jen určité a nevelké množství těch, kteří píší dál. Může to být zastydlou pubertou nebo skutečným tvůrčím nadáním, každopádně je ale potřeba se, zejména v případě toho druhého, začít na svém poli vzdělávat. Protože kromě mnoha jiných věcí, kterými poezie je, je rovněž – ač to mnozí lidé slyší neradi – prací. Jinými slovy, chceš-li, synu a dcero, složit zkoušku mistrovskou, musíš napřed ovládnout řemeslo. A to znamená mj. číst a číst a číst. Koho? Narozdíl od školské výuky do "základního čtenářského košíku" shrnu pár autorů spíše moderních a českých.

 

Jan Skácel

Patrně jeden z našich největších současných lyrických básníků žil v letech 1922 – 1989, a, jak už se to tak dobrým básníkům v určitém období stávalo, roky mu komunisté bránili publikovat. Na jeho kvality nicméně naštěstí přišli i v zahraničí. Skácel je básníkem lyrickým a něžným, ale ovládá vzácné umění výstižné stručnosti a melancholie těžknoucí smutkem tak, aby to nebyl laciný uplakaný kýč. Výstižná stručnost se hodí i vyznavačům mnohem údernějších a agresivnějších stylů, ona se vlastně hodí vždy. Přítel Petr Kukal tvrdí, že čtyřverší je v češtině nejpřirozenějším poetickým útvarem, a i když s ním nesouhlasím beze zbytku, rozhodně na tom něco je – a Skácel byl, mimo jiné, i mistr čtyřverší. Ze Skácelovy rozsáhlé tvorby lze doporučit prakticky cokoliv, osobně mám rád Smuténku (1965) a Odlévání do ztraceného vosku (1984), na úvod nicméně postačí i nějaký výbor, třeba Stracholam (Mladá fronta, 1993) nebo Kdo učil mlčet kámen (BB art, 2001).

http://www.rotrekl.cz/s_skacel.htm
http://www.sweb.cz/antologie/

 

Egon Bondy

Dnes již legendami opředený nestor českého undergroundu je postavou rozporuplnou – na jednu stranu ani on nebyl komunistickým režimem před rokem 1989, jakožto jeho kritik (na protest proti poúnorovému antisemitismu přijal židovský pseudonym), vnímán pozitivně, na druhou stranu pro řadu jeho příznivců bylo trpkým zklamáním, když našli v polistopadovém tisku jeho jméno na seznamech agentů StB. Po většinu svého života názorově inklinoval k levicovým extremismům – a tento fakt nelze v jeho tvorbě, značně autobiografického ducha, přehlédnout. U Egona Bondyho (snad) nejde primárně o styl (jeho texty jsou leckdy málem "říkankami", i když poetické kouzlo nepostrádají), ale především o sílu sdělení a strašlivou pravdivost postřehnutí negativních jevů hnití duše a zkázy ducha. Na Internetu jistě lze dohledat úplnější bibliografii, zde uvedu dva porevoluční tituly nakladatelství Inverze – Básně 1988 aneb Čas spíše chmurný / Odplouvání, Dvě léta (básně 1989 a 1990) – a zmíním v kontextu Bondyho díla spíše ojedinělou a nezvykle poetickou podzimní feérii Nesmrtelná dívka (Mladá fronta, 1992). Pro pořádek rovněž dodám, že Egon Bondy je i autorem různých próz.

http://sweb.cz/ebondy/
http://www.sweb.cz/antologie/

 

Václav Hrabě

Nedožil se pětadvacetin, takže toho nestihl napsat tolik (bohužel), aby nestálo za to přečíst vše. Hrabětova poezie, to je Praha a blues, kavárny a dým z cigaret, jazz a živé srdce. Žil krátce, geniální byl dost a pro začínající autory je četba jeho díla málem povinností. Snad právě on se nejvíc přiblížil beatníkům. A ani on nebyl minulým režimem zrovna nadšeně propagován, naštěstí ale našel nadšené vyznavače v Kováříkovi a rockerovi Mišíkovi, který učinil jeho Variaci na renesanční téma dnes už prakticky nesmrtelnou.

http://www.rotrekl.cz/i_hrabe.htm

 

Myslím, že pro začátek každého četba těchto tří autorů na nějakou chvíli zabaví. Nicméně, jsme-li u tvůrců moderních, i oni přeci jen mají nějaké své kořeny a z tradice české literatury tím či oním způsobem vycházet musí, chtě – nechtě. Proto přeci jen jednu knihu "učebnicového" charakteru zmíním. A to sice antologii (tehdy) soudobé (tzn. před- a meziválečné) poezie Moderní básnické směry Vítězslava Nezvala (Československý spisovatel, 1989). Ačkoliv jako autora ho osobně moc rád nemám, užitečnost tohoto jeho počinu nemohu popřít – a ani vy byste neměli.

Fin