Telegrafní sloupek IV/06

Poesie versus životní próza

Prohlašuji následující: Básník by neměl mít žádný majetek, žádné povolání a žádné příbuzné. Že to zní ošklivě? Vskutku. V následujícím textu se nicméně pokusím tuto zdánlivě nesmyslnou a očividně negativistickou tezi obhájit.

Majetek. Tedy, je to v zásadě věc dobrá. Takové ty přízemní potřeby těla jako je jídlo či ošacení, případně i potřeby vyšší – např. zajištění budoucnosti rodiny nebo výlet na romantickou chalupu v klínu hor – se s majetkem v kapse či v bance naplňují jaksi snadněji.
Problém nastává, jakmile se majetek dožaduje pozornosti. Finanční poradci výstražně hřímají o inflaci, tunelování a recesi. Stravenky docházejí. Do chalupy v klínu hor zatéká a lesáci odmítají dovézt dřevo na zimu. Majetek se připomíná v tu nejnevhodnější chvíli, přerušuje tok blahodárné inspirace a do ruky tiskne kladivo na finanční poradce a šindele.

Povolání. Jak pěkně to zní. Zdá se, jakoby každý člověk měl být k něčemu povolán, nejlépe k vyšším uměleckým metám. Zdá se, že jde o vznešenou věc. Bohužel životní próza vymění záhy jednu předponu za druhou a týž člověk je odvolán, a sice směrem od umělecké činnosti pryč, co nejdál a veskrze definitivně. Je třeba stíhat termíny, vyplňovat výkazy, cesťáky, hlášení a jiné podivné dokumenty. Je nutno se vzdělávat, abychom posléze – vzděláni detailně ve svém oboru – mohli lépe čelit lidem nevzdělaným, avšak nám nadřízeným. Ano. Čím vymyšlenější povolání, tím méně prostoru ku tvorbě jakékoliv kromě té, jíž máme v naprosto prozaickém popisu práce.

A konečně příbuzní. Tedy, všichni pocházíme z nějaké té matky a otce. Byli-li rodiče praktičtí a vyrobili nejprve zkušební verzi, kterou následně dalším potomkem dotáhli, máme i sourozence, nebo dva, nebo tři. Přičinliví lidé mají navíc i všelijaké ty další pokrevní i nepokrevní osoby s těmi různými nejasnými označeními jako prateta, nevlastní děd, bratranec a posléze tchyně, švagr nebo neteř. Jistě, tito všichni lidé mohou být i vcelku milí a kulturní. Někdy mají dokonce i opravdový zájem o básně svého příbuzného (nechť každý sám rozhodne, zda je toto dobré či ne). Naneštěstí všichni tito lidé mají také narozeniny, které je třeba slavit, starosti, které je třeba sdílet, a dále křtiny, maturity, svatby, promoce, povýšení, oslavy zrození dalších příbuzných…a pohřby. A to je, pane, nějakého času. Zvláště když každý ten drahý majitel obdobné DNA bydlí v jiném cípu milované vlasti, což oni s oblibou dělávají.

A nyní vezmi, autore, čas péče o majetek, čas na práci a čas pro příbuzné, a tyto sečti. Vyjde-li něco kolem pětadvaceti hodin denně, je to ještě dobré. Takže ať mi ještě někdo tvrdí, že poeta má jinou možnost než odejít do lesů a tam vyškrabovat své básně do vyhlodané kůry. Jedno je jisté: psaní fejetonů každopádně nezabírá.

J.N.S.