Telegrafní sloupek I/07

O rychlosti

Jedním z výrazných znaků dnešní doby je rychlost. Jezdíme rychlodráhou, používáme vysokorychlostní připojení k internetu, stravujeme se v rychlém občerstvení. Zájem vědců o urychlovače dává tušit, že touha lidstva po rychlosti nebyla dosud nasycena.

Zdá se, že jsme uvěřili, že předpokladem úspěchu je spěch a že žádoucím postojem je poklus. Čekat si mohou dovolit jen ti, kteří už nevědí, oč běží: zkrachovanci a ubožáci. I čekanka už se prodává rychlená.

Potřeba spěchat postihla i literaturu. Prozaici používají jen holé věty, aby čtenáře příliš nezdržovali, romány se přepisují do novel — či rovnou do filmových scénářů. Poezii drží nad vodou haiku, protože se vejde do jedné krátké textové zprávy v mobilním telefonu, spolu se zhudebněnými básněmi, které se dají poslouchat z přehrávače cestou odněkud někam, takže konzumenta nezdržují čtením.

I my, staromilci z pohledu okolních běžců, názvem svého čtvrtletníku odkazujeme k poslu vědecko-technické revoluce, k prvnímu ze strojů, který umožnil lidstvu cestovat rychle a bez námahy. Snad právě to, že je tak starý, mu propůjčuje nádech romantiky a kouzla, který ostatní moderní stroje postrádají.

Vlak nás sice unáší rychle, ale jeho rychlost patří ještě do starého světa — alespoň dokud se vůz pohupuje na nerovných kolejnicích a k cestujícímu proniká zvuk pražců (tak se mu jen říká, ve skutečnosti pražce žádný zvuk nevydávají). V našem podvědomí se oživuje pocit dítěte v lůně matky, dítěte vnímajícího rytmus tlukotu jejího srdce a houpavý pohyb jejích kroků. Je to ta nejkrásnější vzpomínka, jakou máme.

Ve vlaku nám navíc zbývá dost času na to, abychom si otevřeli knihu. Zatímco motor spěchá za nás, můžeme klidně listovat stránkami a číst, můžeme přemýšlet nad každou větou, můžeme chutnat každou metaforu, aniž by nás stroj svou službou nutil k činnosti a bránil nám v jiné.

Nebyly stroje původně vymýšleny právě proto?

-echo