Telegrafní sloupek II/07

O knihovnách a tak

Tak nám asi budou stavět novou knihovnu. Národní. Klementinum, ambiciózní projekt u nás tak nepopulárního jezuitského řádu, přestává stačit současným potřebám. Alespoň tak je to prezentováno. V tisku je teď ale hlavně diskutován vítězný architektonický návrh Jana Kaplického. Ale nebojte se, o něm psát nehodlám. Nebo hodlám?

Když jsem kdysi začal jezdit za naše hranice směrem na západ, byla pro mne velkým šokem téměř ve všech domácnostech, které jsem měl možnost navštívit, absence důležitého kusu nábytku. Tím kusem nábytku byla knihovna. Už jako dítě jsem byl hrdým vlastníkem několika stovek knih, často jsem musel řešit otázku kam s nimi, a v rodinách mých západoevropských známých jsem nalezl vždy jen mnohadílnou encyklopedii a pak dalších knih sotva pár desítek. Tato kulturní odlišnost se vysvětlila, když jsem poprvé navštívil jejich veřejnou knihovnu. Většinou se jednalo o jednu z největších budov i na malých městech. Budovu vybavenou nejen knihami v mnoha jazycích, často i v češtině, ale i moderní technikou, mnoha studijními místy a kouty s pohodlnými křesly, které přímo lákaly k odpoledni strávenému s knihou.

Realita reálného socialismu byla tristní. Knihovny byly nastrkány v nevyhovujících prostorách, jejich technická vybavenost byla ubohá. Knihy byly přístupné především podle ideologického klíče. Dalo se čekat, že po roce 1989 dojde i v této oblasti k podstatným změnám.

První realizovaný projekt budovy veřejné knihovny po dlouhých desetiletích reálného socialismu, kdy se knihovny prostě nestavěly, mám od domu asi pět minut. Jedná se o tzv. stavbu smíření. Na místě během „křištálové“ noci vypálené liberecké synagogy byla vystavěna v letech 1997 – 2001 budova Krajské vědecké knihovny v Liberci a židovská modlitebna. Atraktivní architektonický zevnějšek i palubově řešený interiér vyšel z rýsovacího prkna Radima Kousala. Sice trochu smrdí plagiátorstvím, když se člověk seznámí s několika stavbami Jeana Nouvela, u kterého Kousal podle vlastních slov rok ořezával tužky, ale nechť. Alespoň má opravdu evropské rozměry a šmrnc. Ale pak už je realizace typickým příkladem české reality. Stavbu prováděla stavební firma, kterou soudce Jiří Berka poslal do konkurzu, takže dokončení knihovny připomínalo komplikovaný porod kleštěmi. A na stavbě se to projevilo. Skleněný obklad několikrát prasknul. Do knihovny i do modlitebny teče střechou. Do přednáškového sálu fouká netěsným skleněným pláštěm. Režijní místnost je dobrým odkladištěm, protože kabel, který vedl k ovládacím panelům, se někde přerušil a už se nenašel nikdo, kdo by zaplatil kompletní rozebrání obkladů a podhledů onoho sálu, kudy ten kabel vede. Atd.

Aby toho nebylo málo, do čela knihovny byl jmenován ředitel Pavel Harvánek, kterého chvíli předtím vyhodili z libereckého divadla. Je to taková tradice u nás na severu, že když už jste jednou ředitel, musíte být už pořád jen ředitel, je jedno čeho. V knihovně fyzicky moc nepobýval, rád se vozil ve služebním autě po všech čertech, na což nakonec doplatil, protože jeho odvolání stálo na podivně vedené knize jízd. A knihovna si žila vlastním životem. Původní architektova koncepce volně přístupného fondu vzala za své. Pravda, knihy se ztrácely, tak šup s nimi do skladů. Ovšem peníze na mzdy pro lidi, kteří by ty knihy vyhledávali, se hledají obtížně.

Takže do Prahy a vlastně i zbytku Česka vzkazuji: jestli budeme mít Národní knihovnu jako medúzu nebo jako tradiční krabici, je vlastně jedno. Důležitější je všechno ostatní. Nezbývá nám, než trpně čekat, jak to všechno vlastně dopadne.

Pro jistotu jsem už své roční dceři začal pořizovat její vlastní knihovnu a tu svoji také raději rozšiřuji. Ale o akvizici třeba příště.

Nykos