Telegrafní sloupek

O rozpacích internetové porotkyně

Mnoho vody již uplynulo od vyhlášení historicky prvního ročníku Ceny Josefa Škvoreckého, nového zjevení mezi českými literárními cenami. Laureátem a šťastným majitelem cinkavého čtvrtmilionku coby fyzické podoby oné ceny (kromě obligátního diplomu, ovšemže) stal se Jan Novák se svým románem Děda, jak všichni víme. Lecjaká vlnka na literárním rybníčku se nám tím rozčeřila, to víme též. O vítězi totiž rozhodl v těsném hlasování samotný Josef Škvorecký – a nebyl snad tenhle Novák jeho chráněncem? My ovšem nebudeme tuto skutečnost nudně a s křížkem po vyhlášení rozporovat, přiznejme totiž otevřeně, že Děda je zatraceně dobrá kniha a netřeba mu tedy házet bláto na střídmou titulku. My si tu zavzpomínáme, jak se vůbec stalo, že vznikly nějaké nominace – a co s tím měl společného internet.

Jednoho krásného říjnového večera roku 2006 obdržela pisatelka těchto řádek vstřícný e-mail od (dnes již bývalé) majitelky literárního serveru Písmák, a zároveň také manželky (dnes též již bývalého) majitele Literární akademie - Soukromé školy Josefa Škvoreckého. Šlo o věc lákavou: vzniká nová literární cena pro původní české beletristické dílo, o ceně bude rozhodovat pětadvacetičlená porota samé Jméno a Prestiž – a poprvé se tu nabízí účast i veskrze bezejmenným a neprestižním zástupcům literárních serverů a internetových literárních časopisů. I zaradovala se a blahořečila šťastnému spojení Písmáka s LA, jež bezpochyby výrazně přispělo k této přelomové události. Rozechvělými prsty odpověděla, že je poctěna a svou roli přijímá. Konečně nebudeme přehlíženi a odstrkováni coby spolek pochybných grafomanů neschopných prosadit se v literárních kruzích běžnými cestami, myslela si. Vývoj událostí byl očekáván s nejvyšším zájmem.

Po obdržení seznamu porotců se již dříve rozechvělá hruď dmula ještě více a hrozila bezmála hyperventilací. Nezpochybnitelná autorita většiny porotců bude jistě médii kvitována a ceně se dostane tak potřebného PR. Pochybnosti o vlastní kvalifikaci byly zaplašeny a nahrazeny odhodláním přečíst každou řádku české beletrie, aby bylo možno o ceně rozhodnout skutečně spravedlivě a bez pocitu vlastní odborné nedostačivosti. Na první (a prozraďme nestrategicky, že také i poslední) osobní setkání poroty dorazila novopečená porotkyně s nemalými očekáváními. Zasedání ono konalo se v luxusní restauraci hotelu Holiday Inn na Vyšehradě. To zapůsobilo. S poněkud menším nadšením poté sledovala, že k hlavnímu stolu, u něhož seděla lákavá literární společnost, nebude připuštěna, neb pro internetovou pětici nezbylo již místo. Spolu se svými zaraženými kolegy byla s omluvou umístěna u přilehlého, avšak odděleného stolu, čímž se její původní sen o společném stolování s velikány soudobé literatury poněkud odporoučel. Jak se ukázalo, tato drobnost měla pro další vývoj význam doslova symbolický.

V úvodním proslovu pohovořil Václav Krištof coby zástupce vyhlašující Literární akademie o důvodech a smyslu vzniku nové ceny a o úkolech, jež před porotou leží. Každý z porotců bude číst knihy, vydané v daném časovém intervalu, ovšem dle vlastního uvážení. Na základě přečteného pak nominuje titul, který pokládá za nejlepší. Z nominací vznikne seznam, ten se pak opět dle mínění každého jednotlivého oboduje, přičemž byl-li by poté porotce zároveň i nominovaným, o sobě dále již hlasovat nebude…atd. atd. Zde nutno přiznat, že hlasy jednotlivců byly si v rámci procesu skutečně rovny, tedy v podstatných věcech zde nečiníme žádné výtky. Dozvěděli jsme se dále, že hlasování mělo by probíhat na dalších zasedáních, tedy osobně. To znělo krásně, možnost dialogu nad nominovanými knihami – a konečně snad i diskuse s literáty - zdála se být skvělá. Realita byla, pravda, o poznání méně skvělá, ač by se dalo říci, že pro internetové porotce přirozenější. Ze slibného pokračování grandiózního úvodu sešlo, hlasování se bez bližšího vysvětlení odbylo po e-mailu. Pouze před nominačním večerem, jenž měl probíhat v Městské knihovně, byli jsme požádáni o foto. To zřejmě aby si organizátoři připomněli, jak vlastně vypadáme.

O samotném nominačním večeru bylo by snad lépe se příliš nerozepisovat. Bylo by lépe nenapsat, že Malý sál knihovny na Mariánském náměstí působil opuštěně ještě po začátku vyhlašování. Bylo by vhodnější neříkat, že v polovině večera přestal počítač komunikovat s projektorem a po plátně se od té chvíle proháněli toliko duchové. Bylo by lépe nezmiňovat přednes sice půvabné, avšak na jazyk si pohříchu šlapající slečny (snad studentky LA?), která představovala ukázky z nominovaných knih. A už vůbec by se nemělo říkat, že na nominacích se mezi autory a nakladateli vyskytla i spisovatelka Petra Hůlová, které napsali, že je mezi nejlépe hodnocenou desítkou - omylem. Vlastně bylo naší internetové porotkyni rektora LA Petra Čorneje a předsedy poroty Jiřího Dědečka, kteří se museli s těmito skutečnostmi popasovat, upřímně líto. A činili tak s veškerou možnou noblesou, to jim přiznejme! Noblesní byl i krok Jiřího Dědečka, s nímž opustil své místo v porotě poté, co se v nominacích objevil román jeho manželky Terezy Brdečkové, Slepé mapy. A to už jsme šli do finále, zbýval jen krok poslední, hlasování o vítězi. Věru, myslela si naše internetová porotkyně, už se nemůže nic stát. Ale chyba lávky, stihly ještě vzniknout pochyby o nároku Novákova Dědy na místo mezi nominacemi. Bylo to přece dílo, jež autor nepsal česky, ale anglicky, a na jehož překladu do češtiny se pouze spolupodílel. A to se nám nelíbí, aby naše české koruny a české pocty skončily někde za oceánem. Vyhoďme ho z kola ven! V e-mailovém hlasování se čtyři z porotců vyjádřili pro vyřazení knihy z nominací, osm bylo pro zachování Dědy mezi kandidáty na cenu, deset se nevyjádřilo. Inu, Novák tam zůstal a Novák také vyhrál – oním rozhodujícím hlasem Josefa Škvoreckého, jak již bylo zmíněno v úvodu. V těsném závěsu, ale na místech již nehonorovaných zůstaly Lingvistické pohádky Petra Nikla a povídková kniha Olej do ohně Lubomíra Martínka.

My internetoví už jsme byli zvyklí, a nečekali jsme, že kromě dekorum zachovávajícího tajemníka poroty, Václava Krištofa, nám při slavnostním vyhlašování 30. října 2007 v Národním domě na Vinohradech bude někdo dělat portréty a drtit ruce. Vůbec nás nepřekvapilo, že o složení poroty a procesu hlasování nepadlo při vyhlašování ani slovo. Rádi jsme zatleskali projevu Petra Čorneje i potěšenému laureátovi. Vcelku nás uklidnilo, že jsme sami nemuseli na kameru či do diktafonu hovořit o svých pocitech, bilancovat a dělat závěry. Za svým způsobem zábavný lze pokládat i fakt, že nám po skončení roční „spolupráce“ nepřišlo ani tím tradičním e-mailem tak dík a čau, milá ídéčka. Ona nám totiž nepřišla ani tisková zpráva, víme. A tak, s veškerým respektem k osobnostem, které dovedly Cenu Josefa Škvoreckého do vcelku uspokojivého závěru, nezbývá než konstatovat, že až někomu z nás on-line podivínů zase příště někdo nabídne účast v nějaké té moderně pojaté porotě, bude už mít těžší práci. Naše prsty nebudou tak spěchat s mačkáním nadšeného Reply. A dost možná dojde i na Delete as spam.

J.N.S.