Telegrafní sloupekO rozpacích internetové porotkyněMnoho vody již uplynulo od vyhlášení historicky prvního ročníku Ceny Josefa Škvoreckého, nového zjevení mezi českými literárními cenami. Laureátem a šťastným majitelem cinkavého čtvrtmilionku coby fyzické podoby oné ceny (kromě obligátního diplomu, ovšemže) stal se Jan Novák se svým románem Děda, jak všichni víme. Lecjaká vlnka na literárním rybníčku se nám tím rozčeřila, to víme též. O vítězi totiž rozhodl v těsném hlasování samotný Josef Škvorecký – a nebyl snad tenhle Novák jeho chráněncem? My ovšem nebudeme tuto skutečnost nudně a s křížkem po vyhlášení rozporovat, přiznejme totiž otevřeně, že Děda je zatraceně dobrá kniha a netřeba mu tedy házet bláto na střídmou titulku. My si tu zavzpomínáme, jak se vůbec stalo, že vznikly nějaké nominace – a co s tím měl společného internet. Jednoho krásného říjnového večera roku 2006 obdržela pisatelka těchto řádek vstřícný e-mail od (dnes již bývalé) majitelky literárního serveru Písmák, a zároveň také manželky (dnes též již bývalého) majitele Literární akademie - Soukromé školy Josefa Škvoreckého. Šlo o věc lákavou: vzniká nová literární cena pro původní české beletristické dílo, o ceně bude rozhodovat pětadvacetičlená porota samé Jméno a Prestiž – a poprvé se tu nabízí účast i veskrze bezejmenným a neprestižním zástupcům literárních serverů a internetových literárních časopisů. I zaradovala se a blahořečila šťastnému spojení Písmáka s LA, jež bezpochyby výrazně přispělo k této přelomové události. Rozechvělými prsty odpověděla, že je poctěna a svou roli přijímá. Konečně nebudeme přehlíženi a odstrkováni coby spolek pochybných grafomanů neschopných prosadit se v literárních kruzích běžnými cestami, myslela si. Vývoj událostí byl očekáván s nejvyšším zájmem. Po obdržení seznamu porotců se již dříve rozechvělá hruď dmula ještě více a hrozila bezmála hyperventilací. Nezpochybnitelná autorita většiny porotců bude jistě médii kvitována a ceně se dostane tak potřebného PR. Pochybnosti o vlastní kvalifikaci byly zaplašeny a nahrazeny odhodláním přečíst každou řádku české beletrie, aby bylo možno o ceně rozhodnout skutečně spravedlivě a bez pocitu vlastní odborné nedostačivosti. Na první (a prozraďme nestrategicky, že také i poslední) osobní setkání poroty dorazila novopečená porotkyně s nemalými očekáváními. Zasedání ono konalo se v luxusní restauraci hotelu Holiday Inn na Vyšehradě. To zapůsobilo. S poněkud menším nadšením poté sledovala, že k hlavnímu stolu, u něhož seděla lákavá literární společnost, nebude připuštěna, neb pro internetovou pětici nezbylo již místo. Spolu se svými zaraženými kolegy byla s omluvou umístěna u přilehlého, avšak odděleného stolu, čímž se její původní sen o společném stolování s velikány soudobé literatury poněkud odporoučel. Jak se ukázalo, tato drobnost měla pro další vývoj význam doslova symbolický. My internetoví už jsme byli zvyklí, a nečekali jsme, že kromě dekorum zachovávajícího tajemníka poroty, Václava Krištofa, nám při slavnostním vyhlašování 30. října 2007 v Národním domě na Vinohradech bude někdo dělat portréty a drtit ruce. Vůbec nás nepřekvapilo, že o složení poroty a procesu hlasování nepadlo při vyhlašování ani slovo. Rádi jsme zatleskali projevu Petra Čorneje i potěšenému laureátovi. Vcelku nás uklidnilo, že jsme sami nemuseli na kameru či do diktafonu hovořit o svých pocitech, bilancovat a dělat závěry. Za svým způsobem zábavný lze pokládat i fakt, že nám po skončení roční „spolupráce“ nepřišlo ani tím tradičním e-mailem tak dík a čau, milá ídéčka. Ona nám totiž nepřišla ani tisková zpráva, víme. A tak, s veškerým respektem k osobnostem, které dovedly Cenu Josefa Škvoreckého do vcelku uspokojivého závěru, nezbývá než konstatovat, že až někomu z nás on-line podivínů zase příště někdo nabídne účast v nějaké té moderně pojaté porotě, bude už mít těžší práci. Naše prsty nebudou tak spěchat s mačkáním nadšeného Reply. A dost možná dojde i na Delete as spam. J.N.S.
|