Telegrafní sloupek

O samotářství

Jsou spisovatelé společenští, nebo se jedná spíš o samorostlé solitéry?

Gabriel García Márquez v předmluvě k Dvanácti povídkám o poutnících popisuje požitek z psaní jako „ten nejniternější a nejsamotářštější, jaký si kdo může představit“.

To samozřejmě není úplná odpověď na naši otázku. Citát říká jen tolik, že v době tvorby jsou spisovatelé samotáři. Vycházeje z osobní zkušenosti, nemohu než souhlasit: i text tohoto sloupku vzniká pozdě po půlnoci, kdy manželka a dítě již spí. Jakkoliv je inspirace náhlá, řemeslné dopracování textu vyžaduje delší dobu soustředění a klidu. Existují však spisovatelé, kteří své samotářství pěstují i v době, kdy nepíší — známým zástupcem takových autorů je J. D. Salinger, o němž není společnosti nic nového známo již dobrých čtyřicet let. I jeho mlčení a ukrývání se světu je ovšem možné interpretovat jen jako logické pokračování jeho tvorby, jako maximální možné prodloužení onoho niterného a samotářského prožitku.

Důvodem samoty píšícího však nemusí být jen jeho snaha být sám, ale i nedostatek zájmu ostatních. Koho zajímá člověk sehnutý nad papírem či zírající do monitoru, který brblá polohlasem neúplné věty? Sledovat píšícího spisovatele je zábavné asi jako sledovat spícího Andyho Warhola. Jistou výjimkou z tohoto pravidla je v poslední době stále populárnější slam poetry, při níž může publikum občas zahlédnout zrod básně přímo na pódiu.

Člověk se však samoty bojí. Horror vacui žene spisovatele do nejrůznějších spolků, kde se obklopuje sobě podobnými, nebo na veřejná autorská čtení, na nichž v pauzách řeči mezi odstavci textu vyhlíží svého čtenáře.

Proč se spisovatelé spolu sdružují a přátelí? Jako zdroj inspirace se kolegové pera příliš používat nedají, šlo by jen o vzájemné vykrádání. Každý spisovatel si ale občas potřebuje potvrdit pocit, že nedělá zbytečnou věc, že ještě dočista nezešílel — a pohled na ostatní ho utvrzuje v tom, že na to není sám, že jeho práce má smysl, jinak by se jí přece nikdo jiný nevěnoval. Navíc případná pochvala od někoho, kdo sám píše, je pochvalou poučenou, na rozdíl od obdivu čtenářského, který zdaleka nemusí být doprovázen pochopením.

Čtení je velmi intimní formou kontaktu s autorem. Na rozdíl od divadla, filmu či hudby (pokud není skladatel sám jediným interpretem), kde je autor částečně upozaděn interpretací herců či hudebníků, kteří se sami snaží o uchopení jeho myšlenek, vnímá čtenář či posluchač autorského čtení přímo syrový nezprostředkovaný text. Ideální čtenář musí být schopen z něj pochopit autorovy myšlenky v celé šíři. Musí mít pocit, že přesně takhle by to sám napsal, a tedy musí být schopen pochopit akt tvorby. Jorge Louis Borges to vyjadřuje větou „Každý, kdo čte Shakespeara, je Shakespeare.“ Zážitek čtení je pocitem ztotožnění s autorem — včetně jeho samoty.

Čtenář je tak nakonec v ještě horší situaci než sám autor: pociťuje s autorem jeho niterné samotářské požitky, ale nechce přitom rušit ostatní diváky (nebo spolucestující) svým smíchem či pláčem, stydí se před cizími lidmi za pocity, které vlastně ani nejsou jeho. Na své vstřícné pouti za autorem je vtahován do míst, která se mu nelíbí, je nucen zastávat myšlenky, kterých se bojí a s kterými nesouhlasí. Toho všeho by si autor měl být vědom a měl by být svému čtenáři za jeho ochotu vděčný.

Borgesova věta se ovšem dá i otočit: ten, kdo píše, stává se zároveň každým svým čtenářem. Kéž by si tohoto faktu byli autoři vědomi! Jistě by pak psali mnohem opatrněji a odpovědněji. Přece by neriskovali, že se stanou zhnusenými, znechucenými či unuděnými čtenáři, kteří plod jejich samoty s odporem zahazují, aby si ho už nikdy nedočetli.

-echo