Telegrafní sloupek III/08

Situace se mění každým dnem

Z podivuhodného deníku jisté K.T.

středa 7. května 2008

V telce běží porno a já si řikám, jak dlouho ještě budu mít televizi. Existenční krize. Co s prachama, nájem, internet, jídlo a všechny ty svršky a spodky, a laky a šminky, a cigára a pivka, a ozdoby na vánoční strom a svatební dary? Kurva, proč s věkem rostou i výdaje?! Vykopli mě z práce. Okamžitě se mi vrátil ten pocit neschopnosti. Bylo zkurveně těžký se ho zbavit, přesvědčit samu sebe o tom, co říká maminka: jsem skvělá, šikovná, schopná, inteligentní, invenční, časově flexibilní a komunikativní. A ředitel luskne – a já jsem rázem blbá, tlustá, hnusná. Jsem idiot a ze všeho mám i po těch letech jen první dojmy. Ačkoli už půlrok vykládám v septimě o socializaci, sama jí nejsem schopná. Naivně se pouštim do hádek s šéfkou předmětový komise, nenadávám studentům kvůli bordelu u odpadkovýho koše, nekontroluju, jestli jsou všechny žaluzie vytažený (Praží na ně sluníčko, musíte je vytáhnout, hlavně před víkendem, víte, co to je, když na ně celý dva dny praží sluníčko?!), fakuju dozory na chodbách a pak se nechám seřvat za rozlitý kafe kolem automatu, a ty květináče! Rozmohl se nám tu nový nešvar, slyším pokaždý na poradě, studenti cpou odpadky do květináčů! A největším průserem je, že jsem neprovedla kontrolu kontroly slohových prací! Kurva, jsem fakt lůzr. A ta kráva, co se vyučila občance v 80. letech, po mě de jak slepice po flusu. Šéf má vždycky pravdu. Už bych to měla pochopit. Jenže já mám ze všeho jen první dojmy. V pubertě je to okouzlující, před třicítkou trapný.

pondělí 26. května 2008

Ve škole je tichý napětí. Někteří mě přestávají zdravit, jiní mě zastavují a vyptávají se na důvody. Už jsem se naučila frázi: Všechny dotazy směřujte na vedení školy. Protože vlastně nevím, proč mě vykopli. Ředitel plkal cosi o tom, že mám příliš mnoho aktivit, že jsem ve městě docela známá, že snadno najdu uplatnění jinde, že jsem příliš intelektuální... A že mám příliš benevolentní vztah ke studentům! V tom měl asi pravdu. Loni na konci roku, v období velkého úklidu, kdy studenti šůrujou učebny, vynášejí odpadky a snaží se mladším a blbějším prodat učebnice, podle kterých se už neučí, a kdy učitelé zevlujou na chodbách (dozor se tomu říká) nebo plácají o zahrádkách a nadcházející dovolené, tak v tomhle báječnym skoro letním a dusnem prosáklým chaosu jsem od 1.B koupila vánoční stromek. Dva chudáci ho táhli chodbou a snažili se ho někomu udat. Za dvě kila! škemrali. Ještě jednou obejděte školu, řekla jsem jim, a když ho nestřelíte, tak ho za pade beru. Teď ho mám ve skříni, je připravenej k akci. Jen na ty ozdoby už asi mít nebudu.

úterý 27. května 2008

Situace se mění každým dnem. Už se neptají na důvody, ale na to, jestli vím o té petici. Bez mého vědomí ji sepsala 2.B. Banda smradů, kterou už dva roky učim česky. Stošedesáttřikrát jsem povídala o jambu, a stejně ho nepoznaj. Když se ptám na druh, plkaj cosi o básničce. Hospodine, pomiluj ny je světská literatura, protože v ní vystupuje hospodský. Revizor je poema a romaneto veselá básnička o chlastu. Někteří stále trvají na tom, že filosofie se píše s tvrdym, protože je odvozena od fylogeneze. A že český se musí psát s velkým Č – podle Český republiky. Když jsme psali fejeton, všichni z šesti nabízených témat neomylně zvolili „Místo lihu kup si knihu“. A každý z nich popsal milion důvodů, proč jsou knihy na hovno. Půlka třídy na konci každého pololetí zoufale vybírá ostré zatáčky mezi dostatečně a dobře, ostatní padají ještě níž. A přesto: když se dozvěděli o mym odchodu, okamžitě se kolem mě sesypali a vyvolávali hesla o tom, že takhle to teda nepude. Ti nejchytřejší nezapomněli dodat, že nešplhaj. Vysvětlila jsem jim, že právně je vše v pořádku, že pokud vedení rozhodne o neprodloužení smlouvy, že... atd. A že pokud se do něčeho pustí, nebude to můj boj. A oni se pustili. Sepsali petici, dokonce si ji nechali zkorigovat ostatními češtináři, a pak ji vypustili. Zběsile obíhají kabinety a nechávají podepisovat i učitele. Dokonce mají variantu i pro rodiče. Programově nechci nic vědět, ale info přichází samo: prý už mají čtyři sta signatářů. Přitom učim necelý dvě stovky studentů. Buď mě znají z místních hospod, anebo jde o davovou psychózu. Ale co je lepší?

pátek 6. června 2008

Dneska to přišlo: předvolání k řediteli. Lampu s sebou neměl. Když už jste zorganizovala tu petici, začal vtipem, který nebyl pochopen. Prý váhal už před svým prvním rozhodnutím. Velmi mile ho překvapilo, že jsem to nezabalila. Že i přes vědomí konce běhám po škole po škole a točím s primou film. Makám na publikaci k projektu. Vedu filmový klub. Nemyslete si, že Vás nesleduju, že nevím, co děláte, povídal. Z několika stran se mi potvrdilo, říkal, že jako učitel nejste dokonalá, že máte jisté rezervy. Ale letos, i to mé zdroje potvrzují, jste jiná než loni, jako učitel se vyvíjíte. Loni to byl první rok po škole, že? došlo mu. Takže je vidět, že na sobě pracujete.
A to mě vyděsilo.
Kriste Ježíši, já směřuju k tomu, že se stanu učitelkou! Že začnu přeměřovat, jestli jsou lavice v lajně, že budu kontrolovat bordel v květináčích a vyžadovat smazanou tabuli, že budu všechno desetkrát opakovat a doplňujícími otázkami se ujišťovat, jestli všichni dávali pozor, že budu všude první s dotazem, kde jsou toalety, že i v hospodě budu řvát: Skovej to, nebo ti to seberu a vrátim až na konci školního roku!
Tak to teda ne!
Nabídl mi smlouvu ještě na rok, pak by se prý vidělo. Tak to teda ne. Nechal mi tejden na přemejšlení. Ne!
Ve školním časopise vyšel rozhovor se mnou, jmenoval se Nesnáším loučení. Pod otázkou, co budu dál dělat, tam stojí: Asi za kasou v Kauflandu, přijďte nakoupit! Potkala jsem malou Soňu z primy, nešťastně mi povídá: Jděte radši do Globusu, tam jezdíme častěji!

pondělí 9. června 2008

Jsem líná, blbá a nasraná. Dlouho jsem na tyhle životní dojmy neměla čas, ale dneska stávkujeme, a tak si to můžu dovolit. Přestala jsem ředit víno a pracovat. A odepisovat na smsky. Honza mě sere, práce mě sere, koníčky mě serou, dokonce i televize už mě sere. A do toho všeho přišel mail s žádostí o můj životopis – chtějí mě zařadit do publikace Slavní Ústečnané. Líčím to Olině, shrne to slovy: Život umí bejt hodně trapnej!

Kateřina Tošková