Telegrafní sloupek IV/08

O rozstříhání prezidentově a přemnožení Láďů

Nejen nad divadelním představením Cirkus Havel brněnské Husy na provázku

No zkrátka – na konci července jsme – trochu zhublí a trochu pobledlí – přečetli si to s P. O. naposled – mělo to konečně už jen sedmdesát sedm stran – a se strachem odeslali autorovi k laskavému posouzení – a on takřka okamžitě přijel do Brna a měl to přečtené a rozšafný byl a pobavený a řekl, že málo v textu vyskytuje se věta Já mám také pohlavní pud – a že je to dobré a že nám věří – a jakkoli takovou manipulaci se svými texty že ještě nikdy nikomu nedovolil, my ať to tedy spánembohem rozpoutáme – ten Cirkus Havel, on že říká Ano.
(V. Morávek, Jak zkoušení Cirkusu Havel změnilo vše, Rozrazil 06/2008, str. 3)

Bylo nebylo. Oblíbený a oceňovaný divadelní soubor se společným rozhodnutím svého režiséra a dramaturga pustil do hry sestavené z jednadvaceti původně zcela autonomních kusů, které se z většiny vyskytovaly v mnohasetstránkových útrobách jistých sebraných spisů. Už to by bylo stačilo, aby měl celý soubor během zkoušení a následně i divák výsledku vystavený zamotanou hlavu. Ale pánům Morávkovi a Oslzlému se navíc ještě zlíbilo, aby za těmito kusy stejně jako za tamtěmi spisy byl z většiny podepsán Václav Havel. Tentýž Václav Havel, který, chtělo by se říci, „trpí výsadou“ být stále pokládán za prezidenta. Tentýž Václav Havel, jehož každý (i naprosto osobní) krok je stále reflektován coby politický čin nebo aspoň gesto. Přiznejme si, že použít Havlův dramatický text znamená zatížit se nadměrnou pozorností a případně i zdvořilým nepřátelstvím; to přijde na to od koho. Použít takových textů témeř tři tucty je tedy v podstatě naprosto šílené.

 

Cirkus ČR

Šílené je ovšem do značné míry i období, do kterého invenční a skvěle obsazený Cirkus Havel přijel vystupovat. Podařilo se nám ani ne dvacet let od Sametové revoluce dosadit znovu mezi strany aktivně vládnoucí KSČM, do krajských funkcí se tu navíc, jak se dozvídáme, vracejí lidé, kteří v nich již před těmi dvaceti lety byli. Zdá se, že krátkodobá paměť národa vynechává, a znovu se mnozí nechávají kolébat populismem a nadějí na jakési unifikované, shůry dané vegetativní pohodlí. Murphyovské „líp už bylo“ se vtírá každému, kdo občas udělá tu chybu, že se prolistuje událostmi na počátek devadesátých let, kde jsme se všichni zaklínali slovy „už nikdy“.
Sedět tedy při vědomí těchto věcí v hledišti Cirkusu Havel rovná se v podstatě pomalému opékání na rožni pozdní lítosti. Události a situace, které Morávek z Havla vyřezal, opestřil drastickým humorem Mariusze Szczygiela (citace z knihy Gottland) a do sebe zaklesl, ošklivě ukazují na témata zcela aktuální. Po obvodu manéže se divák co chvíli otřese, dotýkán náhlým pařátem smutku, a s úlevou se pak usměje nad spartakiádními reminiscencemi, předvedenými v ještě poměrně lehkém tónu, případně a už zcela bez pocitu trapnosti nad klaunem balancujícím na míči nebo půvabnou artistkou na visuté hrazdě. Jinak by totiž musel upřít zrak na tu část jeviště, kde se právě mluví o politických kotrmelcích, o účelových (a)morálních kompromisech, kde jsou citovány osudy lidí nepohodlných a kde jsou vůbec nemile vzpomínány naše minulé i poměrně nedávné slabé skutky.
I když se občas nelze ubránit dojmu, že tu dochází k jakémusi výprodeji, nebo přinejmenším „remixu největších hitů“ V. Havla, scénická invence autorů hry umožňuje vnímat celý ten Cirkus zaujatě po celé tři hodiny, kochat se jednotlivými režijními nápady s jakýmsi otřeseným okouzlením.
Děj se odehrává na dvou protilehlých jevištích, mezi nimi i napříč, a to převážně naráz. Zde chvalme herce, kteří bez výjimky hrají ostošest, a to i když právě nejsou ústředními postavami. Prakticky nikoho nelze přistihnout, že by si ulevoval, čekaje na svůj výstup. Bylo by to také krajně neprozřetelné, ve vzájemné reakci i paradoxních opozicích se zvláště v první půli představení v rychlém sledu střídají etudy, jejichž souvislost může existovat, jedině zapadnou-li do sebe jako kolečka přesně seřízeného hodinového stroje.

 

Pták. Pták. Pták.

Je pozoruhodné, že do jinak především politického Cirkusu pronikly i Havlovy experimentální Antikódy. V druhé půli hry ovšem tvoří spíše jakýsi zneklidňující ornament, ozvláštňující jinak téměř nepřerušenou dramatizaci větší části letos uvedeného Odcházení. V tom také tkví past druhé poloviny. V doporučení inscenátorům Odcházení, jehož tištěnou podobu vydal v roce 2007 Respekt ve spolupráci s Torstem, píše Václav Havel, že by mělo být hráno civilně, vážně, střízlivě, normálně atd. Odcházení je totiž spíše hořkým komentářem než precizovanou absurditou.
Jako stavební kámen Cirkusu Havel bylo ovšem významově posunuto, a i když tu V. Morávkovi přišel na pomoc samotný autor, který namluvil jakési paralelní komentáře sám k sobě, výsledek přesto ztrácí něco z přesné namířenosti a vypointovanosti první půlky.

 

Plíživé množení Láďů

Zaměřme se ale spíš na smysl celého představení než na jeho dílčí problémy. Je zřejmé, že Vladimír Morávek a Petr Oslzlý chtěli s požehnáním rozstříhaného Václava Havla navázat na kontext nejsoučasnější, na současnou politickou a společenskou realitu. Jestliže tedy zamýšleli sdělit, že to, čemu jsme se téměř před dvaceti lety údajně úspěšně vzepřeli, je tu plíživě zpátky, a navíc ještě za našeho nadšeného potlesku, je nutno jim přiznat úspěch. V tomto případě pak můžeme bez pošklebků ocenit přesah hry, který s kapkami opravdového jevištního deště prší do hlediště a za límce diváků. I oni totiž nakonec musí sami sebe někam na skutečnou scénu soudobého cirkusu postavit, a tím se dlouhý závěrečný potlesk na závěr Morávkových tří hodin divadla stává spíše snahou ohlušit vlastní zneklidněný vnitřní hlas.
Cirkus Havel je prostřední částí volného cyklu zabývajícího se českou identitou a morálkou - Perverze v Čechách. I proto je nejspíš v jejím podtitulu My všichni jsme Láďa. Láďové, kteří se víceméně nepozorováni brodí dějem celé hry převážně v rolích opatrných přizvukovačů, jsou tichými karikaturami únikových strategií, které si tu v Čechách stavíme, aby se nám snadněji a také šedoprůměrněji žilo. A právě v tomto vlídně nenápadném, ale zato nebezpečně snadném zmnožení Láďů je možná ta největší výstraha celého Cirkusu Havel.

J. N. S.

A ještě poznámka pod čarou:
Ke hře Cirkus Havel vydalo nakladatelství Větrné Mlýny stejnojmennou knihu, která obsahuje kromě hry samé také řadu dalších materiálů, mezi nimiž nejpodstatnějším je Havlův Dopis Gustávu Husákovi. I proto ji můžeme jedině doporučit.