Telegrafní sloupek III/09

Potkat slovo na ulici

     Jsem vášnivým čtenářem textů. Nemusejí být nutně umělecké. Nemám-li po ruce knihu či časopis, bloudím očima a hledám písmena, jimiž bych se nasytila. V nouzi přečtu každý nápis na každém obchodě, každé zdi a každém chodníku, po kterém jdu. Raději se však nechám uvádět v úžas slovy, která byla do ulic implantována bez přímočaře užitného důvodu. Taková mají pro mě zvláštní přitažlivost. Zásobují mě nečekanými podněty, které se pak uhnízďují v mé hlavě a posléze přetavují v... inu, v různé věci.

Lennonova zeď
Lennonova zeď, srpen 2009, foto J. N. S.

Od nápisu ke street artu

     Veřejnému prostoru přirozeně dominují texty, jejichž smysl je ryze praktický. Stručně a přesně informují a nenabízejí až na občasné kouzlo nechtěného další významové vrstvy. Jejich přečtením nevzniká kromě zaznamenání a uložení předávané informace žádné napětí, nesděluje se tajemství, nepůsobí se slast – chybějí ony žádoucí účinky, které v ideálním případě doprovázejí recepci uměleckého díla. Zajímavější jsou tedy textová díla spadající do kategorie užité umění a nebo ještě lépe street art, vtištěná do ulic se záměrem jakýmkoli jiným než praktickým. Bez oficiálního požehnání pronikají do veřejného prostoru a pracují s ním. Ponechme nyní stranou možný kontroverzní aspekt celé věci, kterým je nedovolené pozměňování a poškozování cizího majetku a v nejhorším případě i kulturních památek. Předpokládejme, že se bavíme pouze o street artu, který se rozumně omezil na plochy bez valné historické či estetické hodnoty a soustřeďme se na možný význam takových sdělení, ať už vznikají spontánně a bez povolení a nebo jsou součástí legálního umění či architektury.

 

Vykolejit tady a teď

     Dalo by se říci, že všechny podoby street artu svým obsahem podvracejí realitu. Neusměrňují, ale naopak vykolejují svého diváka. Informují-li, pak sdělované informace obvykle nemají praktickou využitelnost, zato však nesou různá poselství a často vychylují svět z jeho běžných souvislostí – tím usilovněji, oč pomíjivější je jejich trvání. A tato pomíjivost, která se v některých případech počítá na hodiny nebo dny, je dalším podstatným rysem celé věci. Poselství je nabídnuto k přijetí či kritice tady a teď; zítra už může být smyto, strženo nebo přetřeno. Pozítří už možná nebude aktuální.
     I když se v té době o street artu ještě nehovořilo, málokterá zeď v Praze měla takový symbolický význam jako ta Lennonova na Velkopřevorském náměstí, o niž sváděl souboj vůle underground s policií. Během let svobody se však její dřívější podoba výrazně proměnila a dnes slouží spíš jen coby půvabná kulisa pro turistické fotografie. Tomu ostatně odpovídá i povaha kreseb a textů, které ji zdobí. Konfrontace s dobou a revolta proti ní už ve 21. století probíhá jinde.

Nezvalova Panychida za Edisona na pražské Kampě
Nezvalova Panychida za Edisona na pražské Kampě, srpen 2009, foto J. N. S.

Čtenářský deník duše na omítce

     Zajímavý a vůbec ne samozřejmý je vstup poezie na soudobé české zdi a ploty. Básně, které se vytratily z denního tisku, a tím pádem se vytrácejí i ze života většiny lidí s posledním zavřením čítanky na střední škole, se jim nečekaně vracejí do zorného pole při procházce parkem nebo cestou z nákupu. Je nepodstatné, zda se jedná o autorské texty nebo přepsané oblíbené úryvky: báseň se nečekaně vytrhuje svému přirozenému 2D prostředí papíru či internetu a sebevědomě okupuje realitu netečného chodce. Zastaví se? Pochopí? Ten, kdo po nocích se štětcem nebo sprejem provádí svoji nelegální osvětovou činnost, očividně věří, že jeho snaha má nějaký smysl.
     Podobně, jen ve větším měřítku a v podstatně delším časovém horizontu možná uvažoval věhlasný architekt pražského komplexu Zlatý Anděl, Jean Nouvel. O estetické hodnotě textu se tak denně mohou přesvědčovat tisíce Pražanů na cestě kolem jednoho z mála zaznamenáníhodných děl novodobé pražské architektury, na jehož skleněné fasádě jsou „otištěny“ texty Franze Kafky, Gustava Meyrinka, Jiřího Ortena a dalších autorů. Ponechme stranou, zda chodcům popsaná fasáda stojí za přečtení. Buďme vděčni, že je tu ta možnost.

 

K čemu je to dobré?

     Představme si, že by se vše vrátilo k legální normalitě a všechny průjezdy, tunely, sloupy a zdi by se zbavily svých improvizovaných výstavních či komunikačních ploch. Bylo by pro nás lépe, kdyby nás cestou do práce nic nezaskočilo, kdybychom se nezasmáli, nerozčílili, nezasnili?
     Myslím, že je docela dobré potkat nezkrocené slovo na ulici, zachovat si údiv, nechat se vyvést z míry. Že nečekaná konfrontace s poezií na nečekaném místě přináší do života cosi živoucího, ono zkraje zmíněné tajemství a slast.

J. N. S.

P.S.: Servít je vůl.

 

Volně související odkazy

Galerie českého street artu
http://eldar.cz/streetart/

Kniha o pražském street artu
http://www.arborvitae.eu/nakladatelstvi/katalog-knih/street-art-praha/

Web Jeana Nouvela
http://www.jeannouvel.com/

Heslo „Servít je vůl“
http://cs.wikipedia.org/wiki/Servít_je_vůl