Telegrafní sloupek I/10

Rekonstrukční litanie

22. listopadu 2009

Milý deníčku,
záchodová mísa, koupelna, kuchyň, topení, dlaždičky, dveře i zárubně, už i ten domovní telefon, rekonstrukce je v poslední fázi, dokonce i hypotéka je vyřízená, peníze převedený, potvrzení potvrzený, porady s finanční poradkyní zvolnily frekvenci a bankovní konzultant už zas konzultuje s jinými. Jediný, co zbejvá, je opravit okna. Ty díry ve zdi, co dovnitř pouštěj světlo a ven teplo. Co se snažej tlumit řev nočních opilců. A jejich velikost je přímo úměrná tomu, co všechno se dá z bytu ukrást. Kdo by byl řekl, že budou předmětem hádek? A hendikepem pro realitní makléře? Lokalita, termín poslední rekonstrukce a... okna v plastu! To jsou dobrý akcie na realitním trhu. Ne tak na památkářském. Ač je památkářský trh výsostně nonsensová formulace, dogmaticky trvá na pravidlu: co je PŮ-VOD-NÍ, ZA-CHO-VAT.
     Byl červen, když jsem se svým domácím památkářem prohrála první hádku o okna. Žádný nový, ale repasovat starý, zněla vítězná věta. Óká, ale se mnou nepočítej, chtěla jsem mít aspoň poslední slovo.
     Kdosi pás střihnul a najednou je listopad a začíná se ochlazovat.
     Další střih, v pozadí se míhají černobílý náčrty středověkejch okenních konstrukcí, v popředí statická mluvící hlava. Chápání otvorů ve stěně odpovídá staleté zkušenosti, k níž plast zásadně nepatří, ani co do materiálu, ani co do funkce, dostalo se divákům opětovného vysvětlení. Důležitost otvorů, jejich ostění a tvarování a zejména původního materiálu je potvrzena i ve starých učebnicích stavitelství! znovu cituje jednu z metodik památkové péče. Ale ten byt není památka..., zkouším posté vyjednávat. To neznamená, že není třeba jej zachovat pro budoucí generace! Stejně ten byt pronajmeme někomu cizímu! doslova opakuju červnový dialog. Ale ne na pořád! Aha, takže naše vnoučata nebudou mít nárok na důchod, budou žít na rozžhavený planetě a umění pro ně bude jen oddílem v učebnici ekonomie, zkoušim zas i argumenty z orwellovského ranku, ale hlavně že budou bydlet v prvorepublikovym skanzenu, kterej beztak prošel přestavbou 70. let?! Já sám, ukončil konverzaci. Jasně že zvládnu, odpovídal tehdy i dnes na můj pohled, v němž jsem se marně snažila schovat své pochyby za řasenku se super volume efektem. Za pár dnů přijdou mrazy, za dvanáct dní máme předat byt... A jistě že včas, bouchlo do stolu poslední nekompromisní slovo.
     Ale se mnou nepočítej! nejposlednější.

 

28. listopadu 2009

Milý deníčku,
dnes je sobota. Tisící čtyřstá šedesátá druhá v mém životě, poslední před úplným koncem rekonstrukce. Chtěla jsem trochu oslavit fakt, že jsem ještě schopná počítat, ale už na to nemám sílu. Bolej mě záda, nohy, ruce, dokonce i konečky prstů. Nehty mám polámaný, lak z nich dávno sedřela všechna ta chemie na okna, se kterými teď trávím své večery a noci. Zatímco volné víkendy patří kámošovi obi. A ne že bychom nevěděli, co by. V černobílé retrospektivě se odvíjí fakt, že jen za včerejšek a dnešek jsem zbavila barvy, očistila, obrousila a znovu natřela asi tisíc obrtlíků. Co to je? nechápali kámoši fyzičtí, když jsem se jim svěřila se svým úspěchem. Takovej malej háček, kterym se kdysi zavíraly okna, dělám chytrou, neb jsem patrně historicky poslední z normálních, která ví. Aha...? neúčastně zvedají půllitry. Dneska lidi zavírají okna kličkama, ale když máš byt z dvacátejch let a v něm památkáře, všechno PŮ-VOD-NÍ musíš ZA-CHO-VAT, tlumočím. Aha! Přesně tak: Aha efekt se během několika předchozích dnů stal trvalou součástí mé druhé signální. Což není na škodu: operační paměť ganglií by druhou signální neutáhla, tak mám aspoň jistotu, že se má systema nervosum dostala z úrovně měkkýšů k obratlovcům. Ještě že máme jen dva plus jedna, to v přepočtu znamená čtyři velká a jedno malé okno, a protože původní jsou špaletová, čili dvojitá, jak mi bylo objasněno, tak každé velké čítá minimálně osm křídel, u každého křídla dva obrtlíky, jeden nahoře a jeden dole. Tisíc jich nebylo, to máš pravdu, deníčku, ale spočítat celek ani tak nedokážu. Takže k oslavě už vlastně není důvod.
     Většinu obrtlíků jsem dnes předala, ale víc než ty háčky ani zblo! přísahám, protože poprvý se mi do scénáře dostal tenhle obskurní archaismus.

 

1. prosince 2009

Milý deníčku,
právě jsem otevřela sekt, co se nestihl vypít na mých narozeninách, a překvapivě dobře jsem si s ním porozuměla. Aspoň s ním jo. Můj druhej partner už se mnou nemluví, jsou dva dny do konce, vzduch dost zhoustnul a i venku už začalo mrznout. Ale já si dneska zasloužím, aby mi někdo naslouchal, aby mě někdo chápal. Dokázala jsem se totiž vzchopit k dalšímu zásadnímu součtu, prvnímu z mého partnerského života: 37.
     Ty víš, že do té záležitosti nechci moc vrtat, že nechci zbytečně ukazovat nedůvěru... On neprosí, nežádá. Nevyjednává. Prostě jen pracuje, každou noc, každej volnej den. On sám. A já jsem příliš hrdá a ani zbla (hele, zase!) soucitná, aspoň v těchhle principiálních otázkách ne.
     Programově nechci nic vědět, ale podle počtu mých solidárních zájezdů do prodejny s barvama, množství povalujících se útržků šmirgl papíru a míry opotřebení brusky počítám s dvaceti, maximálně s pětadvaceti. Okenních křídel je 37.

 

2. prosince 2009

Deníčku!
Rozezní se dramatická hudba, hodně trhavejch smyčců, mezi námi je napjaté ticho. Já triumfálně odevzdávám poslední pitomej háček, povýšeně obhlédnu beznadějnou situaci, konstatuju maximálně osmadvacet, ironicky poznamenám cosi o čase a nestíhání a odcházím středem. Hrdá a neohrožená, přesvědčená o své pravdě. Střih, hudební doprovod se náhle změní na melancholickou rozplizlost a já stojim nad třicátym prvnim křídlem našich starejch dřevěnejch oken, jsem nasraná na všechny ty moderní firmy s inovovanejma technologiema, který odmítly cokoli repasovat, a brousím, čistím, zkouším natírat a meju tabulky zasekaný matnym nátěrem od kámoše, co neví, co by. Venku sice mrzne, ale začíná advent. Doba smíření, vzájemné pomoci a partnerství, v němž asi nakonec není místo na umělou hrdost a tisíc jednostranných pravd. (No dobře, zase tolik jich není...) Jsou čtyři hodiny ráno, zejtra od osmi mám důležitou pracovní schůzi, hned po ní je předání bytu, oba jsme na smrt unavení. Hudba přechází v sentimentální muzikálovou melodii, i z obrazu je cítit purpura a já v další z posledních křečí vysílení beru k umytí třicátý sedmý okenní křídlo...)

Kateřina Tošková