Telegrafní sloupek II/10

Inscenovaná poezie čeká na svého Newtona

Marek Tarnovský diskutuje sám se sebou o poezii, divadle a the-fi

Seděli jsme, já a já, v Malém Vinohradském divadle a sledovali představení Beat Generation. Měli jsme dobrý pocit z toho, jak je představení vymyšleno, a podnítilo nás to k jistým úvahám, protože se o inscenování poezie čas od času také snažíme. Co to vlastně mě a mě tak zaujalo?
      Malovinohradské představení Beat Generation dramaturga Jiřího Rotha a režiséra Petera Chmely je solidně vymyšlené scénické čtení, které spadá do programu Divadlo školám, a je proto místy silně didaktické. Zároveň ale obsahuje momenty, které běžná scénická čtení překračují.
      Jiří Roth využil málo uvěřitelné skutečnosti, že jeden z největších beatniků, dnes již jednadevadesátiletý Lawrence Ferlinghetti, stále žije. Do jeho City Lights Bookshopu nechal vpadnout lupiče, který si slavné nakladatelství a knihkupectví spletl s bankou. A Ferlinghetti mu „to všechno“ – jeho situaci i celý svět – prostřednictvím textů svých generačních souputníků i svých vlastních „vysvětlí“.

Ale krom toho, že tak prokázal dobrou míru vlastního všeobecného rozhledu, tím Jiří Roth dosáhl čeho?
      Dal koláži z beatnických textů nečekaně přirozený rámec. Inscenování poezie vždycky začíná hledáním rámce, v tomto rámci se pak odvíjí a špatně zvolený rámec pak představení pohřbívá ještě před premiérou. Ani vylepšená reinkarnace Jiřího Adamíry by nezachránila žádnou inscenaci, i kdyby byla sestavena z nejlepších básní na světě, pokud by měla špatně zvolený rámec.

Dobrá, shodneme se, že základem představení je tedy vždycky rámec – protože málokdy je jediná báseň dostatečně dlouhá, aby z ní mohlo vzniknout samostatné představení…
      Lze si představit takto zpracovaný Máj nebo další rozsáhlé skladby obdobné délky a obdobného epického náboje, jenže to je zcela jiná kategorie divadla. Zkrátka a dobře představení založené na jediné krátké básni by bylo sice nesmírně zajímavé, pokud by se v návaznostech na původní text neztratilo a od původního textu se příliš neodchýlilo, ale požadovat něco takového by zřejmě znamenalo popírat hranici možného.

Ještě mě napadlo, že v podobném typu představení by rámec sice nebyl záležitostí kontextu, nabyl by ovšem v mnoha jiných ohledech ještě více na důležitosti, že? Ale asi opravdu nemá cenu dlouho uvažovat o něčem, co neexistuje, co je pouhou divadelní fikcí.
      Jistě. Pro dnes nerealizovatelná a naší době nepředstavitelná představení zaveďme pomocný termín the-fi (analogický s termínem sci-fi) a pojďme zpět. Jakýkoli interpretační rámec, do něhož inscenátor vkládá jednotlivé texty, vždy zvláštním způsobem posouvá smysl textu, a to v několika rovinách.

Chápu – volbou postav, prostředí, celkového rázu inscenace atd.
      Už pouhý výběr a seřazení básní za sebe znamená hledání a nalézání základního inscenačního smyslu, tedy (z hlediska textu samotného) interpretaci. Třebaže básník na tom může být v posledu škodný jakožto básník (ale nikdy jako středobod a základ divadelního představení).

To znamená, že básníkovo dílo může být v rámci divadelního zpracování misinterpretováno, znásilňováno, všelijak překrucováno…
      Ano, k tomu dochází nevyhnutelně a je to také základní a bezmála jediný důvod, proč se do inscenování poezie pouštět. Pravým smyslem inscenace poezie na divadle není převádět psané slovo do mluvené řeči, tento přístup přenechejme Nedělním chvilkám poezie. Smyslem je na základě vlastního pochopení textu dát zakusit divákovi i interpretům zcela nový rozměr, novou realitu, která z textů nějakým způsobem podle inscenátorova přesvědčení vyplývá a která má být uchopena a adekvátně ztvárněna.

Ale to jsme se oklikou dostali zpět k rámci představení! Rámec je vyjádřením inscenátorovy interpretace daných textů a zároveň kontextem pro všechny zúčastněné. Dobrý inscenátor, a to i takový, který se v první řadě řídí intuicí, vždy váží a poměřuje. Nejen rozumová reflexe, ale i intuitivní nazírání mu na jedné straně nedovolí stvořit paskvil, a na straně druhé ani přehnaně upejpavý pendant knižního vydání či rukopisu. Nestává se ale tudíž inscenátor tak trochu důležitějším než sám autor inscenovaných textů?
      Dobrý inscenátor má i při sebevětším experimentu vždycky na paměti původní smysl původního textu. Avšak samozřejmě i ten je dán interpretačními schopnostmi a všemožnými zkušenostmi toho, kdo jej interpretuje, tedy inscenátora. Nejzajímavější okamžiky pro inscenátora nastávají tehdy, kdy sice vysvětlí svůj záměr, ale je dalšími interprety špatně pochopen. Pak vznikají zvláštní a neopakovatelné vazby, zásahy do interpretačního rámce a možná i personální neshody, které však, jsou-li reflektovány, vedou k novým objevům, pokud jde o nazírání textu i záměr celého představení.

No ovšem, vzpomínám si na naši inscenaci básní Ivana Wernische Z letošního konce světa, kde se podobná nedorozumění odehrávala každou chvíli, a přesto z toho nakonec dýchala jistá vzájemnost, doufejme nezkalená ani nedostatečnými pěveckými a hereckými schopnostmi zúčastněných…
      Představení, i když se jedná o inscenaci poezie, musí vždycky především nějakým způsobem držet pohromadě. Zde ale už pouhý rámec nestačí, to je otázka něčeho, co funguje mimo měřitelné kategorie – proč je třeba Mirek Kovářík, který nikdy nic „divadelního“ příliš neřeší, tak dobrý a po zásluze populární? Protože sám sobě rozumí a hraje-li s někým dalším, rozumí i jemu. Dokáže uchopením psaného textu nazřít vlastní bytí, a to následně v řeči vyjevit.

Jenže být sám sobě rámcem i kontextem si může dovolit jen nemnoho interpretů – a Mirek Kovářík je persona takového ražení, že i slovo „recitace“ u něho ztrácí trapný školní přídech...
      A proto já i já zdůrazňujeme onen rámec. V Letošním konci světa byl rámec dán naším sloganem „život je trpné plynutí a my k tomu vymýšlíme soundtrack“ a Wernischovým sloganem „opakování (čehokoli a až do zblbnutí) vede ke skutečnosti“. Mohli jsme si pak dovolit dlouhé pasáže předčítání Příhod válečníka, neustále opakovanou ústřední melodii, jistou dramaturgickou monotónnost – alespoň rámcově (tedy v daném rámci vyjádřeném oběma slogany a nakonec i názvem celého představení) bylo zamýšleného účinku dosaženo.

Akorát bylo zapotřebí bedlivě hlídat, aby, jak oba říkáme, „nedošlo k nudě“. Trpné plynutí a nuda jsou přece jenom dvě odlišné kategorie...
      Na to jsme tam přece měli Michala Doležala u klavíru a jím vymyšlené písničky na Wernischovy texty, které se mu povedly natolik, že podezírám ty diváky, kteří přišli víckrát, že beztak přišli jen na ty písničky… Ale přiznávám, že zhudebnění je z hlediska inscenátora tím nejjednodušším, skoro laciným prostředkem.

Dokonalé představení by tedy bylo takové, v němž by „nedocházelo k nudě“ a zároveň by si v něm inscenátor nepomáhal prvoplánovými pomůckami. V němž by se básně staly přirozeným komunikačním prostředkem herců, tak jako jimi byly kdysi, kdy divadlo a poezie patřily k sobě, protože jedině společně, ústním tradováním eposů, uchovávaly kolektivní paměť národů…
      Otázka zní, zda je něco takového proveditelné s moderní poezií v prostředí moderního divadla. Celá snaha divadla o pronikání do poezie a komplementární snaha o pronikání poezie do divadla, jak ji pozorujeme od 60. let, je bezprostřední snahou o to, co jsi výše popsal, ale v čisté podobě se to zatím nikomu nepovedlo. Vždy je z toho útvar, který někdo obdivně nazývá Gesamtkunstwerkem a někdo, třeba já a já, týmž slovem, ale bez obdivu, spíš s poněkud rezignovaným povzdechem.

Avšak teze právě zavedeného subžánru kritiky a teorie the-fi říká, že takové divadlo možné je, byť pro nás dosud neznámé, ještě neobjevené… Ovšem když si představíme, že i v divadle se čas od času najdou lidé, kteří mu jsou tím, čím byl Isaac Newton vědě či Phil Marlowe etice, není naše the-fi představa o nic méně reálná, než byly ve své době verneovky.