Z jiných tratí I/07

Emil Juliš

Připravila Olga Stehlíková
Fotografie Josef Chuchma

 

Narodil se 21. 10. 1920 v Praze a zemřel 25. 12. 2006, na Hod Boží, v Lounech.

Jen velmi málo českých médií reflektovalo úmrtí jednoho z velikánů české poezie – Emil Juliš zůstal tedy zřejmě až do své smrti nedoceněn.
Je nám potěšením představit zde – kromě připomenutí několika básní ze známých sbírek -  řadu jeho dosud nepublikovaných rukopisů a také obtížně dostupných bibliofilií, které v Lounech vydal Pavel J. Vejrážka v nakl. Fabio.

 

Poslední dopis, který jsem od Emila Juliše dostala dne 17. 12. 2006 zde přetiskuji v úplnosti. Bohužel, mé odpovědi se už nedožil.

 
„Milá Olgo,

poněvadž teď prožívám různé hrátky s doktorama a vypadá to, že si také pobudu pár dní kolem Vánoc v nemocnici, dovoluju si popřát Vám už dnes radostné vánoční svátky a dobrý rok 2007.
Ať se Vám všecko daří.

Váš
Emil J
 
 
Co jsem udělal a co z toho vzešlo

Skryl jsem se do rostlinstva,
ale nepřestal jsem být stéblem trávy;
uchýlil jsem se do jeskyně,
ale ta je otevřena světu;
plaval jsem proti proudu řeky k prameni,
ale vústil jsem s ní do moře;
postavil jsem se na pupek země,
ale nestal jsem se jejím středem.

Skryl jsem se do stébla trávy,

ale nepřestal jsem být rostlinstvem;
uchýlil jsem se do širého světa,
ale ten je uzavřen v jeskyni;
plaval jsem po proudu řeky k moři,
ale vústil jsem s ní do pramene;
postavil jsem se do středu země,
ale nestal jsem se jejím pupkem.

                        Ach jo…“
 

 

Emil Juliš, básník, prozaik, redaktor, kolážista prožil poslední roky svého života a velkou část dětství v Lounech.
Poprvé se jeho texty mohly na veřejnost dostat roku 1956 prostřednictvím strojopisného sborníku Život je všude uspořádaném Hiršalem a Kolářem - ten byl ovšem otištěn až loni. Debutoval sbírkou Progresívní nepohoda (Mladá fronta, Praha 1965). Následovaly soubory experimentálních básní Pohledná poezie (1966), Krajina her (1967) a Vědomí možností (1969); náklad sbírky Nová země byl r. 1971 zničen. V 70. a 80. letech publikoval v samizdatu a exilu sbírky básní Caput mortuum, Nelehké spočinutí, Hra o smysl, Jablko nevrátím květu, Bude, jako by nebylo, Tady a teď a Blížíme se ohni. Posledně jmenovaná sbírka vyšla o rok později oficiálně (1988), v autorsky značně pozměněné verzi, v Severočeském nakladatelství v Liberci, které posléze vydalo také sbírky Gordická hlava a Hra o smysl. Nová země se dočkala oficiálního vydán roku 1992. V 90. letech vyšla sbírka básní Vážné radosti (Milan Mikuš, Praha 1993), básnické prózy Cesta do města Lawn (Fabio, Louny 1993), autorský výbor z díla Svět proměn (Mladá fronta, Praha 1994) a několik bibliofilií, např. experimentální texty Multitext A (Fabio, Louny 1992), afrikááááá! (Fabio, Louny 1995), Nelehké spočinutí (Fabio, Louny, 2000), dále Dlaní do tváře (Fabio – P. R. Vejrážka, Louny 1995) ad. Výbor Nevyhnutelnosti (Torst, Praha 1996) obsahuje dříve nepublikované texty z 50.–90. let. Julišovy básně jsou součástí reprezentativní antologie experimentální poezie Vrh kostek (Torst, Praha 1993).
Emil Juliš opakovaně vystavoval své kresby, malby a koláže, převážně v rámci severočeského kraje, ale v roce 2005 také společně s P. R. Vejrážkou v Praze.

Pro úplnou bio- a bibliografii, sekundární literaturu, přetisky interview a řadu dalších důležitých materiálů a informací odkazujeme na vynikající webové stránky, které autorovi připravil P. R. Vejrážka na http://www.vejr.cz/nakladatelstvi/julis.html

Za laskavé umožnění reprodukce koláží a kreseb Emila Juliše a souhlas s přetištěním úryvků z jeho novějších experimentálních textů děkujeme P. R. Vejrážkovi a Vilmě Julišové.

 

Podle Chlebnikova

větrnou umřela, unavené rty,
nočenou nikde ničerná tajemstviva,
nebolí mrazuru nočerní do niveči,
modravého hvězdné, smuterné.
Její blankytný kdy azuru –
konejšenkou vlasů; křídla soumraků.
Líva, co k pozemskému uletaví, zádumčivá.
Kadeře ničerné do Nikdavy uletí.
My, vidokruh... jsou konejšenkou.
Vzduch večeravý chvil šumavou –
křídlavy modrých smutků
nikde se sov noci...
Bosky do , , , jsi unavená.
Jméno Tichotavy pod hvězdy!
Ony šumící sny
letěly ze –
leťte! Černý stmívá
toužele, je protruchlíme:
prolétly nevídané letele,
časů tvář ony darujíce.
Spatříme-li ty ony dennosti
– z modré je netíž –
a svými zleteněné, Temnigov, třpytavou:
Volání na minutku zpěvu
s vidmem, nikdy jenom pohledem,
tím mladuhy, svitavy, jjínav.
Ze starého vír okopád
jak řeka, kde ničerné.
A proletěly nad.
Proletěno. To nesou se zpěvánky

(aktualizovaná verze básně z r. 1993, Vrh kostek)

 

 

/

Jdeme s proudem všichni, jsme současníci
i my, kteří nejsme „všichni“, ačkoli jsme tu
někdy od třetihor. Snad máme na krku
jiný amulet a budeme proto snědeni. Co svět
světem stojí, nikdo nezná naši touhu slavit
to, co by  s námi plulo po jezeru tak jako
umělé ostrovy z květin. Nakonec jsou v nás
šedé skelety stromů, vybuchující města,
hekatomby nevinných, vládcem je ten, kdo
jediný má prst na spoušti. Přesto odmítáme
nilské katarakty zlacených faraónů. Nechceme
jejich oživlé mumie s pyramidálním hrotem
úzkosti, jež se asfaltově roztéká k životu
neživotu, srdcem daleko od mrtvých otroků
zahrabaných v pouštním písku. Ani tehdy
nebyli všichni všemi. Byli králové, byli
pochlebníci, byli psovští feláhové, a
bili se. Kdosi říká, že jsme srovnatelní,
jsme také jen lidé, jsme samí lidé.

 

 

/

Pracně shledávám, v čem je můj
vyšší smysl, čím jsem a k čemu jsem tady,
to je otázka, se kterou
se dávno vedu za ruku, vedu se za ruku
s otazníkem, nebo jsem jím sám? Zkrátka provází mě starost
v šedivém šátku, s minulým rubem
a vstřícným lícem – a co dnes? Nespěchej, nekvaltuj, ten okamžik mezi nimi
zahlédneš; primitivní ho žijí, oni
dobře vědí, co je zvláštním půvabem
zamlčovaného pohybu.

 

 

Podzim

A hle, růží oživená tvář Afrodíty z Tarzu
snímající červenooranžový šat… Mládí
časem ztrácí tajemnou kresbu motýlích
křídel, která ji neztratí nikdy, ani
v magickém chvění, ani na pustých cestách,
pustých jak stařecká ruka; jen několik srdcí
stále na odchodu, nad propastí, neslyší
varovný zpěv havranů, nevidí jim do očí;
smutek prodlévá u podzimních fontán,
vítr formuje mrakostroje stále údivnější.
Ptáci jsou někdy smutní, ale nevědí o tom.

 

 

Postupujeme se svým břemenem,

jdeme stále pomaleji…
ploužíme se… hledíme kamsi…
pak už ani nehledíme: oslepli jsme,
stali se sochami; oči už nepotřebujeme.
Co všechno tím ztrácíme:
cestu, ženu, trávu, byt, postel, krev,
zaměstnání, koníčka, víno, pohyb,
zkrátka hromadu věcí, snad i srdce;
ale obrazy, fantazii, sny, film paměti,
to neztrácíme, vše zůstalo za nevidoucíma
očima: naposled jsme viděli zdobené
průčelí domu – samé úponky a květy –
a vedle opadaný, holý, drsný strom.
Havrani právě máchli osudným křídlem.

(Blížíme se ohni)

 


V životě Emila Juliše sehrál opakovaně ústřední roli Jiří Kolář.
V 70. letech, kdy bylo Julišovi úzko z různých důvodů, si od Koláře odváží krabici s materiály na výrobu koláží...

 

Kam se to směješ

Hladina rybníka nese rytmické stíny labutí,
modří ptáci zpívají v královských stromech,
růžová dívka vítězí pramladým smíchem.

 

 

Povzdech

Leckoho bych rád rozmnožil, dovršil,
ale tolik nás obou ještě zbývá.
Je dost těch, kterých se nikdy nezbavím,
je dost i mne, jehož se nezbaví jiní.
Ano, snad kdybych měl více životů…
Avšak jsou takoví, kteří se jen usmívají
nad svým zbýváním, svým nezbytím.


(Gordická hlava)

 

 

Hlavec

V mé hlavě píská hrnec s kypícím mlékem
a kuchařka se z drbů nevrací.
hlava se kutálí městem k domovu, ten je
právě za těmito okny, třebaže v městě je oken spousta.
Za všemi se objevují lidé,
stahují rolety, stahuji je i já,
sedají k večeři, usedám i já,
stěhují se k televizi, kam se stěhuji já? Chystají se do postele, chystám se i já,
hlavou jim táhnou sny, sny táhnou hlavou i mně,
v mnohém jsou jiní než já, v mnohém jsem jiný než oni:
stojím na horské stráni,
u lesa animovaného pohyby dávných šelem,
v jedné ruce držím svůj přetopený kotlík hlavy,
druhou vískám rezavou hlavu podzimu,
plnou sladkého hmyzu.

 

 

Stupeň

Rusalko bledolící,
hej! Stoupej tímto nerájem růžovými krůčky.
Mnohostěny tě jen tak nepustí –
a vikýř? Ten si chce zašumět deštěm
a věnovat se leda modru.

Má touha je prudší
než severní města s letícími oblohami.
Má Sahara je obryně s propastným klínem.
Má Sahara je hlubší než tahle triviální poušť.

 

 

Deštivo

Na střeše starého podkroví šumí déšť,
míhají se černé blesky švábů,
kostěné náramky chřestí na kávových údech,
had kalné řeky rozvíjí meandry v poušti,
pomyšlení na smrt se omamně vtírá.

Všecky figury na šachovnici jsou černé,
jsem v bezmocném patu.
Cestou jsem přišel o sladká jablka,
o klece s ptáčky zpěváčky, o krásné hry.
Ukrývám se pod střechy laskavých tváří
a mám právo nedoufat, dokud mi z vnitřností
nebude vyrvána žluč.


(Hra o smysl)

 

 

---

masívy hor vystupují z mraků. teprve se mám
dotknout pevniny, jejíž cípek se rozprostírá
pode mnou, rámován nesčetnými modrými
světly plochy letiště. je jitro? je poledne? je
večer? je noc? ale zatím se ještě v trupu le-
tadla snáším vírem mraků, hvězd a noci. ale je
ještě slunce, modro a den? a už očekávám
onu velkou chvíli stále se rozrůstajícího vě-
domí, cítím ony prostory, kterých sem svým
zlomkem celku účasten, vrstven jimi, budován,
i rozkládán a řícen, dívám se na vše shora,
plynu; a už cítím onen van rození i zmaru, ale
cítím i masív trvajícího větru na rozhraní země,
vod a vesmíru. vznáším se mezi zemí a ves-
mírem, ale stále ještě v moci své kolébky země
- i hrobu? a ještě jsem ani nezahlédl palác
Afrika, postavený italskými architekty na
Habíba Burgiby. cesty oblaků jsou zjevné a cí-
levědomé, cesty lidí nejsou skryté; protínají
pole, města, domy mou mysl. a ještě jsem ani
nezaslechl dělostřelbu ticha ze žlutých tu-
reckých pevností. země je děj. děj hor, ve-
getace, dešťů a řek, děj bouří. a ještě jsem
nepocítil jistotu lásky v prvních křesťanských
babtistériích. obloha je absolutní, je nehmot-
nou ocelí nebo sklem nebo barvou, ale není
ani jedno z toho. (---)

(úryvek  z úvodu experimentálního textu afrikááááá! Emila Juliše, Fabio, Louny 2005)

 

 

A/3

V zobáku průvanu rod v sobě
Průvanu průvanu mimo nese
V zobáku rod nese v sobě
V zobáku rod rod v sobě
V zobáku průvanu rod v sobě
V zobáku v zobáku v sobě rod

Rod protinožci nese kolem
V zobáku všude nese kolem
I s velbloudem peřeje všude kolem
V zobáku náklad všude náklad
Mlčí v zobáku všude i s velbloudem
Rod náklad rod i s velbloudem
V zobáku protinožci v sobě kolem

Náklad bílá všude bílá
Protinožci jen všude jen
I s velbloudem voda náklad jen
Mlčí peřeje všude jen
I s velbloudem voda protinožci nohama
Protinožci peřeje mlčí voda
I velbloudem peřeje mlčí jen

Peřeje klamaným nedosáhne tak
Peřeje klamaným bílá tak
Peřeje tak nedosáhne tak
Bílá klamaným voda stejně
Jen mozkem kolem zpěněným
Nohama mozkem jen klamaným
Jen klamaným jen klamaným

 

 

Multitext A9 - Zmlknutí do tajemství

                   všude
 
krajiny
světlo
 
noci
neproniknutelná       
 
ústa
smečka
 
vyrazí
život
 
k obloze         

 

(dva texty z experimentálního souboru  Multitext A Emila Juliše, Fabio, Louny 1992)

 

 

(---)

Zvuky a hlasy stoupají z ulice vzhůru do okna
Popište všechny zvuky a hlasy
které stoupají z ulice do okna

Není možné vydat se touto cestou
popisovat všechny zvuky a hlasy
které stoupají z ulice do okna
Zvuků a hlasů, které stoupají z ulice do okna
je velké množství, mají různý charakter
různé zabarvení, různou intenzitu
podle toho, kým anebo čím jsou vydávány
co všechno je vyvolalo

Některé jsou tiché, jiné hlasité
některé jsou dlouhé, jiné krátké
některé jsou nevtíravé, jiné rvou uši
některé jsou známé, jiné slyšíme poprvé
některé v nás vyvolávají určitý pocit
buď negativní, nebo pozitivní
jiné jsou nám lhostejné, ani je nevnímáme

Pocitů, které v nás hlasy a zvuky vyvolávají
je velké množství
mají různý stisk, různé postoje, různou životnost
podle toho v jak disponovaném člověku
a za jakých okolností v něm vyvstávají

Některé zvuky nás rozčilují, jiné uklidňují
některé působí smutek, jiné radost
některé zraňují, jiné hojí
některé jsou příčinou vzteku, jiné smíchu
některé zavalují svou tíhou, jiné uvolňují
některé spoutávají, jiné umožňují vzlet
některé vrhají do zoufalství, jiné zpívají o naději

O všech těchto pocitech prý píší básníci
ale uvědomte si
že my jsme nepopsali ani jediný

Ano
povězte tedy
jaký pocit ve vás vyvolal právě tento zaslechnutý zvuk
to mlasknutí a ten křik
(---)

(úryvek z textu Dlaní do tváře, Fabio, Louny 1995)

 

 

Matka a dítě
    Jarce a Pavlovi Vejrážkovým

Na pozadí motýlů andělských i ďábelských
to, co přisunuje na starých kostrách ty nejmladší matky
ty ještě s většími křídly motýlokvětými
takže za nimi nevidíme jejich oblíbenou potravu
ale cítíme živočišný zápach olomouckých tvarůžků
ale to jen tak mimochodně
neboť kdo se pozvedá na pupeční šňůře dneška
kdo naplněn klidem andělů i ďáblů pozvedá ručičku
a upřeně se dívá do slzících očí technického světobolu
ale toť ten, kdo ještě neodstřihnut a s nahou prdelkou
už vládne světu, už vládne všem nebesky mdlým motýlům
a ti nebeští motýlové mu už teď tkají roucho
tkají mu pozadí jeviště svými gobelínovými křídly
a jeho matka prastarých kostí mu strojově přihlíží
dosud se nevydral železný křik deroucí se na svět
kdesi vedle voní olomoucké syrečky života a daru pokoje
čekání je dlouhé, nic se neděje a děje se všechno

3. 4. 2002

 

 

Dětská kresba

Zůstalo na lidech v nízkém
na cizokrajném podzimu
(je němý, nejí je)
množství stromků ani křiklavé děti
to vrabci pomalují ptačími jablíčky chodník
postavy tak jako nadlidské
v žíněných šatech
těmi přišly kresby s načitými vlasy
a nepostačitelně mnohé
svět žasne třema nohama jiných knoflíků
Přišla
povila
její cesta z…
byla jí děckem hloubky
s jinou fantazií paměti
mimoděložní gramatikou
rodící myšlenky generací
Nyní všichni stojí
chvíli měří chodník
a chvíli kroutí hlavou nad hvězdným tvorem
Jdou dálkou vysokého růstu
jdou dál

(Vilmě)

 

 

Jurský park

Tehdy si hrával se železnými mosty, dlažbou, zdmi se stíny krys
vše se zřítilo do prachu, do kalných vod, do hromadných hrobů
je to úsměv anebo škleb, ptáme se postav naplněných řevem
ten kopající odpovídá kupodivu pouze kousnutím do pohlaví
je to radost ta sexualizace zábavy, řičíme smíchem
pivo nám teče po prsou
chceme nenávist, co se studenou naplánovanou vraždou
nenávist je silnější než láska a láska je silnější než smrt
pokora, přiznání, pokání je na draka
budeme zatloukat na všech instancích, máme přece svobodu
jsme tady a neptáme se po žádných božích tvorech
chci být sama sebou, řekla miss wagon-lits po svém zvolení
– kým tedy? ale ne, nejsme přece mravokárci
to slovo dávno ztratilo smysl, chceme si jen trochu zařádit
přece nám to nebudete upírat
zeměkoule pořád krouží ve svých drahách se vším všudy
a urodilo se jí toho nemálo, radujme se
život – to je síla, to má grády
ber kde ber, pořád si přijdeš na svý, přece nebudeš remcat
řekl mi jeden člověk, ten byl rovnej, ale stejně ho přibili na dřevo

11. 4. 2002

 

 

Čtvrtohorní třes

Jakási hudba prostupuje tenhle sametově narezlý kraj
kdesi v temných hřbetech violoncell se ještě dní
flétnové tóny mizí v mlčenlivých temnotách kravských těl
šerosvit táhne po vsích, lunosvit je mu v okoralých patách
zříceniny putují celou noc, ráno se najdou ve  svých kořenech
srdce tluče pravidelně, svět co by kamenem dohodil, jakýsi
požár třesu, jaké to trpké ovoce, hora červených granátů
žhavé mléko praská po bradě, jsou to obrazy dávných vzpomínek
na dávné cesty, na polibky, na tu pitomou obojetnost světa
ale kuš, přece nechceš, aby všechno šlo jako po másle
jsi tu bez záruky, a co takhle bezvědomí, náhlé nic, jen čára
mezi světlem a tmou, mozek nic nezaznamenal – krásná smrt
a pak toho divení – rozednil je nepostřehnutelný blesk zření
proboha, v jaké to krajině jsi se narodil, našel, odejdeš
ale kus cesty se propadá, holubi sebejistě vyletují z holubníku
ale to nic, držíš si třesoucí se hlavu, ruce, to se někdy stává
ať se kočky mrouskají, ale ty teď... ty teď pěkně do dna

25. 4. 2002

(z rukopisů, jež laskavě poskytl autor)

 

 

Sklerotikon

Zužuje se průtok slovodárných cest
mramorové sochy nohou lapají po mouchách dechu, oči
skelně bloudí, přesto nespočet jizev, pádů, ztracených propastí
volá lastury sluncí, písečná pobřeží, sevřená
hejna rybek s jedním společným záměrem úniku, záchrany
ale kam se hrabou ty bleskurychlé, rotující manévry
predátoři příběhů vědí jak na to, třeskutě vystřelují
pak mizí v ledovcích, jen ptáci se ještě střemhlavě vrhají
bíle smaltované obrovské cedníky se vlečou modrou
mandalou, sochy si vykračují ulicí, kdekterá poznává
živáčka, směje se, nesměje, roste pohoří pozdravů, dotazů
šklebů, křivých slin, mozkové pleny vlají ve větru
slova se napadají, požírají, rodí, trnité bulvy skáčou
po světě popelnic, fasád, plotů, psů, neuchopitelného hluku
prchajících dnů a starých, prastarých otázek – teď je
nevnímáš, nechápeš, míjíš, přestože tě bijí po duši –
lhostejně světélkující větve mlhovin

29. 5. 2002, posíláno jako PF 2005

 

 

Hra o smysl dohrána

Ve věku 86 let zemřel 25. prosince 2006 jeden z posledních příslušníků experimentující generace, výtvarník a básník Emil Juliš.

Držitel Státní ceny za literaturu a Ceny Jaroslava Seiferta, člen „lounské party“ Emil Juliš v sobě ojediněle spojoval osobnost tradiční i novátorskou – ve vzácné jednotě vnitřního ladění tvořil formálně objevnou poezii experimentální i hymnické básně v próze. K činnosti literární později přidal také počiny výtvarné. Jeho nesnadný život básnický a civilní ovlivňovaly historické události i prostředí, v němž se ocital. Zapříčinily, že nemohl dostudovat gymnázium, léta odváděl rutinní manuální práce, na otištění své prvotiny čekal deset let, vydání svých přelomových sbírek ze 70. let se dočkal až v letech devadesátých – a poslední chystané knihy, výboru Pod kůží, se nedožil. Tytéž příčiny vedly ale současně k tomu, že se na tehdejší bouřlivé literární scéně zjevil hotový básník v Kristových letech, jenž se od formálních her 60. let prožitě orientoval na básnickou reflexi nepříznivé reality let sedmdesátých. Přesto byl Emil Juliš doceněn, ba objeven až v době, kdy mu bylo 70 let.

„V Lounech jsem sázel, v Mostě sklízel“

Narodil se 21. 10. 1920 v Praze, ale pravověrným Pražanem nebyl. V Lounech se po otcově smrti vyučil cukrářem – před studii gymnázia musel upřednostnit živnost. V podniku rodičů pracoval do jeho zestátnění v roce 1950 a poté vystřídal řadu nezáživných povolání. Verše začal psát až v polovině 50. let – však ho také Jiří Kolář, katalyzační osobnost tehdejšího uměleckého života, označil za starce mezi literárními novici. Jeho verše zařadil do ineditního sborníku Život je všude, který měl navazovat na tvorbu někdejší Skupiny 42. To už se ale psal rok 1956 a k oživení slavného literárního uskupení dojít nemohlo. Cesta tohoto strojopisu k torstovské reedici trvala bezmála 50 let.
Juliš dokončil studia střední ekonomické školy v Teplicích, jenže smetla ho akce „70 000 úředníků do výroby“ a básník skončil u rovnačky drátů v mostecké ocelárně. I toto období hodnotí později pozitivně: z bezútěšné drsnosti vzešla Julišova „černá poezie“ věnovaná zdejší krajině. Sem se datuje i Julišovo období kreslířské: řadu pastelů a akvarelů se podařilo zveřejnit díky lounské výstavě o mnoho let později (2004).
V uvolněné době, roku 1965, vyšla v Mladé frontě – po několika drobných tiscích  –  Julišova prvotina Progresívní nepohoda. Domácí poezie tu získává navazovatele na tradici symbolicky náročné, disciplinované poezie, v níž jeden z mála kvalitních vykladačů Julišova díla Karel Milota objevuje autorovy oblíbené kolážistické postupy - polyfonii významovou.
Záhy se Juliš stává redaktorem a posléze šéfredaktorem ústeckého kulturního magazínu Dialog, který se v jeho rukách stává nejvýznamnější platformou progresivních směrů. V šťastném období vycházejí Julišovi tři sbírky konkrétní poezie: konstelace a vizuální básně Pohledná poezie, permutativní a kombinatorická Krajina her a Vědomí možností. Autorovy publikační možnosti ale rokem vydání této sbírky (1969) nadlouho skončily: náklad sbírky Nová země byl v roce 1971 zničen a titul vyšel až v roce 1992.

V blízkosti ohně

Emil Juliš se zánikem časopisu i stejnojmenného nakladatelství ocitá v početné skupině nežádoucích osob. Pro útěchu se obrací k výtvarnému umění: jako autor pozoruhodných koláží, maleb i kreseb je málo znám, naopak světových výstav experimentální poezie se na počátku 70. let svými texty účastnil hojně.
Od  poloviny sedmé dekády vycházejí jeho sbírky v samizdatu a exilu: v neoficiálních sbornících tiskne jeho verše Ludvík Kundera, edice Petlice přináší sbírku Caput mortuum (1975) a trojsbírku Jablko nevrátím květu, Mramor na pálení vápna a Tiché krátery (1981), k šíření sbírek Nelehké spočinutí, Hry o smysl a Tady a teď přispěl malíř Zdeněk Veselý, jehož grafiky tyto texty doprovázely. V mnichovské Poezii mimo domov se bez autorova vědomí ocitla sbírka Blížíme se ohni, která o rok později (1987) vychází oficiálně - autorsky změněná - v Severočeském nakladatelství. V Julišově díle zaujímá centrální postavení: „mosteckým“ cyklem Zóna nejúčinněji vypsal ničivost normalizace. Proměna k prozaizované, námětově závažné a svědecky laděné existenciální poezii, psané volným veršem, tu vrcholí. Paralelní proud své tvorby popisuje autor jako spontánní, intuitivní: „Já jsem tradiční (…) poezii psal od začátku, i v době, kdy jsem psal experimentálně. Necítil jsem v tom rozpor, byla to záležitost akcentu. Koncem 60. let jsem s experimentální poezií přestal. Příčina? Neblahé události té doby a jejich následky, ale i vyčerpání těch prostředků experimentování, které mě zajímaly.“

Poezie jako životní potřeba

Do konce roku 1990, kdy se vrací do Loun, vystoupil Emil Juliš se sbírkou Gordická hlava a symbolickým titulem Hra o smysl, jenž vystihuje celek básníkova díla snad nejlépe. V témže roce převzal za knihy Blížíme se ohni a Gordická hlava Cenu Jaroslava Seiferta a o šest let později Státní cenu za literaturu.
V polovině 90. let se básník vrací k experimentu: péčí lounského přítele Pavla R. Vejrážky vycházejí bibliofilsky Multitext A, afrikááááá! i reedice rané poémy Ranská hora. Kromě toho Julišovu bibliografii rozšířily dva výbory z díla: jeden, autorský, vydala Mladá fronta roku 1994 pod názvem Svět proměn, dva roky na to Torst přinesl reprezentativní výbor Nevyhnutelnosti. Totéž nakladatelství již předtím Julišovu poezii publikavalo v důležitém sborníku experimentální poezie Vrh kostek. Po dvaceti letech se objevuje Nová země (1992).
„Poezie je záležitost vůle nebo rozumu až v druhé řadě, někdy až ve třetí, důležité jsou vnitřní, skryté, podvědomé schopnosti a popudy. Poezie či jakékoli umění, tvorba či vnímání se stává potřebou, součástí života. Jestliže tedy máte poezii v sobě takto zakódovanou, můžete pak pochybovat o jejím smyslu jen tehdy, když ji promarníte,“ řekl Emil Juliš v jednom z rozhovorů. A také: „Život mě stavěl před tolik problémů, že jsem se sotva stačil rozhodovat. Cílem byl život sám. Ale nakonec si myslím, že jisté cíle mně sudičky daly už do kolébky a já se k nim chtě nechtě prožíval. Jedním z nich byla třeba poezie.“

(nekrolog O. S. publikovala po redakční úpravě Mladá Fronta Dnes dne 3. 1. 2006, uveřejněno se svolením autorky)