Z jiných tratí

Ne regionální, ale z regionu

Rozhovor s šéfredaktorkou, editorkou a korektorkou Pandory v jedné osobě, Kateřinou Toškovou, vedla Jitka N. Srbová.


Jediná oficiální podobizna K. Toškové

Představme nejprve Pandoru krátce těm, kdo ji doposud neznají. Pro jakého čtenáře ji vydáváte, jak často vychází, kde ji můžeme vidět, koupit?
Pandora vychází dvakrát ročně v Ústí nad Labem, vidět ji můžete ve všech krajských knihovnách, koupit pak v severočeských knihkupectvích, místy v Praze a Brně a sporadicky i v jiných městech. A když mi napíšete, pošlu vám ji až domů. A čtenáři? Většinu obsahu Pandory tvoří teoretické články a česká beletrie, tedy snad ta její kvalitnější část – tím je určen i okruh čtenářů: literáti, studenti bohemistiky a ostatní literární hledači. Už si nedělám iluze, že bychom mohli zaujmout širší publikum. Dlouho jsem to zvažovala a nakonec jsem upřednostnila kvalitu a zajímavost na úkor srozumitelnosti pro všechny společenské vrstvy. Ačkoli představa takového literárního Blesku mě pořád láká... Nakladatelské katastrofy, autorské milenecké trojice, tiché bitky mezi autory a kritiky, literární sebevraždy... to by byly články!

Proč vůbec ten název? Mytická Pandora přece nic moc dobrého nepřinesla…
...ale byla ženou vším obdařenou, a o to dnes jde, ne? Nikoho už nezajímají účely a důsledky...! Popravdě: tenhle název daly časopisu generace šéfredaktorů přede mnou, já jsem ho převzala i s tradicí časopisu. A nakonec se – aspoň navenek – zdá, že název je to jediné, co pojí současná čísla s těmi stařičkými.

Pokud jsem správně pochopila z průzkumu starších ročníků, Pandoru nejprve vydávali přímo studenti PF Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem pod vedením Ivo Haráka, poté vzniklo občanské sdružení Nad Labem a časopis se pozvolna nálepky studentského periodika zbavil. Přesto asi budou studenti tvořit část pravidelných přispěvatelů – jak stabilní je vlastně kolektiv, který jednotlivá čísla připravuje? Kdo je za většinu práce kolem Pandory kromě tebe zodpovědný?
Informace máš správné. Za poslední dva roky jsme si tady na Severu vytvořili docela velký okruh spolupracovníků, ale jádro tvoří lidé, kteří se potkali na ústecké Univerzitě – kromě mě tu studuje ještě Pavel Horký, Jirka Koten je absolventem a teď tu učí, stejně jako Honza Tlustý. V Ústí studoval i grafik Jirka Hanek. „Zvenku“, tj. radami, kontakty a skvělými nápady, nám pak pomáhají další Severočeši – výtvarníci Martin Kolář a Jiří Kubový a literáti Radek Fridrich a Martin Fibiger. A kdo je za většinu práce kromě mě zodpovědný...? Je to hloupé a především neekonomické, ale nikdo další...


I. Harák a M. Fibiger listující, slečna, P. Linhart a J. Nejedlý na křtu Pandory 11, 2005

Z vnějšku pozorováno, výtvarná podoba Pandory se hodně proměňovala, jak časopis „dospíval“. První čísla působila jako ručně kopírovaný samizdat, poslední však už mají vyloženě profesionální formu, a zdá se, že se ustálil i formát. Pandora věnovaná tichu dokonce měla i bibliofilskou variantu. Bude evoluce pokračovat, nebo se zdá, že jste dosáhli toho, co jste hledali?
Krásná otázka! Také si ji kladu. Neustále. Když jsem časopis přebírala, byl mým vzorem Weles či Labyrint revue. Tehdy jsem si myslela, že dotáhnout Pandoru na takovou úroveň je nemožné. Ale pak jsem potkala Jirku Hanka, teď už „našeho“ grafika, a nemožné bylo zrealizováno. Když si ve slabé chvilce listuju starými čísly, kacířsky si říkám, že jsem na konci cesty, u cíle. Nikdy jsem totiž Pandoru neplánovala jako svůj celoživotní koníček, zneužívala jsem ji jen k ověření vlastních schopností, chtěla jsem si na ní vyzkoušet, co zvládnu a co už ne. A myslím, že jsem se naučila dost nového: nahlédla jsem do literárního provozu, dokázala sehnat peníze, naučila se vyplnit daňové přiznání, uspořádala řadu literárních večerů atd. atd. Trochu mě mrzí, že jsem tak daleko došla už teď... To mělo nastat ve třiceti, kdy bych se spokojeně ohlédla za vykonanou prací a s klidným srdcem si pořídila zahrádku. Naštěstí ale stále přicházejí nové výzvy, nové nápady, noví akční lidé, kteří dokážou dobít energií, a tak se Pandora pořád vyvíjí a hlavně tloustne. Ostatně – čtenáři Wagonu brzy uvidí sami! Čtrnácté číslo totiž vychází ve spolupráci s vámi a podle předběžných předpokladů bude zase o něco lepší než ta předchozí!

Jak vůbec vzniká nové číslo. Kdo vybírá téma, jak se scházejí příspěvky, oslovujete autory nebo se vám sami hlásí?
Téma vybíráme na společné redakční radě. Nápadů je většinou spoustu, ale postupně prořídnou – nosnost tématu je vždycky závislá na současné literární produkci, snažíme se vybírat taková témata, která kopírují některou z linií současné české beletrie. Pak je důležité, abychom si stanovili půdorys čísla, nějakou tu koncepci, hlavní záměr a způsob jeho realizace. Podle toho pak vytipujeme autory a žádáme je o příspěvky. Autoři, kteří se ozývají sami, nám zhusta do aktuálního tématu nezapadají, nejen pro ně je určena rubrika Beletrie ve druhé části časopisu.

Jak se to s regionálním charakterem časopisu – myslíš, že vás Ústecko nějak definuje nebo odlišuje?
Vždycky jsem se snažila o to, aby bylo na Pandoře znát, že je ze severních Čech – ne regionální, ale z regionu. Zdá se mi, že severočeská literární scéna je hodně zajímavá, proto nám záleží na tom, aby se v každém čísle objevil některý ze Severočechů, tím vlastně mapujeme tvorbu autorů z regionu v jejím průběhu. A jiná specifika? My zevnitř je moc nevnímáme... Ale slyšela jsem zajímavý názor na naší grafickou úpravu: prý je tak strohá a přímá jako tenhle region, narozdíl od Welesovské jihomoravské ornamentálnosti třeba. A pak se taky říká, že Severočeši jsou cyničtí, ironičtí. Což je opravdu občas v Pandoře vidět.


Kateřina Kováčová a Ivo Harák na křtu Pandory 11, 2005

Jak na vás reagují ostatní časopisy nebo jiná média. Všímají si vás, jsou nová čísla často recenzována?
Mno... Nevšimla jsem si, že by se nějak často recenzovaly časopisy... Odbudou se vždycky jen takovou tou kratičkou poznámkou na okraji nebo pod čarou... A ano, i tam už jsme se párkrát objevili... Zvýšené pozornosti se dostalo hlavně zatím poslednímu číslu o tichu. Bylo to příjemné. Ale důležitější jsou pro mě přímé ohlasy a názory čtenářů – jsem ráda za každou připomínku, protože každý takový kritický detail nás posune dál.

Je pro vás někdo přímá konkurence, případně, má podle tebe smysl uvažovat v oblasti časopisů, které převážně žijí z grantů a sponzorských darů, konkurenčně?
Já ten literární provoz pořád sleduju jen z dálky, z Ústí, proto o něm možná smýšlím trochu naivně... Nezdá se mi, že by spolu časopisy nějak soupeřily, mám spíš opačné zkušenosti. On ten český literární píseček je hodně malý, takže rivalita i spolupráce je asi z velké části otázkou osobních vztahů. A naše redakce se velmi ráda druží a přátelí.

Pojďme teď od Pandory k tobě. Máš nějakou ambici, kterou jsi sama pro sebe jako vůdčí osobnost projektu ještě nesplnila? Baví tě to pořád?
A jsme zpátky u té zahrádky... Jestli se ptáš na Pandoru, pak musím přiznat, že samozřejmě vidím všechny její slabiny. Ale celkově, v kontextu předchozích čísel, je myslím tam, kde jsem ji chtěla mít. Kromě financí a distribuce samozřejmě. Ale žádné další ambice, jako třeba expanzi do zahraničí, nemám. A stejně je paradoxní, že právě teď je před námi úkol nejtěžší: udržet úroveň. A jestli mě to baví? Kdybych chtěla odpovědět, musela bych zabíhat do osobních věcí, za poslední rok se pro mě leccos změnilo, včetně priorit, třeba právě ty finance už bych radši využívala jinak než na časopis... A tak nechám otázku nezodpovězenou.

Díky studiu i práci šéfredaktorky se dostaneš ke spoustě textů, sledovat současné literární dění je asi samozřejmost. Je něco, co ti na něm vadí, co tě štve? A něco, co se ti naopak líbí?
Na literárním děni, nebo na literární produkci? Obojí je pro mě zajímavé. A zvláštní. Byla jsem vychována v asi příliš křesťanském duchu, proto mě pořád udivuje, komu a proč vycházejí knihy, jak jsou někteří literáti ješitní, jak si recenzenti vybírají knihy... A z opačné strany mě udivuje nevyčerpatelné nadšení určitých lidí kolem literatury a to, jak výborné a kvalitní věci dělají. V regionech i centrech. A taky jejich vstřícnost a ochota spolupracovat. To jsou věci, které mě pořád u literárního provozu drží.

Z pozice internetového média se musím nutně zeptat, jaký máš názor na literaturu na internetu. Je to pro tebe legitimní prostředí, a nebo máš sama problém se zorientovat v prostředí různých rozcestníků, časopisů, serverů, blogů… Sleduješ některé?
Snažím se je sledovat. Ale pokud o nich mám vynést nějaký hodnotící soud, musím je aspoň pracovně a velmi vágně rozdělit – na ta, která mají koncepci, uspořádání, čili především nějaké síto, a ta, která jsou volným prostorem pro texty a názory a síto postrádají. Ty prvně popsané servery se myslím mnoho neliší od tištěných periodik. Ani obsahově, ani formálně. Asis ode mě čekala velkou obhajobu tištěné podoby a vůbec artefaktu knihy, ale mně elektronické texty ani v nejmenším nevadí – i s notebookem se dá dobře ležet v posteli, kabel mám kvůli tomu přes celý pokoj, a šustění papíru mi nechybí, dokonce ani smrad starých knih. A navíc – já se poslední dobou poměrně často stěhuju a řeknu ti, že přesun knihovny je to neúmornější, co může člověka potkat! Ale ty servery – druhá skupina, Literra, Písmák, zčásti i Totem a další, které postrádají jakékoli vytřídění a korekci, jsou myslím výtečným prostorem pro mladou tvorbu se všemi jejími zápory i klady: nadprodukce, epigonství, minimální sebekritičnost, drzost a ostré odsudky na jedné straně a zajímavé nápady, čerstvé vidění a novátorství na straně druhé. Z uvedeného vyplývá i neskutečně ohromné a neutříděné množství textů, v němž se perly hledají vcelku obtížně. Ale pravdou je, že když chci do Pandory někoho překvapivě zajímavého, nelituju času a procházím právě tyto servery. No a pak tu jsou ty blogy... Ale v těch se vůbec nevyznám, občas zajdu na návštěvu za Milanem Děžinským (www.dezinsky.bloguje.cz), Pavlem Kotrlou (kotrla.com), Ondřejem Lipárem (lipar.blogspot.com) a tak... Často běhám i po stránkách některých nakladatelství – ty jsou mi hlavně informačním zdrojem. Svojí skvělou databázi autorů a vydaných knih nechal na webu Petrov (www.ipetrov.cz), sleduju i stránky Kertésovy Literárne a kultúrne agentúry (www.lca.sk) a další.


Radek Malý na Pandořině čtení, 22. 11. 2005

Jaký máš názor na literární ceny typu Magnesia Litera? Myslíš, že je to potřeba, má to nějakou vypovídací hodnotu? Shodneš se aspoň v některém případě s oceněními?
Hele, já tomuhle oceňování vůbec nerozumím. Nechápu, jak může někdo bodovat kvalitu knížek: tahle je za čtyři a půl hvězdičky a tahle za pět, takže vyhraje? Tohle by snad šlo, kdyby byly kategorie nastavené aspoň podle žánrů: tahle detektivka má lépe zvládnutou zápletku a drží napětí až do poslední chvíle, zatímco tamta se drží příliš průhledného schématu. Ale v době postmoderní je i toto kritérium dost obtížné. Smysluplné jsou podle mě snad jen ceny za celoživotní přínos, které často připomínají autory, na které se z různých důvodů zapomíná. Tolik z pohledu literárního kritika. Z pohledu manažera musím tato ocenění ocenit. Zájem o vítězné knihy vždycky vzroste, přibývá recenzí i čtenářů a v důsledku celá tahle šaráda přispívá k propagaci literatury jako takové, což je jedině dobře. Už jen fakt, že se předávání cen objeví i v televizi, je myslím skvělou reklamou na literaturu. No a z pohledu šéfredaktory mi tyhle ceny hodně vadí: protože mám pak noční můry z toho, že jsem ještě nepřečetla všechny oceněné tituly.

Jakou knížku si vezmeš, když si chceš odpočinout?
Záleží na tom, od čeho chci odpočívat – pokud od práce (učím češtinu) nebo od Pandory, pak nemůžu písmenka ani vidět, dokonce mívám období, kdy mi vadí filmy s titulky. Ale pokud si chci literárně užít, pak sahám po knihách fascinujících a strhujících – francouzský nový román, nějaká postmoderna, takové ty chytře konstruované knihy mě baví. Zcela zvláštní kategorií je pak poezie – tu nemůžu číst jen tak, na tu musím mít klid a soustředění a často taky pořádný blues, podzimní sychravo nebo nezřetelnej rozchod, to je dobrá doba na poezii.

A jaká písmenka bychom právě teď našli v tvém batohu?
Mno... nevím, jestli to můžu přiznat... ale co, jsou prázniny, doba klidu, takže: znovu Malého prince a Betonovou zahradu a poprvé Zemi snivců. Taky nějaké ty knihy k diplomce. A ještě pořád trávím báječné zážitky z Letní filmové školy.

Děkujeme za rozhovor :)

 

Další výhybky

Archiv Wagonu