Z jiných tratí II/08

Nepoztrácíme-li radost a trpělivost

Rozhovor se členem redakce Obrácené strany měsíce, Petrem Hruškou, vedla po e-mailu Olga Stehlíková.


Petr Hruška v Paříži, foto Wanda Heinrichová

Na úvodní webové stránce Obrácené strany měsíce je poetická definice: Obrácená strana je místo ležící v komunikačním stínu bez možnosti spojení s ostatními lidmi. Člověk na obrácené straně netouží po informacích, názorech, zábavě nebo vědeckém úhrnu, touží po prosté přítomnosti druhého člověka. Literární text je jednou ze vzrušujících možností, kterak přinášet lidskou výpověď i z obrácené strany. Co přesně název vašeho časopisu s nepravidelnou periodicitou symbolizuje, od koho pochází? Jak časopis vznikl?
Název jsme vymysleli s Honzou Balabánem během jednoho hospodského večera na jaře roku 2003 – ten večer jsme se takřka „sřekli“, oba ve stejnou chvíli měli jsme chuť hovořit o představě, že bychom s tím druhým chtěli zkusit dělat časopis, ale spíš takový ne-časopis, něco jiného, než obvykle… Jednak jsme měli plné zuby takového toho literárního provozu, který odevšad koukal, jednak jsme pociťovali, že to podstatné, kvůli čemu se vlastně literární časopis děje, totiž vlastní text, krásná báseň, povídka, překlad, se stále více odsouvá do pozadí, na odvrácenou nebo obrácenou stranu a ukazuje se vlastně jako v posledku nedůležitý a zbytný, jako by literární život už byl dostatečně nastartován a nyní mohl jet na volnoběh a samospádem, aniž by ještě bylo k tomu bylo třeba poezii a prózu psát nebo číst.

Proč jste se rozhodli netisknout recenze, glosy, komentáře, kritiky?
Právě proto, že jsme chtěli nechat vyniknout a vrátit do centra pozornosti onen čistý, „původní“ text. A taky ovšem proto, že ve dvou jsme – při své práci – nemohli takové věci, jaké zmiňuješ, na pořádné úrovni provozovat.

Ke komu se měsíc obrací – kdo jsou vaši čtenáři, pokud si vybíráte?
Potenciální čtenáři jsou všichni ti, kdo se k časopisu nachomýtnou a stojí jim ještě za to číst básnický nebo prozaický text jako svého druhu zjevení, vynořující se náhle z neznáma a zářící svojí vnitřní silou bez podpůrných informací, pomocných souvislostí a všeho toho vercajku, který si už většina lidí ani neumí od literatury odmyslet.

Jak běží redakce „literárního časopisu vydávaného v Ostravě“- jaké má složení, kdo má co na starosti a jak její chod financujete?
Brzy jsme pro své záměry získali mého bratra Pavla Hrušku, který je na stejné vlně a nic jsme mu nemuseli dlouze vysvětlovat, stejně jako Ivo Kaletovi, který se kromě jiného chopil grafické stránky časopisu. To bylo velmi šťastné – Ivo z OSM udělal přesně to, co jsme chtěli – krásnou sazbu na krásném papíře, s pečlivou pozorností k povaze textu a zvolenému výtvarnému doprovodu. A tak vznikl takový časopis – bibliofilie, který vydáváme občas, když máme peníze, chuť a texty, o nichž se domníváme, že mluví samy za sebe a stojí za „dobré čtení“.
V redakci mluví všichni do všeho. Ekonomicky žije časopis obtížně: ze sponzorských darů (například tiskárna nám účtuje velmi milosrdně) a z výhody, že Ivo Kaleta je majitelem grafické firmy, takže část časopisu vyrábí vlastně on sám. Když je nejhůř, sáhneme do kapsy a vylovíme nějakou tisícovku. Stojí nám to za to, je to lepší, než se párat s celou tou administrativou grantů, které nerozumíme, a pak všechno vykazovat a být závislý a uctivý a vděčný a fungující. A navíc to odpovídá takové trochu tajemné povaze tohoto ne-časopisu, který vychází, když si o to řeknou shromážděné texty a ne termíny, k nimž jsme se někomu zavázali. Nechceme žádný provoz, to by nás okamžitě otrávilo a všechno vzácné zabilo. Raději provaz než provoz!

Časopis má specifickou „distribuci“ – dobří lidé jej ukazují, půjčují, posílají dále těm, které by mohl zajímat. A nic nestojí. Můžeš k tomu něco říci?
První tvoje věta platí beze zbytku. Přece jen však je možné časopis za třiatřicet korun koupit – na třech místech v republice. V ostravském knihkupectví Akademia na Masarykově náměstí, v brněnském knihkupectví Ženíšek v pasáži Alfa a v pražském knihkupectví Maťa-Aurora na Opletalově ulici. A někdy taky příležitostně na různých čteních a festivalech.
Ale je pravda, že časopis se spíš podává než prodává. Podává, tak jako se podává přátelská ruka třeba někde v hospodě…

Nejen distribuce tištěné varianty je pozoruhodná. Na internetu jsou ke stažení všechna předchozí čísla Obrácené strany měsíce v pdf. Není to od vás až příliš šlechetné?
Ve fyzické podobě, na pěkném papíru jako svého druhu artefakt časopis vychází v nákladu 200 kusů a když spočítáš autorské výtisky, povinné výtisky atd., tak na distribuci zbývá málo. Jistě, časopis chce být trochu esoterní, chce vybízet k námaze – stojíš-li o mne, najdi si mne. Přece jen však máme zájem o to, aby ho lidé četli a při našich „distribučních“ neschopnostech je nejlepší možnost ta, že na www.obracena-strana-mesice.cz jsou všechna čísla ke stažení. Vycházíme z toho, že i pro internetové lovce je čtení vytištěné podoby, byť s originálem nesrovnatelné, přece jen jiný druh zážitku než lítání očima po obrazovce. Ano, chceme, aby OSM byl zážitek z četby, se vším, co k tomu patří – od získání výtisku až po pořádné písmo.


Petr Hruška na čtení v Liberci, foto Nykos

Jak vybíráte příspěvky? Dohadujete se na redakční radě, přijímáte tipy, nebo každý přichází s tím, koho/co objevil? Zdá se, že máte kmenové autory.
Každý přichází s texty, které objevil či získal a které mu připadají podstatné. A pak se dohadujeme, přiřazujeme a komponujeme tak, aby číslo drželo pohromadě pokud možno ještě nějakým vnitřním společným rodem, i když v žádném případě nelze hovořit o nějakých tematických číslech nebo číslech společných autorských okruhů, to vůbec ne, s výjimkou jediného čísla, které bylo věnováno Petru Kabešovi (stálý dík Anně Kareninové!). Ale každý text si přece jen říká o svou podobu na stránce i o sousedství s jinými texty – a to chceme zaslechnout a řídit se trochu podle toho.
Kmenové autory nemáme. Jen píšící přátele, kteří se tím pádem objevují v časopise trochu častěji. Kromě redaktorů, kteří čas od času chodí také s kůží na trh, jsou to třeba Karel Šiktanc (ten taky zahajoval vůbec první číslo), Ivan Wernisch, Magor, Petr Král, Norbert Holub (překládá pro nás z ruské poezie), Petr Borkovec, Vít Slíva, Pavel Kolmačka, Pavel Řezníček a další.
Ale kromě toho se objevují i autoři další, Jan Balabán tu a tam přeloží nějakého soudobého amerického básníka a na našich stránkách se rovněž debutuje. OSM například přineslo vůbec první publikované texty Jonáše Hájka, Jana Rumiana atd.

Jaký je poměr mezi grafickou-výtvarnou a literární částí časopisu?
Grafická stránka časopisu je pro nás velmi, velmi důležitá, jak jsem již zmiňoval dříve. Výtvarně je OSM koncipována tak, že každé číslo patří jednomu výtvarníkovi, jehož dílo se objeví na obálce a další reprodukce přinášíme uvnitř. Skoro nikdy nejde o ilustrace ve vlastním smyslu, jen některé obrázky jsou texty volněji inspirovány. Tak se u nás vystřídali Jiří Surůvka, Zdeněk Janošec-Benda, Pavel Šmíd, Hana Puchová, Katarína Szányi-Hudečková, Marek Pražák, Márius Kotrba, Jan Balabán, Šárka Mikesková, Jiří Maška… Nyní chystáme novinku – v dalším čísle by měly být fotografie Viktora Koláře.

Jak vidíš budoucnost Obrácené strany měsíce?
Dobře, nepoztrácíme-li radost a trpělivost. A přispěje-li nám tu a tam někdo. Ale ta radost, trpělivost a prachy jsou strašně vážné věci, jak se stále ukazuje.

Co říkáš na almanach Wagon, jak soudíš o literárních periodikách na internetu obecně - máš k nim důvěru? Jsou podle Tebe plnohodnotná tištěným, nebo je to stále alternativní amatérská záležitost?
Z almanachu Wagon cítím sympatickou „zvědavost po literatuře“ a redaktorskou ukázněnost, což není tak samozřejmé… A je to hrozně podstatné, protože vnímání internetových periodik je trochu apriori spojováno právě s grafomanskou bezbřehostí a posedlostí psát hlava nehlava.
Nejsem žádný internetový surfař, ale sám jsem se na internetu setkal s tolika blbostmi, omyly a nepravdami, že si říkám: internet snad může být zničen jenom internetem - všechno bude dostupné všem, ale bude to mít validitu ničeho...
Cítím, že jako reakce se v tom nejistém megaoceánu vytvářejí důvěryhodné ostrůvky, spolehlivá místa, která přesvědčí, že na ně lze „chodit“. Patří mezi ně i několik internetových literárních časopisů, které, když jsou redakčně dobře opatrovány, dokáží být někdy živější a nepředpojatější, než časopisy papírové.


Petr Hruška na čtení v Liberci, foto Nykos

Něco o Tobě. Tvůj osobní vklad, redakční i autorský? Je to velké angažmá?
Je to radostné angažmá. Někdy sice náročné na čas – neboť se snažíme čísla Obrácené strany měsíce připravovat opravdu pečlivě -, ovšem tak už to chodí. Ale to spiklenecké sezení po hospodách, v nichž máme „redakci“, to je sama o sobě nepominutelná hodnota. Leccos jsme si takhle už řekli i o mnoha jiných věcech, které s časopisem bezprostředně nesouvisejí. Nezakládají se ostatně různé redakce hlavně kvůli tomu?

Jak se cítíš ohledně nové sbírky – spokojeně? Píšeš už další?
Křehce, jako vždycky. Všechno na světě jako by se mě po dopsání vždycky najednou týkalo víc, všeho jako by byla ještě větší přesila než jindy. A je tam i trochu šťastného pocitu, to ano, a taky rozrušení, ale spokojenost to není. Ta se ale snad s poezií přímo vylučuje.
Další sbírku nepíšu. Nikdy nepíšu sbírku. Píšu si. Tu a tam, už zase mne to svírá na verše. Ale bude-li z toho kdy sbírka, opravdu nikdy nevím. Až do chvíle, kdy najednou to, co je na papírech napsané, si zase samo začne říkat o nějaké příbuznosti, hlásit se ke svému rodu. Pak teprve cítím: mohl bych dopsat sbírku. Ta chvíle ale nemusí už nikdy nastat, to víme oba dobře. A taky neexistuje žádná povinnost, že by nastat měla.

Na čem pracuješ coby literární vědec?
Píšu monografii o Karlu Šiktancovi. To je velká poezie a velký příběh řeči a slova jako takového, protože on začínal psát na počátku padesátých let uprostřed frází a hesel a básnického záškrtu. Ano, dá se říci, že na počátku nebylo slovo. Postupně ho musel teprve najít, vydobýt z hlušiny, z mlčení, z předepsaného blábolu a když ho konečně vyvzdoroval a našel, zase mu ho po šedesátém osmém na dvacet let zakázali… Řeč je jedno z velkých témat Šiktancovy poezie vůbec, slovo ohrožované zevnitř i zvenčí a tak často nahrazované žvaněním. Napořád, snad právě pro ty strašné zkušenosti co všechno se s promluvou může stát, zůstává v něm hrdá úcta k nalezenému slovu. Báseň, říká někde, je lidská řeč, která není v lidské moci…

Podařilo se Ti během pedagogické praxe zažít úžas nad literárním objevem, oslnění bystrým studentem nebo zajímavými postřehy z pléna?
Ano, vícekrát. Moje semináře jsou více improvizací než předem připraveným programem – a v takových situacích se každou chvíli vylíhne něco zajímavého. Velmi dobrou zkušenost mám například se zahraničními bohemisty. Je v nich skutečný, vážný zájem a zároveň schopnost vidět některé věci z odstupu, nezatížené našimi vnímacími stereotypy.

Jaká kniha Tě v poslední době potěšila, okouzlila, pobavila, povznesla, roztesknila či se Tě jinak dotkla?
Psal jsem ji do ankety Lidových novin na konci roku - Edvard Munch: Být sám. Obrazy, deníky, ohlasy. Vybrali, sestavili a komentářem opatřili Otto M. Urban, Jarka Vrbová a Tomáš Vrba. Vydalo Arbor vitae. Cena 880 korun. Ale stojí to za to, konečně důstojné představení umělce, bez kterého si české umění – a nejen výtvarné – ve dvacátém století představuji jako kašičku…
Nebo třeba Babička Boženy Němcové. Vím, že jednou v noci jsme se v nějakém hotelovém baru příjemně hádali s tebou a se svým bráchou, jestli to dílo vůbec za něco stojí. Četl jsem ji teď znovu, právě protože jsem ji zařadil jako téma semináře, a to vždycky chci, aby si všichni, kdo se ho účastní, tu konkrétní knihu znovu přečetli. Přečetl jsem si ji tedy znovu a zjistil, že to tam furt je. Ten hold vyprávění. Ta důvěra v to, že když si lidé vyprávějí, když si říkají věci, činí svět snesitelnějším, trochu víc možným… A svíravě hrůzný osud Viktorky, které, všimněme si, jako jediné byla právě řeč osudem odejmuta.

Sílí ve mně pocit, nejen na základě Aut vjíždějících do lodí, že Tě s přibývajícím časem stále více přepadá smutek. Co jej způsobuje?
To je na celý rozhovor. Anebo na mlčení. Lidi, které kolem poslouchám, bývají často smutní z toho, jak se kolem zdražuje. Mně je smutno z toho, jak se kolem zlevňuje. Jak se důležité věci, hudba, osobní setkání, krásná nejistota z existence, hovor s dítětem, skutečné tajemství…, jak se stávají stále nepotřebnějšími nebo řešitelnými zdánlivě snadno pomocí různých laciných náhražek, které vyvolávající iluzi, že vše máme nebo můžeme mít nebo nepotřebujeme.
Náš nárok na život uprostřed drahých věcí se zlevňuje.

Děkuji za psaný rozhovor!