Z jiných tratí I/09

Lidé v Ostravě jsou v krizi ustavičně

Rozhovor s šéfredaktorem revue Protimluv, Jiřím Macháčkem, vedla po e-mailu Olga Stehlíková.


Jiří Macháček; foto Teréz Nývlt

O. S.: Revue Protimluv má už sedmiletou historii. Vaší ambicí bylo dát prostor rozdílnosti. Co se za tu dobu nejvíc povedlo? Kam se Protimluv orientoval?
J. M.: Ambice Protimluvu dát prostor rozdílnosti, takřka „všehochuti z umění vůbec“ byla zpočátku velmi vysoká. Také redakční okruh byl značně pestrý, vedle mnoha ostravských literátů podobu časopisu utvářeli výtvarníci, hudebníci, divadelníci aj. To vše do dvou, tří let skončilo, kýžený komerční efekt a vlna „obrovského“ zájmu veřejnosti, ubíjené všednodenními starostmi, způsobily to, co způsobily. V Ostravě jsme společenský úpadek pociťovali zjevněji a dříve než kdekoliv jinde, začalo to mediálními čistkami v novinách, návraty starých svazáků do funkcí atd., vždyť to, co se odehrávalo loni v centru, řekněme jakási neonormalizace, na periferii proběhlo bez větší vlny zájmu o několik let dříve. Zavírání klubů, zánik malých nekomerčních galerií, komercionalizace nejhrubšího zrna na Stodolní a jinde… Ale abych se vrátil k časopisu, před pěti lety jsme to přesto někteří z nás navzdory tehdejším podmínkám nevzdali, jmenovitě Oskar Mainx, Herbert Procházka, Martin Strakoš a já, a pokoušeli jsme se posouvat dění kolem časopisu někam dál. Nemám samozřejmě úplnou jistotu, jestli se nám to či ono skutečně povedlo, ale viděl bych několik zásadních věcí: udržení aspoň jakési pravidelnosti ve vydávání revue, spolupráce s polskými básníky ze skupiny Na Divoko, ale i dalšími jako Jacek Podsiadlo, Darek Foks aj., jejichž texty jsme začali publikovat. A samozřejmě knižní edice, zahájená antologií Mrtvé body, po níž následovala sbírka Ivana Švandy Na svahu a další tituly. Ale zmínil bych ještě hudební nebo výtvarné přílohy časopisu vycházející v omezenějším nákladu po celých sedm let, představují zajímavou a málo známou aktivitu redakce. Přestože v posledních třech letech Protimluv „zliterárněl“, pořád přináší na svých stranách taky příspěvky z architektury, hudby, výtvarného umění, historie.

Co byste vyzdvihl jako největší přednost Protimluvu – čím se liší od ostatních literárních časopisů?
Naznačil jsem to v předešlé odpovědi. I když Protimluv přináší hlavně příspěvky z literatury, liší se jednak různooborovostí, onou „všehochutí umění vůbec“, a jednak zaměřením na ostravskou literární tvorbu, doplňovanou texty autorů z Polska, Maďarska a Slovenska, ale i jiných zemí, spolupracujeme taky s Festivalem spisovatelů Praha, publikujeme například anglosaské tvůrce. Přišlo to samo od sebe, vždyť Ostrava jako jediné ahasverské město v republice, u jehož průmyslového zrodu stál vysoký katolický hodnostář, jenž své započaté hutní dílo svěřil Salomonu Mayeru Rotschildovi, byla a stále je místem, kde se spolu stýká v jednom tavícím kotli hodně národností, nežijí tu jen Češi, Vietnamci a Cikáni, kteří jsou nejvíc vidět, ale také komunity Maďarů, Slováků, Poláků, Řeků a dalších. Protimluv takto viděn se stává nejen „křižovatkou“ různých oborů umění, ale i literatur a symbolicky i národů a národností žijících v tomto městě. V tom, domnívám se, může být jeho přednost oproti jiným literárním časopisům, přátelská konfrontace lokálního s mezinárodním.

Protimluv, to není jen široce kulturní revue a stejnojmenný literární festival, ale také vydavatelství s tímtéž titulem. Jak funguje a kam jej směrujete?
Bez podpory odjinud bychom samozřejmě nemohli knihy začít vydávat, hodně nám v počátku pomohl mimořádný grant Statutárního města Ostravy. Jen díky tomu jsme mohli v průběhu jednoho roku jako začínající nakladatelství vydat hned pět titulů. Otevřeli jsme tři ediční řady – edici poezie, překladové literatury a edici Forum, v níž hodláme představovat teoreticky zaměřené práce. V první řadě jsme zatím vydali tři knihy, Na svahu Ivana Švandy, což je výbor ostravského básníka připravený Vladimírem Novotným. Dále Ruční práci rovněž ostravského Martina Skýpaly a posledním titulem je zatím Kam chodí uhlí spát Petra Motýla. Z toho všeho vyplývá, že se zaměřujeme v poezii zejména na ostravské tvůrce, ale tak to samozřejmě není, máme rukopisy pocházející i z jiných míst než jen z Ostravy; s nimi bychom chtěli vyrukovat letos. Druhou řadu představují překladové tituly –  Mrtvé body, antologie polské básnické skupiny Na Divoko. Ale taky jsme uvedli polského postmodernistu, intelektuála par excellence – Darka Fokse, varšavského redaktora nejstaršího polského literárního časopisu Twórczość. Zdá se, že nejúspěšnější titul této řady bude Smrt českého psa Janusze Rudnického. Skvěle píše, má rád Čechy, žije navíc s českou přítelkyní v Hamburku v Německu a prošel tvrdou zkušeností vězení po výjimečném stavu v Polsku v roce 1981. Posledním překladovým titulem se stala kniha V okně spící Istvána Vöröse z Budapešti, jehož verše velmi zdařile přeložil Tomáš Vašut. Teoretická řada Forum zatím nabízí dva tituly, Poezie jako mýtus, svědectví a hra Oskara Mainxe, studie věnovaná dílu Egona Bondyho, a Texty a obrazy Miroslava Zelinského. Nebude otevřená jen literárně zaměřeným příspěvkům, chceme dát prostor i filozofii, architektuře, historii.

Zaujal mě výběr autorů, které tisknete. Orientujete se pochopitelně na ostravskou literární scénu, kterou zviditelňujete. Rádi uvádíte méně známé tvůrce. Čím se řídíte? Našla by se na mapě ČR kulturní oblast tak výrazná jako ta ostravská, o níž by se to málo vědělo – s nějakým Balabánem a Hruškou jihu, východu?
Je zřejmé, že omílat stále stejná jména, která dostávají prostor téměř ve všech časopisech, nemá v žádném případě cenu. Objevovat neznámé autory je jedním z cílů časopisu, v Protimluvu ale, doufám, se to netýká jen ostravských jmen.  Myslím, že jsme jich pár, a to nejen ostravských, objevili, i když publikováním v časopise se samozřejmě nestali viditelně slavní nebo známí, vždyť o to stejně nejde. Ke zviditelňování chceme přispět, přitom se řídíme sympatiemi k danému textu, autorovi a svými možnostmi, které máme. Je jasné, že dobrý text si cestu ke čtenáři vždy najde, ten špatný, i když je vydáván v mnohatisícových nákladech, stejně zanikne a zapadne. Protimluv nechce vystupovat jako zasvěcený znalec toho či onoho místa nebo autorova díla, chce být jakýmsi polem přitažlivosti, když to tak trochu surrealisticky nazvu. Ostrava není jen Hruška a Balabán, tak jako Brno není jen například Slíva a Kaprál, v podstatě žádné jiné místo než Ostrava nemá svého Balabána a Hrušku, protože pak by to byli pouze epigoni Hrušky a Balabána. A pokud se týká zviditelnění obou? Pak toto je zdařilá práce a štěstí redaktorů Hosta a toho, že se zrovna těchto Ostraváků nebáli a dali jim svou důvěru. Oba autoři představují jinou generaci než tu, co se pohybuje kolem redakce Protimluvu, je škoda, že z Ostravy jsou vidět hlavně jen oni, vždyť je tu plno jiných a velmi zajímavých tvůrců – Ivan Švanda, Jaroslav Žila, Hnát Daněk mne napadnou hned a z mladších to je Martin Skýpala, Jakub Chrobák. A z úplně nejmladších Monika Kubicová.

      
Jiří Macháček; foto Teréz Nývlt

Prvním svazkem Edice Překladová literatura je antologie polské poezie, autorů skupiny Na Divoko s titulem Mrtvé body. Můžete srovnat českou a polskou tvorbu tohoto typu? Máme vůbec něco takového?
Razance vystoupení skupiny polských básníků Na Divoko v devadesátých letech byla neobvyklá, něco podobného v české poezii té doby nenacházím a v podstatě ani nenalézám dodnes. Samozřejmě tím nechci nic snižovat nebo vyvyšovat. Rovněž může být pro českého čtenáře zajímavý příklon těchto autorů k newyorské škole. Mimochodem, když byly v listopadu roku 2006 Mrtvé body představovány v Praze na půdě Polského institutu, hostem večera byl významný americký básník a překladatel Ron Padgett, současník Johna Ashberyho a Franka O´Haryho. Zúčastnil se pražského uvedení, protože týden před tím proběhl festival v polských Katovicích, významném kulturním centru slezského Polska. To místo je důležité i pro Ostraváka, můžete tam zajet třeba i na koncert Kronos Quartetu, který hraje všechny smyčcové kvartety Henryka Mikołaja Góreckiego za autorovy osobní účasti.

Čím je pro Vás polská literatura tolik přitažlivá? A slovenská?
Zdá se mi, že polští autoři hodně experimentují, nejen v poezii, což lze vidět v antologii Mrtvé body, ale i v próze. Příkladem může být právě kniha Veterináři jejího života Darka Fokse, kterou vnímám jako geniální šachovou partii rozehranou na odkazech k jiným literárním textům a polským reáliím. Jde o ryze intelektuální hru, za níž se ale skrývá autorův hluboký smutek z lidské existence vůbec a jejího bytí. Onen smutek, bezvýchodnost nazývám fenoménem zmrtvělosti. Člověk a lidé kolem jsou už teď mrtví, i když ještě žijí, jediný rozdíl je pouze v tom, jestli jsou mrtví nebo čerstvě mrtví, abych odkázal k jiné knize Protimluvu – Mrtvým bodům. Když si vezmete Ostravu, můžete ji také vidět skrz fenomén zmrtvělosti člověka. Osudy lidí utápěných industrií… Obrazy kostelů obklopených velkými potrubími a blízkými továrnami. Absolutní ztráta smyslu života i významu člověka, jeho pokorná zakonzervovanost do technokratické mašinerie ekonomických požadavků... Slovenská literatura nás zatím přitahuje hlavně svou prózou,  před rokem to byl Marek Vadas, v poslední čísle revue přinášíme ukázku ze skvělého textu Víťa Staviarského. Ale na Protimluv.festu zaujali a samozřejmě se v Protimluvu objeví Peter Šulej a Marius Kopcsay, což jsou ale v českém prostředí už známá jména.

Zorganizovat třídenní literární festival není nic snadného. Představil byste Protimluv.fest? Jak nápad vznikl a jak se daří večery propagovat – je účast vysoká? Jak jej financujete?
Již dříve jsme pravidelně organizovali literárně-hudební večery při příležitosti uvedení některých nových čísel revue Protimluv. Zpočátku jsme samozřejmě zvali hlavně ostravské literáty – Petra Ševčíka, ten byl u prvního čísla revue, Milana Andrássyho, Marka Pražáka, Petra Hrušku, Jana Balabána, Ivana Motýla, Hnáta Daňka, Ivana Švandu aj. Pak přišly na řadu mezinárodní večery s polskými autory jako Maciej Melecki, Krzysztof Siwczyk, Jacek Podsiadlo, předloni to byli taky Bělorusi Aleš Razanav, Ljavon Volský aj., tudíž nás napadlo vše zintenzivnit do několika dnů. Návštěvnost Protimluv.festu má samozřejmě své výkyvy, ale jeden z večerů na posledním ročníku, který jsme přemístili do klubového prostoru, přilákal dost pestré publikum – od punkových fanoušků až po šéfa největšího ostravského knihkupectví Librex. Zároveň to ovšem kladlo i pro vystupující větší nároky, probíhal v podstatě boj o pozornost, četlo se s nasazením – to se mi docela líbilo, nebylo to to tiché, do sebe obrácené recitování něčeho, čemu se předem říká poezie. A kupodivu to místy fungovalo dobře, ba i lépe, když vzpomenu třeba brněnského Jaroslava Erika Friče s Vítězslavem Holatou nebo ostravského Jardu Žilu.

Dolehla na vás „krize“ jako na všechna periodika? Budete třeba snižovat (dosud čtvrtletní) periodicitu, změníte chystané ediční plány…?
Mám pocit, že lidé v Ostravě jsou v krizi ustavičně – když se podíváte na množství nezaměstnaných, a to nejen Cikánů, ale i bílých. Redakce Protimluvu sídlila ve Vítkovicích, to je s Přívozem, Kunčičkami centrum městské chudoby a bídy. Můj známý chodíval před lety cvičit na pozoun na Karolinu, nyní jedno obrovské staveniště, do budovy opuštěných prázdných skladů Divadla Petra Bezruče. Každé ráno tam bez donucení a pilně pracovali bezdomovci, žijící v podzemí nedalekého kanálu, a bourali cihly, aby je mohli prodávat po kusech lidem, co na tom byli o něco lépe a stavěli pro změnu nové domy z kvalitních starých cihel... V Německu například za dob krize umění vždy vzkvétalo – vezměte si expresionismus, dada. Až si říkám, jestli bych se neměl modlit za horší prodejnost a výrobu aut, domů, spotřebního zboží atd. Plány v Protimluvu tedy zatím neměníme.

Co píšete vy sám? Máte čas na tříbení myšlenek?
Času na psaní je samozřejmě velmi málo. Když musíte technicky zajistit veškerou činnost Protimluvu, která už není malá a nese s sebou povinnosti jako účetnictví, žádosti a vyúčtování grantů, organizace festivalu a příprava jednotlivých čísel revue… A to nemluvím o rodinném životě… A ještě když vyvíjíte tvůrčí činnost v jiné oblasti – hudbě, která vás dokáže pohltit celého, což se v případě vášně stane hned... Přesto mi to nedá a samozřejmě píšu – píšu do šuplíku krátké povídky. Co ale do šuplíku nepíšu, to jsou eseje, které jsem započal před deseti lety. V nich pokračuji pořád. Jejich tématem jsou v poslední době otázky týkající se osobního, soukromého postoje člověka ke smrti, zdali lze v dnešní době docílit oné smrti viděné postojem Rainera Maria Rilkeho „Dej, Pane, každému smrt vlastní již“. Dotýká se to ovšem i interpretací textu Cestou k poslednímu Josefa Šafaříka a jeho základní myšlenky smrti jako výzvy nebo ortelu; jeho hlas považuji v této věci za velmi silný a aktuální. V posledním vydání revue Protimluv zrovna najdete z mé eseje ukázku nazvanou Ponechat si svou smrt.

Děkujeme za rozhovor.