Z jiných tratí III/10

Není pravda, že se tady nic neděje

S Martinem Zborníkem, jedním z pořadatelů literárního festivalu Den poezie, hovořila v pražské kavárně Symbiosa Jitka N. Srbová.

Martin Zborník, foto Trignom
Martin Zborník, foto Trignom

J. N. S.: Vyjděme z ne právě lichotivého předpokladu, že i mezi čtenáři Wagonu se najdou takoví, kteří se doposud žádného ze Dnů poezie nezúčastnili. Jaký je to svátek, jakou má tradici, kdo ho organizuje?
M. Z.: Za vznikem projektu v roce 1999 původně stála Renata Bulvová, Bernie Higgins a spol. z Klubu 8. Časem lidé přibývali a ubývali a v roce 2003 oslovili nás z redakce Totemu, zda se nechceme přidat. Takto jsem se dostal k pořádání festivalu Den poezie. Duší projektu je od počátku Bernie Higgins, která je ale strašně skromná a je velká potíž ji kamkoliv do médií dostat. Jen tak mimochodem, o tom už kolují celé příběhy. Tak třeba jednou přišla na Petřín redaktorka televize Z1 a sháněla zakladatele. Bernie právě vycházela Petřín, a protože jsem věděl, že se nebude chtít natáčet, šikovně jsme schovali kameru do křoví, že Bernie řekneme, že jde o rozhlas, na který je zvyklá. Umí krásně česky, tak o nic nešlo. Paní redaktorka s mikrofonem povídá: tak co, řeknete nám něco do rádia? A Bernie souhlasila, protože sama dělá v rádiu, takže to jí nevadí. Jenže pak uviděla onu čočku, která čouhala ze křoví, vykřikla „horrible“ a zmizela. Každopádně Bernie odvedla na Dnu poezie nejvíce práce ze všech.
     Celý ten svátek vznikl zpočátku jako oslava projektu Poezie pro cestující. Byl to jediný den, byl to takový večírek, ke kterému se přidalo pár lidí. No a holky říkaly: letos se přidalo pár, příště se třeba přidá víc, a tak se vše postupně rozrůstalo. V roce 2005 jsem s Bernie a Zorkou Šimůnkovou založil současného koordinátora akce, Společnost poezie, později se k nám přidal Pepa Straka.
     V souvislosti se Dnem poezie bych nerad mluvil jen o nás, protože Den poezie je především založen na každoroční dobrovolné práci stovek lidí po celé naší republice, kteří se rozhodnou něco hezkého v oblasti poezie každým rokem uspořádat. Celý projekt žije jen a pouze díky všem těmto úžasným lidem. Tak například jak probíhá distribuce programů Dne poezie… společné vytištěné programy jsou rozeslány všem, kteří něco o Dnu poezie pořádají, a ti je šíří vlastními silami dál, a tak se dostanou do rukou všem, kteří mají poezii rádi...

Ale na začátku to byl opravdu jen jeden den?
     Ano, jediný.

Pokud vím, tak máte nějakou vazbu na Karla Hynka Máchu...
     Přesně tak, tím jediným dnem byl původně 16. listopad – den narození Karla Hynka. Dny poezie každoročně k jeho narozeninám patří. Letos by bylo Máchovi shodou okolností 200 let. Těch kulatých výročí bychom mohli slavit víc, třeba Hrubína či Zahradníčka. Každopádně každý rok se 16. 11. sejdeme na Petříně u Máchovy sochy, čtou se básničky, mluví se, pije, zkrátka jde o velmi neformální setkání. Letos se tam v sedm sejdeme samozřejmě také.
     Bavíme-li se o 200. Máchově výročí, tento rok jsme si s Totemem dovolili připravit už na 11. listopadu jakýsi předskokanský máchovský večírek v Prostoru Underground. Mácha se těch svých dvoustých narozenin nedožil, my se jich také nedožijem, tedy řekli jsme si, nač je má někdo jednou slavit za nás bez nás... Budou se prostě slavit 200. narozky každého, kdo přijde.

...každého jednotlivce?
     Přesně tak. Každý musí přinést dort a pěkně si to tam oslavit.

To je dobré. Ona po pravdě dlouhověkost k básníkům moc nepatří.
     To tedy ne (směje se). Ke Dnům poezie se samozřejmě nejvíc přidaly knihovny a školy a pak jednotliví nadšenci. Snahou Dne poezie je upozornit na aktivity, které probíhají celý rok, nejen v rámci svátku. Podpořit každého, kdo něco dělá. Proto jsou všude k dispozici programy včetně místa konání a informací o pořadateli. Jenomže těch programů je už teď tolik, že se nám na papír nevejdou všechny podrobnosti, takže zbytek je na internetu.

Martin Zborník, foto Trignom
Martin Zborník, foto Trignom

A máte zpětnou vazbu od lidí, jestli jim třeba Den poezie přivedl nové čtenáře nebo diváky?
     To se těžko zjišťuje, v tomto ohledu u aktérů totiž moc nevyzvídáme, ale protože někteří lidé slaví Den poezie třeba už osmý rok, lze usuzovat, že mají akci rádi a že jim je zároveň i užitečná. Vážíme si jich, každoročně se snažíme oslovit média, rozesíláme tiskové zprávy, kontaktujeme celostátní i regionální deníky, kterým posíláme programy. Snažíme se dostat něco do rádia, jsme hrozně vděční Vltavě, která je nám věrná už hezkou řádku let. A musím říci, že média reagují vstřícně. Proto si myslím, že není pravda, že se tady nic neděje nebo že se tady nic nedá dělat. Nadávat na vše u nás je podle mě dost laciné. Lidé u nás nejsou možná leckdy přívětiví, ale co... jsou opravdoví a dokáží stále dělat věci bez peněz a jenom z nadšení. Tak třeba letos 8. listopadu budou děti posílat verše do moře poezie. Šlo jen o nahodilý nápad a ten se hned ujal. V pondělí poplují básně po Bečvě, po Mastníku v Sedlčanech, po Libotyni ve Vlachově Březí, samozřejmě po Vltavě... je to asi šest řek.

Což mě přivádí k tomu, že jsem si v programu všimla, že školy jsou opravdu hodně aktivní. A nejsou to ani tak programy typu „přečteme dětem básně Karla Hynka Máchy“, jako spíš dílny a performance a různé interaktivní věci, což je dobře. Jak se o tom školy dozvídají, zaměřujete se na ně nějak? Hlásí se samy?
     Někteří se hlásí už v únoru. Každopádně každý ročník Dne poezie začíná už někdy v květnu, kdy všem, kteří se v minulém roce festivalu zúčastnili, pravidelně rozesíláme e-maily s informacemi. Tyto informace letí e-mailem i na většinu základních a středních škol. Chceme změnit tradiční povědomí o poezii, která bývá bohužel leckdy vnímána jako jakási mrtvola z knížek. Poezie se dá hrát a malovat a tancovat, díky internetu spoustu lidí propojuje.

Která města jsou nejaktivnější? V programu je vidět, že nejvíc se toho děje v Praze, což je asi logické, protože to celé nakonec z Prahy vyšlo. Kdo další?
     Nerad bych jmenoval pět měst a ta ostatní opomněl... Minimálně pět let je velmi aktivní Ason-klub v Plzni, kde hodně práce odvádí paní Šlesingerová z místní knihovny. Ve Vlachově Březí zase pan ředitel školy vydává na vlastní náklady místní noviny. V Sedlčanech se Den poezie bude konat třetím rokem, díky místním knihovnicím tu žije město vším možným kulturním po celý rok... V Praze se toho děje přirozeně nejvíce, protože zde žije nejvíce lidí.

Takže to není záležitost jen těch velkých měst, kde by člověk něco takového očekával, ale jde spíš o jednotlivé nadšence, kteří něco dělají ve svém městě?
     Záleží na skalácích – mám tím na mysli regionální jednotlivce. Často, když někam v létě jedu, snažím se potkat s těmi, se kterými se znám v průběhu roku jen přes e-mail. Obvykle jsou to lidé, na kterých leží kultura celé oblasti a s jejichž odchodem odtud často vše padá...

Jakou událost z letošního ročníku bys vyzdvihl?
     Určitě bych rád zmínil dvě akce. Nebo tři. Možná čtyři... (směje se). Den poezie začne posíláním dětských veršů po řekách až k moři. Myšlenka putování veršů v dál je starší, vznikla asi před čtyřmi lety, kdy děti posílaly Máchovi verše do nebe. Letos poplují do daleka... rozmáčeny splynou s krajinou...
     Druhá zajímavá akce, kterou bych rád zmínil, je pochod do Litoměřic. Ta bude probíhat ke konci svátku, v sobotu 20. listopadu. Bude se vyrážet z Ústí a z Roudnice nad Labem. Z Ústí půjde H_aluze a Totem, cestu z Roudnice organizuje Pepa Straka ze Společnosti poezie a Jaroslav Balvín z Portálu české literatury. Jestli chcete, Wagone, přidejte se! V Litoměřicích je zamluvený Pivovarský sál, a tam se bude básnit do rána...

Takový básnický maraton?
     To v žádném případě, to by byl Mácha naštvaný, půjde čistě o neformální pouť a spontánní přednes vlastních veršů všech, kteří přijdou. Budou se pít básně a pivo, po máchovsku.

To je myslím výborný nápad. Když si vzpomínám, jakým sterilním způsobem byl Mácha představován mé generaci... To nás v podstatě naprosto odradilo od jakéhokoliv zájmu o jeho dílo. Kdyby nám někdo předvedl Máchu jako člověka z masa a krve, hned by to měl s námi i jako básník snazší. Takže vy v podstatě provádíte jakousi rehabilitaci jeho osobnosti.
     Doufejme (směje se).

Martin Zborník, foto Trignom
Martin Zborník, foto Trignom

Jak je to se zahraničními účastníky?
     Každý rok lákáme do Prahy a dalších měst účastníky ze zahraničí. Děje se tak díky spolupráci s kulturními centry, s Maďarským kulturním střediskem, Slovenským institutem, s Českými centry samozřejmě a tak podobně. Rumuni jsou plni náboje a horkokrevní, Rusové též... Letos budou mezinárodní programy probíhat v pražské Malostranské besedě, nahoře v Trick baru. Kromě přednesu poezie budete moci zdarma zhlédnout i některé poetické zahraniční filmy...

A jak to funguje, jsou to čtení s překladem?
     Samozřejmě. Překlady zajišťují jednotlivá kulturní centra sama. Překladů se ujímají jejich profesionální překladatelé, přeci jen přeložit verš je poměrně složitá věc.

Pojďme ještě na chvíli k internetu. Ty jsi dlouholetým redaktorem Totemu. Je Den poezie zajímavý pro internetovou komunitu?
     Samozřejmě nemůžu mluvit za všechny, ale myslím, že je. Každý básník, ať publikuje na internetu nebo na papíře, potřebuje na sebe upozornit. Vzpomínám si, jak jsme jednou vydali knížku s díly autorů z Totemu. Bylo tehdy hodně těžké ji dostat mezi lidi mimo Totem. Dali jsme ji například na kauci do knihkupectví, a když tam člověk po měsíci zašel, bylo velmi těžké ji mezi stovkami knížek najít. Pokud někdo knihu zapropaguje virtuálně, na stránkách www.denpoezie.cz, www.totem.cz a kdekoli jinde, rozhodně tím své knize neublíží...

Já jsem se vlastně chtěla dostat k tomu, že publikování na internetu poskytuje autorovi mnohdy vítanou anonymitu. A u veřejného vystoupení se to už nedá udržet, tam se už obvykle vystupuje pod civilním jménem. Stalo se třeba někdy, že by Den poezie někoho takříkajíc vylákal z úkrytu?
     Stalo se třeba, že na čtení u Máchy přišla nějaká dívka ze střední školy a říkala, že je to její první čtení. Ještě se jí chvěl hlas... Takové okamžiky mají sílu.

Ještě mě napadá, jestli z regionálních akcí Dne poezie máte nějaké výstupy? Posílají vám lidé třeba nějaké záznamy svých vystoupení?
     Posílají knížky, různé sborníky, fotky. Je škoda, že jsme dosud nerealizovali na webu Dne poezie nějaký redakční systém, kam bychom mohli tyhle věci dávat... časem se to bude muset udělat...

Možná byste to mohli dát na Facebook, to je koneckonců platforma, která je k podobným věcem už nachystaná.
     Přiznám se, že Facebook je prostředí, ve kterém se vůbec nevyznám. Ale kamarádka z Totemu, Lenka Hábltová, nás v tomto zachraňuje a pečlivě se o básnickou facebookovou rodinku na netu stará.

Tak přejme novému ročníku hodně diváků, aby se ta práce zhodnotila. Děkujeme za rozhovor.