Ještě větší podivnosti?

Kelly Linková
Dějí se větší podivnosti
Argo, Praha 2008. 225 stran, doporučená cena 258 Kč.

Žánr fantasy a sci-fi nikoho nenechá chladným. Má své zavilé odpůrce i podobně zapřisáhlé milovníky. Nic mezi tím. Tedy, nic kromě fenoménu Kelly Linkové (1969), jejíž povídková tvorba splňuje zdánlivě nemožné: umí uspokojit obě skupiny. Aniž by tušili, že jde o představitelku fantasy, hltají ji první, cenami za nejlepší fantastické knihy ověnčují druzí (Nebula Price, James Tiptree Jr. Award, World Fantasy Award). To vše díky pisatelčině bujaré fantazii a specifickému humoru, které v kombinaci s její tvůrčí uvolněností a invenčností vytvářejí unikátní díla, v nichž heslo normalita coby bezvýznamný shluk písmen opouští stránky lexikonů, a literární žánry a směry jako horor nebo povídka s tajemstvím, surrealismus či magický realismus, ztrácejí známé obrysy.

 

Onen svět je ten náš

Argo přináší soubor jedenácti povídek, Linkové literární debut, který si mladá autorka vydala roku 2001 ve vlastním nakladatelství v Northamptonu, u nás opatřený příhodně fantaskními ilustracemi Barbory Motlové. Vznik povídek se datuje poměrně širokým rozpětím let 1995 až 2000. Český nakladatel je ne zcela přiléhavě vřadil mezi pohádky pro dospělé: smrt a cituprázdný sex, jež v nich hrají podstatnou roli, totiž neplní své dospěle pohádkové funkce, naopak, jsou zdrojem ironie, zábavy a stejně jako chlupatý duch, teleportující se děvčátko nebo rafající čepice z půdy působí málem omšele – ba vyvolávají jakýsi lhostejný smutek. Možné je tu všechno – konečně na světě se dějí větší podivnosti (alespoň nás o tom Linková přesvědčuje, ačkoli sotva si lze představit podivnější situace, než její postavy zažívají). Zvlášť když svět, jímž si autorka s nespoutanou hravostí pohazuje, se atmosférou tolik blíží snu, v němž se všednodenní mísí s ireálným, zvlášť když řadu motivů známe z jiných, často pohádkových knih (za všechny persifláž Sněhové královny, v níž se mimo jiné mihne i pragmatická Šípková Růženka). A zvlášť když se často jedná o „onen“ svět, který je od toho „našeho“ k nerozeznání. Jsme vůbec tam, kde si myslíme, že jsme?

 

Nahatý duch a Miss America

Povídky samy mají řadu spojnic: často se tu vyskytují děvčátka kromobyčejných schopností, která ztratila rodiče, postavy frekventovaně přicházejí o některou část těla, ať už je to noha, oko či nos, jejichž různorodé náhrady si učiní nepříjemně živoucími, několik hrdinů poznáváme až za posmrtného života. Láska a smrt/život, resp. různé druhy (jejich) ztrát, ústřední témata textů, jsou snad nejvíc odjinud. Zásvětí v autorčině podání je nevyzpytatelným místem přenosů z dřívějšího života, obývat ho mohou vlkodlaci (psí rasa není nositelem nejlepších vlastností) nebo znetvoření školáci (děti nejsou upřímné nekomplikované bytosti), může se podobat přímořskému hotelu i New Yorku osídlenému sexovními blond mimozemšťankami. Můžete tu počítat s tím, co jste z minula zapomněli, ale zapomeňte na to, že si budete pamatovat, co jste dříve věděli. Sudičkami či strůjci tu není nikdo menší než mytický Zeus, Venuše nebo Minerva, ale i dívka stejného věku a téhož jména. Kelly Linková si dává více než volnou ruku, ovšem nikoli s bezstarostnou libovůlí. Děj povídek, už tak znervózňujícím způsobem elipsovitý, je narušován řadou nepatřičných odboček, z nichž jedna je nápadnější a nápaditější než druhá. Mluvit o happy endu či konci tragickém také není možné, protože závěr sám je krajně nejistý. Z načatého, leč nedokončeného si Linková nedělá hlavu, naopak, tyto protivnosti s její poetikou dobře ladí. Experimenty jí jednoduše vycházejí, což bude i tím, že jde o autorku zjevně sečtělou a teoreticky vzdělanou. Protože budete postrádat přídavek, nezbývá, než si otevřít druhou povídkovou knihu této nové hvězdy mladé americké prózy – Magii pro začátečníky.

Olga Stehlíková

Pozn. red.: Recenze byla psána pro Pražský deník, kde také vyšla. Ve Wagonu nyní nabízíme její nezkrácenou podobu.