Fleischmanův Liberec

Jaroslav Rudiš
Grandhotel

Labyrint, Praha 2006, 180 stran, 229 Kč. Náklad neuveden, vydání první
Obálka Juraj Horváth

Podle úspěšných knih se často točívají filmy, snad s ambicí dosáhnout stejné úspěšnosti. Pro drtivou většinu takových případů však platí, že „knížka byla lepší“. Situace Rudišova Grandhotelu je ale odlišná — kniha vznikla později než film. Nejedná se přitom o tradiční přepis scénáře do knihy, který známe třeba z Chobotnic z Čertovky, v případě Grandhotelu jako první existoval námět, podle kterého vznikl nejprve film a potom i kniha. Úspěch však možná v pozadí stál: Rudišův debut Nebe pod Berlínem (2002) získal Cenu Jiřího Ortena, Léto v Laponsku (s Petrem Pýchou, knižně 2006) Cenu Alfréda Radoka a Cenu Českého rozhlasu.

 

Chlapec, co si rád hraje s mraky

Fleischman, hlavní hrdina a vypravěč knihy, je člověkem z jiného světa: zdá se, že jedinou důležitou věcí je pro něj počasí. To, co považujeme za důležité my ostatní, sice dovede sledovat s jistým zájmem (v případě sexu dokonce i klíčovou dírkou), ale vždy s odstupem pouhého pozorovatele. Zůstává téměř do konce příběhu uzavřen ve svém světě, který se náhodou prolíná s tím naším v Liberci a na Ještědu. Je možné, že obyvatelé Liberce byli s obrazem svého města nespokojeni — Fleischman však popisuje svůj Liberec, který navíc leckterému občasnému návštěvníku města může se skutečným nerozeznatelně splývat.

Fleischmanův téměř autistický pohled na svět můžeme také chápat jako příčinu jisté plochosti ostatních postav a jejich nízkého počtu. Do jeho světa se prostě víc nevejde — ten ovšem proto není o nic jednodušší. Překonat sebe sama či překročit hranice, ať už byly vytvořené jakkoliv, zůstává ve všech světech stejně obtížné. Při čtení knihy jsem si nemohl nevzpomenout na román O holčičce, co si ráda hrála se sirkami Kanaďana Gaétana Soucyho, a to hned z několika důvodů: hrdinové a zároveň vypravěči obou knih jsou „divní“ lidé, kteří žijí v odděleném světě, kteří hovoří vlastním jazykem (i když v tomto bodě je Soucyho virtuozita neporovnatelná) a kteří svůj příběh odkrývají retrospektivními vyprávěními, v nichž vodí nic netušícího čtenáře (a často i sebe sama) za nos. Grandhotelu také zcela chybí brutalita Holčičky — je nahrazena vulgárností a všedními obyčejnými ohavnostmi, které příběh činí současnějším, představitelnějším a uvěřitelnějším.

 

Čas

Z knihy silně dýchají vzpomínky na dobu komunistického Československa. Tehdy byl Fleischman malý, tehdy se dostal do péče Jégrovi, tehdy se jeho svět oddělil od našeho. Proč ještě stále mají spisovatelé potřebu se k oné době vracet a proč ještě máme my čtenáři potřebu o ní číst? Zřejmě se o ní dosud neřeklo všechno...

Podobně je v knize reflektována i další bolestná doba našeho regionu — druhá světová válka, a to hlavně jeden z jejích důsledků, vyhnání sudetských Němců. Namísto obecného pohledu, hodnocení a vyrovnání však kniha v obou případech ukazuje vliv dějinných událostí na konkrétního jedince, popisuje tedy minulost tak, jak jedině ji může vypravěč uchopit.

Fleischman se opakuje. Některé věty či odstavce se objevují stále znovu. Autorovi se však daří přesně dávkovat repetice, posun děje mezi opakovanými místy je dostatečný, aby je aktualizoval, aby čtenář zůstával napnutý, co se bude dít dál. Stejně dobře padne stylu vyprávění i délka knihy: ve chvíli, kdy by pozornost začala opadávat, kniha skončí.

 

Kniha a film

Základní poznámky pro tuto recenzi jsem si udělal hned po přečtení knihy, tedy ještě dřív, než jsem viděl film. Následující srovnání ovšem vzniklo až po shlédnutí filmu.

Mezi knihou a filmem je velký rozdíl, ač možná není patrný na první pohled. Kniha se od filmu sympaticky distancuje: neobsahuje z něj žádné obrázky a nijak výrazně ho nevyžaduje. Konec knihy se mi při čtení zdál příliš „filmový“ (tedy přeslazený či zbytečně efektní: sen se splní, kruh se uzavře), ale konec opravdového filmu ho ještě překonal — bod pro knihu.

Filmový Fleischman není tak divný jako ten knižní. Nijak mu to však nepřidává na věrohodnosti (když ve filmu obvinil Ilju, že ho použila jen jako nástroj pro zplození dítěte, měl jsem pocit, že promítač přepnul kanál). Jeho psychika není příliš popisována, a to ani specifickými prostředky filmového jazyka. Divnější Fleischman chodí k doktorce, která je vlastně adesátem, pro kterého knižní Fleischman píše, a její postava je tedy médiem popisu jeho psychiky. Ve filmu se minulost projeví jen jako několik předmětů v Jégrově sbírce, v knize jsou vzpomínky na ni a její dopad na jednotlivce zdůrazněny. Autor dobře rozdělil své nápady mezi obě realizace svého námětu: film zůstává filmový a lehčí, kniha je náročnější a jde hlouběji pod povrch.

Hlavní rozdíl mezi filmem a knihou však spočívá v tom, že film je komedie. Místy sice trochu černá, ale nijak moc. Postavy pronášejí hlášky, jednotlivé příběhy spějí k pointám. Kniha působí vážněji, několik filmových vtipů dokonce převzala bez závěrečné repliky, bez níž přestávají být vtipem (například pojmenování dítěte podle křestních jmen rodičů).

Grandhotel rozhodně není výjimkou z pravidla, uvedeného v úvodu. Tím samozřejmě neříkám, že film je špatný. Ale knížka je lepší.

-echo