Zápas bez kapitulace

Bohumila Grögerová
Rukopis
Nakladatelství Pavel Mervart, edice Současné České Poezie, Červený Kostelec 2008.
72 stran, doporučená cena 190 Kč. Náklad neuveden, vydání první.

Bohumila Grögerová (* 1921) patří k nejvýznamnějším českým literárním osobnostem. Svým tvůrčím a překladatelským dílem, jež vznikalo v pozoruhodné a mimořádně plodné intelektuální symbióze s Josefem Hiršalem, pomohla posunout a rozšířit hranice literární tvorby směrem k experimentu, výrazně se také podílela na zpřístupnění světové tvorby českému čtenáři. Její autorská, překladatelská i teoretická práce je natolik rozsáhlá a podstatná, že ji nelze odbýt v jediném odstavci – je však nutno si ji uvědomit, neboť stojí v základu všech prací, jež autorka vydala v posledních letech, a tedy i v základu nejnovější básnické sbírky Rukopis. Kdo by však od útlé knihy očekával nový formální experiment, bude patrně překvapen. Sbírka je dělena v jednotlivé, volně navazující básně bez okras a složitého členění. Obsahově však jde bezpochyby o experiment ducha neumdlévajícího, putujícího naopak napříč časoprostorem a přes fyzické limity. Tedy žádný odklon od zásad a východisek autorčiny tvorby.

Sbírka je určena několika klíčovými tématy. Především je to neodvratná, postupující ztráta zraku, která básnířku odřezává od každodenní reality. A hůř: krade jí tváře milovaných lidí a slova milovaných autorů v náhle mlčících knihovnách podél stěn vinohradského bytu. Strohá diagnóza oboustranné slepoty, jíž sbírka začíná, ji tak neodvratně uvrhuje do vnitřního exilu – prostoru úvah, vzpomínek a imaginace.
Dalším důležitým tématem je autorčina usilovná potřeba natahovat se stále po novém poznání. Bytostná nutnost objevovat nové, být stále účastna dobrodružství, obracet se s živým zájmem třeba k nejnovějším kosmologickým poznatkům a nalézat poezii i v nich:

přítelkyně mi čte kapitoly
            kvantového vesmíru t. heye a p. walterse
kdesi jsem četla že věda zbavila svět kouzla
jaký nesmysl!
(str. 55)

A nakonec jsou tu drobné a vděčně přijímané radosti v podobě milovaných míst a lidí. Vlídná blízkost přátel, kteří přicházejí, aby četli, mluvili, poslouchali – to jejich ruce jsou oporou, prodloužením zraku za  hranici nepřátelské bílé mlhy, která hrozí pohltit doslova vše.

Předchozí by naznačovalo, že tváří v tvář takovému osudu musí být Bohumila Grögerová ve svém Rukopise lítostivá, bilancující a defenzivní. Není tomu tak. Autorka svůj osud stále pozorně, až nelítostně reflektuje. Neodpouští si slabost, bez milosti vyhodí do koše prve s nadlidským úsilím napsaná slova, neprojdou-li s odstupem její autocenzurou. Nezůstává v pasivitě, nahlíží a váží svoje nové výrazové prostředky; strhující je pasáž souboje s magnetofonem, který by se snad měl stát novým společníkem na cestě tvoření:

nechci mluvit jen točí-li se páska
technika mi poroučet nebude
s technikou si neumím hrát
není to má volba
jen nouzový východ do neznámé krajiny
kde kraluje můj hlas
(str. 25)

Hlas a vyřčené slovo nejsou totéž jako slovo psané, jež se dá formovat, snadno přesunovat po řádku sem a tam, a také škrtnout. Vyslovené je pro Grögerovou jaksi závazné a přitom cizí, vnější. Běh veršů je jen nakrátko přerušen křehkou ilustrací Adrieny Šimotové. Vpravo spíše tušíme než vidíme schoulenou postavu na židli, vlevo židli prázdnou – místo, na kterém by mohl sedět jen jediný člověk. Tento bolestně nepřítomný a přitom stále oslovovaný životní druh má své podstatné místo v příběhu celé knihy. Jen usednout, jen znovu vstoupit v cenný osobní i autorský dialog, který mezi Bohumilou Grögerovou a Josefem Hiršalem reálně trval půl století:

pachtím se po slovech
pomáhá mi fesoj lašrih
vstává z postele před polednem a stěžuje si
v noci mi v hlavě blikaly geniální verše
jenže ne a ne si na ně vzpomenout
jsem z toho ouplně vycérovanej
(str. 28)

Vše plyne v čistých řádcích, oddělovaných jen trojtečkovými pomlkami. Žádné kapitálky, žádná kurzíva, žádná interpunkce. Bez možnosti tvarovat slova v obrazy tvaruje Bohumila Grögerová obrazy ve slovech. Bez zbytečné okrasnosti, věcným, ale o to jímavějším stylem, který jsme mohli zaznamenat už v intimním literárním deníku s prvky myšleného dialogu, knize Čas mezi tehdy a teď, mapující období mezi dvěma tragickými nehodami Josefa Hiršala. Tato nová kniha je více než čímkoliv jiným dokladem nezlomnosti lidské vůle a pozoruhodně civilním, právě proto ovšem působivým záznamem o bolestném životním zápasu o každé další slovo, každou další přečtenou či napsanou řádku. Je to zápas bez kapitulace, maximálně s povolenou rekapitulací.

J.N.S.