Člověk je náhoda uprostřed jiných náhod

Kočičí dům
Jan Kožíšek
Spojené náhody, Praha 2007. 70 stran, cena neuvedena. Náklad neuveden, vydání první.

Redakční poštou jsme obdrželi novou sbírku Jana Kožíška, nazvanou Kočičí dům. Pro recenzi se ukázala být dobrým materiálem, ačkoliv vlastně znamená i jistou obtíž. Vzhledem k tomu, že autor i jeho nakladatel jsou naprosto nesdílní, pokud jde o generační či místní vřazení, a jedinou informací, kterou kniha podává, je počet dosud vyšlých sbírek (Kočičí dům je již osmým svazkem, což naznačuje značnou autorovu plodnost i nakladatelovu vstřícnost). Nebude tedy možné postupovat obvyklým způsobem. Kniha zde stojí jakoby sama o sobě, bez sebemenšího ukotvení. Ale právě to je nakonec recenzně lákavé. Pomiňme tedy autorův věk, region a další civilní charakteristiky a pojďme číst.

Kdo bydlí v Kočičím domě

Především je to skutečně dům a s ním spjatá blízká krajina, ve kterých se odehrává většina děje. V průběhu čtení se zdá stále zřejmější, že skutečně jsme na návštěvě a že věci v textech popisované se opírají o mnohaletou, vršenou, silně prožitou autorovu zkušenost s místem, které má svou vůni, své dispozice, obyvatele a rytmus:

V domě bydlela Dana a kočky
Tiše se vkrádaly za noci
A nosily tučné myši
Své paní k posteli
Ocásky dozadu a krve na podlaze bylo málo

(str. 24)

Ze slovesného určení času, ve většině textů minulého, můžeme usuzovat na to, že Jan Kožíšek ve své knize vzpomíná a svými slovy znovu tvaruje prožitky, které už nenajdou svá pokračování. Také z tónu, který podbarvuje většinu textů, vnímáme určité vyrovnávání se a uzavírání životní kapitoly, ve které zřejmě hrála podstatnou roli žena v celé sbírce přítomná. Jí, Daně, je ostatně kniha věnována. Její role je významná, aniž je však líčena do intimních detailů. Poznáváme ji spíše v gestech a drobných portrétech:

Dana tu byla stále
Jemný dotyk rtů byl nad vším co dovedli ptáci
I ročními dobami

(str. 17)

Láska k moudrosti

Kočičí dům nicméně není jen osobní citovou výpovědí. Velkou část textu obsadil abstraktní prostor autorových úvah, které mají vysloveně filosofický charakter. Tam, kde pak filosofie nabývá na síle, jakoby se naopak ubíralo z košatosti emotivního, metaforického jazyka, a přidávalo na tvrzeních, opírajících se o autorovu zkušenost s touto disciplínou. Zde tedy nacházíme sdělení jaksi nadosobní, se zjevnou ambicí obecné platnosti - a tím vykračující za hranice poesie (ovšem s usnadněnou rolí, neboť bez nutnosti vše precizně odargumentovat):

Čisté pojmy jsou svou povahou ontologické
Predikáty a mysl plevy „kategorie“

(str. 19)

Je to čas který nás předchází
A odkud se nemůžeme vrátit k sobě
Je místem kde končí poznání
Neboť nelze poznat sebe jako sebe
Ale pouze v jeho jiném čase

(str. 42)

Sbírka je tvořena básněmi řazenými a číslovanými za sebou. Není tedy dělena do celků, vše se zdá být v autorově konceptu částí jednoho příběhu, který se dá sledovat jako jakýsi volný a nepravidelný deník. Pouze výše zmíněné přesahy do filosofie jej posouvají z čistě osobní roviny, i když osobní (nebo spíše subjektivní) zůstává Kožíšek i tam, kde je filosofem.

Kočičí dům rozhodně patří ke knihám, které nelze zhltnout bez soustředění. V takovém případě by totiž sbírka pravděpodobně proklouzla – není tu přítomna žádná zjevná vášeň, expresivita nebo naléhavost, která by pomohla zaujetí na první pohled. Ani forma volného verše bez silného rytmu neusnadňuje zachycení čtenáře na první pokus. Neexhibuje tu žádné bujné ego, nepředkládá se pokrm z prožitků ještě krvavých. Vše jakoby bylo již bezpečně minulé, ohlazeno milosrdným časem. Text se tedy převážně nabízí k zamyšlení, z čehož můžeme usuzovat na autora spíše staršího, který se ubrání okamžitému vrhání po papíře a píše s myslí už ujasněnou, snad  i s jistým odstupem. A co je třeba přičíst mu k dobru: jako básník i jako filosof si je sympaticky vědom limitu vlastního poznání:

Člověk je sám
Jen náhoda
Uprostřed jiných náhod

(str. 63)

J.N.S.