Zpráva o jednom osudu na kolejích

Alois Nebel: Bílý potok
Námět a scénář Jaroslav Rudiš, námět a ilustrace Jaromír 99
Labyrint, Praha 2003, 96 stran, 199 Kč. Náklad neuveden.

Alois Nebel: Hlavní nádraží
Námět a scénář Jaroslav Rudiš, námět a ilustrace Jaromír 99
Labyrint, Praha 2004, 130 stran, 199 Kč. Náklad neuveden.

Alois Nebel: Zlaté Hory
Námět a scénář Jaroslav Rudiš, námět a ilustrace Jaromír 99
Labyrint, Praha 2005, 120 stran, 199 Kč. Náklad neuveden.

 

Trilogie příběhů železničáře Aloise Nebela úspěšně balancuje na pomezí grafického románu, halucinačního movie a poetické sondy do nádražní reality.

Historie českého komiksu není nijak radostná. Zejména režimní tvorba byla značně okleštěná a ideologicky směrovaná mimo skutečný čtenářský zájem. Porevoluční doba však provedla rázné zúčtování s žánry do té doby opomíjenými či záměrně zdusenými. Zájemce právě o tuto literárně-výtvarnou podobu čtiva proto dnes nemusí pod rukou shánět ohmatané výtisky Pifů či jiných bestialit, neboť mu v každém druhém knihkupectví do ruky samy skáčí desítky barevných i černobílých obálek s příběhy nejrůznějšího zaměření i kvality. Jako logická reakce na trvající obrovskou popularitu grafického románu v České republice nyní tu i onde raší komiks autorský, nový a snaživě se zbavující nezbytných vzorů. Tak nakladatelství Labyrint před třemi lety vydalo první díl trilogie o halucinujícím železničáři, Aloisu Nebelovi, jenž vzešel z pera a nemála věder tuše autorské dvojice Jaroslav Rudiš/Jaromír 99.

 

Alois Nebel, nový český komiksový hrdina?

Ústřední postavou trilogie je výpravčí Alois Nebel, jehož nádražácká kariéra je svázaná s historií i prostředím Sudet. Kolem něho pak v rámci děje míjejí - prostřednictvím částečně surrealistické skutečnosti příběhu - v živých vizích dojemné lidské osudy i střípky režimů. Nebel zůstává jejich klidným pozorovatelem, vypravěčem, komentátorem, ale bez ohledu na podrobně líčené a poměrně expresivní „halucinace“ je po celou dobu jako ústřední postava zcela civilní. Nádražácká melancholie zřejmě zná jen jednu tvář. Snad jen pražské Hlavní nádraží druhého dílu a nečekaná náklonnost paní Květy ho na chvíli vyvede z konceptu. Tehdy také ráz a kresba příběhu nabírají nejfilmovější, emotivně kaleidoskopický ráz, střídají se pohledy i jazyky psaných textů. Náhle příběh nevypráví Alois Nebel sám, ale jeho oči.

Jako hlavní hrdina postrádá Alois Nebel (něm. der Nebel = mlha) typické charakteristiky, kterými obvykle oplývají klasičtí komiksoví hrdinové. Není ani dobrý ani zlý, výčet jeho výjimečných vlastností či zvyků by byl poměrně stručný – nabízí se jen fixace na prostředí nádraží a sběratelství vlakových jízdních řádů. Ještě snad by se mu dal přiřknout částečně tragický osud, který mnohé super-charaktery formoval, neboť ani jemu se nevyhnul předčasný skon obou rodičů – nicméně tato událost hraje vůlí autorů v celém jeho osudu roli jen epizodní. Je to tedy hrdina, nikoliv superhrdina, a naturelem i osudem rozhodně český. Co do charakteru se - v souladu se svým jménem – jeví spíš mlhavě nejistý, místy tragikomický, hrabalovsky svérázný. Pro svoje postřehy a filosofování, které staví dějovou linii trilogie, hledá posluchače převážně namátkou – v terapeutické skupině, kde každý mluvit i poslouchat vlastně musí, v Němém, který zase neumí než poslouchat.

 

Nádraží, blázinec, příjezdy a odjezdy

V Nebelově příběhu potkáváme hrdiny epizodní i postavy, které nás provázejí dějem podstatné části celé trilogie (Němý, Olda, Wachek, Květa). Společným prvkem všech figur pak je existence mimo jakýkoliv dosah štěstí, dokonce mimo průměrně spokojený malý život – to také pěkně vyznívá v černobílé ilustraci, která melancholii příběhu podtrhuje a ve třetím dílu mu díky neustávajícímu povodňovému dešti dodává až poněkud katastrofický ráz. Nechybí ani kulisy bytelného undergroundu, hrdiny slyšíme pobrukovat Muchomůrky bílé, ozve se i krylovská citace. Svět nádraží, vězení a léčeben sdružuje nejrůznější existence, které se na trati oficiálního světa neměly šanci zabydlet. Je světem okraje, kudy ten hlavní, velký svět jen projíždí. Někdo zazní jen jedinou větou, občas v textu probleskne štiplavý sarkasmus (viz ruská domyšlená trapnost „v Rusko každyj god prijechaet Karel Gott“), vhodně ilustrující rozpoložení mysli a názorové kořeny obou autorů, kteří se na konci příběhu až postmoderně klasicky sami objeví, aby svedli nezbytný spor o konec.

 

Jaromír „Mike Miller“ 99

Česká komiksová scéna se stále ještě nevyrovnala se zásahem, který jí uštědřili pánové Frank Miller a Mike Mignola. Prakticky každá práce (i pokus o ni) tak v kresbě nechtěně vyjadřuje urputnou touhu vytvořit ikonické dílo, srovnatelné se Sin City nebo Hellboyem.
Ani Jaromír 99 není v tomto ohledu výjimkou. Byť operuje Váchalem, Alois Nebel je od základu postaven na stylu, který si Frank Miller rezervoval pro Sin City – kombinace ostrých kontur vyříznutých do barevné plochy, střídaných s propracovanějšími pohledy, mluví jasně. Cestou na vlak však kresba přišla o část detailů a ostrost tahů. Tato prázdná místa byla operativně zaplněna živějšími křivkami Mika Mignoly, jemuž velká část obličejů (včetně lebek) jakoby z pera vypadla.

Nutno ale přiznat, že to komiks zachránilo od mnoha dětských nemocí. Díky Millerovskému stylu čtenáři nehrozí utopení v nerozlišitelných sekvencích obrázkových rámečků a mignolovský solitér vzhledně zaplňuje střední plán. Tato kombinace pak zajišťuje pevný základ pro nasazení hlavních postav, kterým koluje v žilách originální inkoust Jaromíra 99. Hrany cizího stylu se navíc s přibývajícími stránkami obrušují a kresba dostává jednotný ráz. Schopnost udržet jednotný styl v příběhu i kresbě není v tomto rozsahu vůbec běžná.

I přes zjevnou inspiraci představuje Nebel solidní práci, jev v našich vodách poměrně vzácný. Kdyby pak Jaromír 99 prostřídal styl Sin City klasičtější kresbou, která by dozajista slušela nádražním exteriérům, přidal by vyprávění další dynamiku.

 

Suma sumárum: prospěli

Díky Ortenovou cenou ověnčené knize Nebe pod Berlínem ostře sledovaný Jaroslav Rudiš a díky působení v kapele Priessnitz jen o něco méně známý Jaroslav 99 vystavěli příběh, který není prost zajímavých dějových obratů, jisté příjemné sebeironie a zároveň i žádoucí řemeslné zručnosti. I čtenář pro komiks zapálený jen mírně (míněna spoluautorka recenze) v něm nalezne zajímavé pasáže a díky poetice nádraží, inspirativním výletům do svědomí dvacátého století a samotné hlavní postavě se k němu bude pravděpodobně vracet.

J.N.S., Trignom