Zpráva o jednom osudu na kolejích
Trilogie příběhů železničáře Aloise Nebela úspěšně balancuje na pomezí grafického románu, halucinačního movie a poetické sondy do nádražní reality. Historie českého komiksu není nijak radostná. Zejména režimní tvorba byla značně okleštěná a ideologicky směrovaná mimo skutečný čtenářský zájem. Porevoluční doba však provedla rázné zúčtování s žánry do té doby opomíjenými či záměrně zdusenými. Zájemce právě o tuto literárně-výtvarnou podobu čtiva proto dnes nemusí pod rukou shánět ohmatané výtisky Pifů či jiných bestialit, neboť mu v každém druhém knihkupectví do ruky samy skáčí desítky barevných i černobílých obálek s příběhy nejrůznějšího zaměření i kvality. Jako logická reakce na trvající obrovskou popularitu grafického románu v České republice nyní tu i onde raší komiks autorský, nový a snaživě se zbavující nezbytných vzorů. Tak nakladatelství Labyrint před třemi lety vydalo první díl trilogie o halucinujícím železničáři, Aloisu Nebelovi, jenž vzešel z pera a nemála věder tuše autorské dvojice Jaroslav Rudiš/Jaromír 99.
Alois Nebel, nový český komiksový hrdina?Ústřední postavou trilogie je výpravčí Alois Nebel, jehož nádražácká kariéra je svázaná s historií i prostředím Sudet. Kolem něho pak v rámci děje míjejí - prostřednictvím částečně surrealistické skutečnosti příběhu - v živých vizích dojemné lidské osudy i střípky režimů. Nebel zůstává jejich klidným pozorovatelem, vypravěčem, komentátorem, ale bez ohledu na podrobně líčené a poměrně expresivní „halucinace“ je po celou dobu jako ústřední postava zcela civilní. Nádražácká melancholie zřejmě zná jen jednu tvář. Snad jen pražské Hlavní nádraží druhého dílu a nečekaná náklonnost paní Květy ho na chvíli vyvede z konceptu. Tehdy také ráz a kresba příběhu nabírají nejfilmovější, emotivně kaleidoskopický ráz, střídají se pohledy i jazyky psaných textů. Náhle příběh nevypráví Alois Nebel sám, ale jeho oči. Jako hlavní hrdina postrádá Alois Nebel (něm. der Nebel = mlha) typické charakteristiky, kterými obvykle oplývají klasičtí komiksoví hrdinové. Není ani dobrý ani zlý, výčet jeho výjimečných vlastností či zvyků by byl poměrně stručný – nabízí se jen fixace na prostředí nádraží a sběratelství vlakových jízdních řádů. Ještě snad by se mu dal přiřknout částečně tragický osud, který mnohé super-charaktery formoval, neboť ani jemu se nevyhnul předčasný skon obou rodičů – nicméně tato událost hraje vůlí autorů v celém jeho osudu roli jen epizodní. Je to tedy hrdina, nikoliv superhrdina, a naturelem i osudem rozhodně český. Co do charakteru se - v souladu se svým jménem – jeví spíš mlhavě nejistý, místy tragikomický, hrabalovsky svérázný. Pro svoje postřehy a filosofování, které staví dějovou linii trilogie, hledá posluchače převážně namátkou – v terapeutické skupině, kde každý mluvit i poslouchat vlastně musí, v Němém, který zase neumí než poslouchat.
Nádraží, blázinec, příjezdy a odjezdyV Nebelově příběhu potkáváme hrdiny epizodní i postavy, které nás provázejí dějem podstatné části celé trilogie (Němý, Olda, Wachek, Květa). Společným prvkem všech figur pak je existence mimo jakýkoliv dosah štěstí, dokonce mimo průměrně spokojený malý život – to také pěkně vyznívá v černobílé ilustraci, která melancholii příběhu podtrhuje a ve třetím dílu mu díky neustávajícímu povodňovému dešti dodává až poněkud katastrofický ráz. Nechybí ani kulisy bytelného undergroundu, hrdiny slyšíme pobrukovat Muchomůrky bílé, ozve se i krylovská citace. Svět nádraží, vězení a léčeben sdružuje nejrůznější existence, které se na trati oficiálního světa neměly šanci zabydlet. Je světem okraje, kudy ten hlavní, velký svět jen projíždí. Někdo zazní jen jedinou větou, občas v textu probleskne štiplavý sarkasmus (viz ruská domyšlená trapnost „v Rusko každyj god prijechaet Karel Gott“), vhodně ilustrující rozpoložení mysli a názorové kořeny obou autorů, kteří se na konci příběhu až postmoderně klasicky sami objeví, aby svedli nezbytný spor o konec.
Jaromír „Mike Miller“ 99Česká komiksová scéna se stále ještě nevyrovnala se zásahem, který jí uštědřili pánové Frank Miller a Mike Mignola. Prakticky každá práce (i pokus o ni) tak v kresbě nechtěně vyjadřuje urputnou touhu vytvořit ikonické dílo, srovnatelné se Sin City nebo Hellboyem. Nutno ale přiznat, že to komiks zachránilo od mnoha dětských nemocí. Díky Millerovskému stylu čtenáři nehrozí utopení v nerozlišitelných sekvencích obrázkových rámečků a mignolovský solitér vzhledně zaplňuje střední plán. Tato kombinace pak zajišťuje pevný základ pro nasazení hlavních postav, kterým koluje v žilách originální inkoust Jaromíra 99. Hrany cizího stylu se navíc s přibývajícími stránkami obrušují a kresba dostává jednotný ráz. Schopnost udržet jednotný styl v příběhu i kresbě není v tomto rozsahu vůbec běžná. I přes zjevnou inspiraci představuje Nebel solidní práci, jev v našich vodách poměrně vzácný. Kdyby pak Jaromír 99 prostřídal styl Sin City klasičtější kresbou, která by dozajista slušela nádražním exteriérům, přidal by vyprávění další dynamiku.
Suma sumárum: prospěliDíky Ortenovou cenou ověnčené knize Nebe pod Berlínem ostře sledovaný Jaroslav Rudiš a díky působení v kapele Priessnitz jen o něco méně známý Jaroslav 99 vystavěli příběh, který není prost zajímavých dějových obratů, jisté příjemné sebeironie a zároveň i žádoucí řemeslné zručnosti. I čtenář pro komiks zapálený jen mírně (míněna spoluautorka recenze) v něm nalezne zajímavé pasáže a díky poetice nádraží, inspirativním výletům do svědomí dvacátého století a samotné hlavní postavě se k němu bude pravděpodobně vracet. J.N.S., Trignom
|