Duše na podpal

Hana Fousková
Troud
Host - vydavatelství s.r.o. 2003, Brno

Sbírka Troud je částečnou reedicí sbírky Jizvy, která vyšla v nákladu 400 kusů v roce 1998 především zásluhou Jaromíra F. Typlta. Původní kniha je doplněna výběrem básní Violy Fischerové a Vladimíra Justla z tvorby novější Jizvy II. Přestože byla sbírka Troud nominována na cenu Magnesia Litera, do užšího výběru se nedostala a přes snahu o propagaci tvorby Hany Fouskové stojí dodnes tato autorka nezaslouženě stranou pozornosti čtenářů. Dlouho očekávaná autobiografická próza Schizofrenička zůstává nadále v torzech opublikovaných v několika časopisech (Liberecké listy 17/2002, Souvislosti 3/2003, Aluze 1/2004, Liberecké listy 41/2004).

***

Stromy vrazily své rozeklané meče
až po jílce listí
hluboko do nebe
Den nový, čistý
do očí zazebe
Svítání až po uši
vrazilo sekeru slunce
do temene hor
až přijde hladomor
bude zase noc
Mraky jak černá vemena
a hvězdy jak oči lišek z nor
za tebou pohlédnou
A ty spíš v tichu tich
a ovečky svých snů paseš
v hlubokých údolích
a až je probudíš
spočítáš je plaše
a poženeš k svítání
a tu poslední
podojíš k poledni

Hana Fousková je jedinečná víc, než co jsme obvykle zvyklí pod pojmem individuality vidět a její tvorbu od svébytnosti autorky v tomto případě nelze oddělit. Zdá se, že ona na sama je tou poezií, kterou s různě dlouhými přestávkami píše ve formě záznamů snů, pocitů a obrazů. Již jako mladá se rozhodla pro dráhu výtvarnice, psychické onemocnění ji však diskvalifikovalo z pravidelného studia a také z tzv. normálního života tehdejší socialisticky realistické společnosti. Po pokusech přežít v undergroundu si v sedmdesátých letech raději vybrala samotu malé vesnice v Podještědí. Samotu doslovnou, protože svět vesnice nedokáže vstřebat ženu v mnoha ohledech silnou, zvláštní, bláznivou. Teprve v devadesátých letech je objevena ona, její obrazy i poezie.

***

Je-li nad námi bůh
zachází s námi tak
jako my zacházíme se psy
na řetěz nás může uvázat
nebo nám do tlam cpe keksy
a nechává nás bloudit v tmách
se srstí zježenou
až vyjem samotou
a s pěn u úst
slintáme po svobodě
Jako po živé vodě
jež vytryskne ze skály
jen jednou jedinkrát
napij se
zdivočíš

Styl Fouskové je neotřelý a těžko zařaditelný. Těžko ji připodobnit k jiným autorům, těžko hledat vzory. Texty jsou jakoby nedotčené literární kulturou posledních desetiletí. Básně působí bezprostředně, často až neupraveně, ale o to více pravdivě. Fousková nepíše na efekt pro definovatelné publikum, ale z potřeby básně. Vedle přírodní lyriky jsou častými náměty veršů útržky z autorčina života, z jejího boje s nemocí i jejímu podléhání. I smrt, která zasáhla do života této obdivuhodné ženy několikrát (smrt malého syna, sebevražda milence i záhadný skon jejího posledního přítele - velkého psa), je vedle života často opakovaným tématem, které je však pojímáno stejně jako vše, s čím má autorka bezprostřední zkušenost, tedy bez známky nepatřičného patosu. Básně Hany Fouskové nám připomínají, že existuje i jiný svět než svět, který se nám snaží vykreslit reklamní tvůrci a redaktoři časopisů tištěných na křídovém papíře. Ale i svět jiný, než který jsme navyklí automaticky pomíjet jako všední, vlastní a domácký.

***

Od šílenství k šílenství
kráčím životem
potácivě za svým snem
Málokdy měním zelený svůj šat
jen jednou za pár let
vysvlíknu se z kůže
jako šupinatý had
Růže je jiná každý den
a stále růží je
A já sním stále tentýž sen
než rozvije se
Krvavý plátek po plátku
padá do listí
a od neděle do pátku
čekám na příští
den jako sen

Setkání s Hanou Fouskovou, ať už osobní či jen literární, je obohacují právě pro jinakost pohledu, který nám nabízí. Je to pohled bolesti i radosti, trpkosti i štěstí, ale především krásy, kterou člověk jakoby už ani nehledá.

Nykos

Hana Fousková * 5. 5. 1947

- malířka, básnířka v invalidním důchodu
- členka Kruhu autorů Liberecka
- žije v Hodkách u Světlé pod Ještědem