Tak to bychom měli
Zdeněk Vojtěch
Poezie faktu
Vydala Masarykova univerzita, edice Srdeční výdej, Brno 2008.
63 stran. Náklad neuveden, vydání první.
S poezií Zdeňka Vojtěcha (*1958) je to těžké. Před pěti lety vydal debut Dokončený Vojtěch (Petrov, Brno 2004), který na dvou stech stranách dostatečně nepřesvědčil, že velká část jeho textů neměla zůstat v šuplíku. Poezie faktu (Masarykova univerzita, Brno 2008) je na tom o dost lépe, protože je to knížka malá a skromná a daleko přístupnější. Stejně mě ale často přepadal pocit apatie a nudy.
Proč? Protože Vojtěch se v poezii o nic nesnaží. To je na jednu stranu skvělé – nepálí po čtenářích moudra v pracně dopilovaných, přerývaných verších. Netváří se, že stvořil krásu světa. Jen píše. Poezii faktu. A někdy se mu povede báseň, která svou sílu těží paradoxně právě ze své lehkosti, s níž mu na samém konci textu upadne: tak, a to bychom měli. Jindy bohužel přichází šuplíkový efekt.
Někdo už na to jméno může být alergický, ale místy autor připomíná takového nedokončeného Hrušku (a nejen kvůli názvu básně Neobývací pokoje). Stejně jako ostravský rodák totiž Vojtěch často hledá poezii v běžných věcech. Naprosto stroze pak píše o fotbalistech a hospodských záchodcích nebo popisuje situaci v metru:
četl jsem
pánovi
přes rameno
písmenka
lezla
po stránce šejdrem
na náměstí míru
mi noviny
vystoupily
co naplat(str. 12)
Stejně jako dalším autorům hruškovského fenoménu se mu naprosto nedaří najít nebo zdůraznit pointu, respektive někde po cestě mu jednoduše vypadl hřebík, kterým by báseň přibil na zeď transcendentálna. Jednoduše tu nic není.
A takových textů je ve sbírce dost. Víceméně se opakuje recept, kdy lyrický subjekt je trochu odtažitý flegmatik s docela milým smyslem pro humor, ale poezie, kde nic tu nic. Ne proto, že by na to Vojtěch neměl (už brzo se dostaneme k těm výborným místům knihy). Jen se mu do toho asi nechce.
Na druhou stranu zmíněný autorův přístup je o něco sympatičtější, než když se jednou, dvakrát rozohní a kritizuje. To pak připomíná daleko mladší, přespříliš anagžované básníky:
koule poezie jsou v rukou úředníků
na kterou ukážou kouzelnickou hůlkou
na kterou poblázněnou jejich důležitostí
na kterou se jako oheň vysápou zezadu
a zařinčí řetězy kolem svých nohou(str. 49)
Uznávám, že Vojtěch má dost zkušeností a formálně je na tom lépe, než autoři pár generací po něm, ale jinak se vlastně touto básní nedopouští ničeho jiného, než trochu obráceného poetického úřednictví schovaného za dospěláckou rebelii.
Teď je tedy konečně čas na pozitivní výklad sbírky. S poezií faktu to není jen tak. Vojtěch se sice tváří, že bude s lehkým pošklebkem předkládat strohá, jasná svědectví o světě, ale hned na začátku knihy se dozvíte, že je to jinak. Pošklebek zůstane, jen přibude absurdita. K té Vojtěch velmi často inklinuje, s naprostou samozřejmostí. Jako by si toho ani nevšiml:
holí
vousy
podpaží
ohanbí
a nohy
tak dlouho
až
začne
řezat
do krve(str. 45)
Ulicí jezdí na motorce bůh tak rychle, až přejede kočku. V básni První mráz Vojtěch opravuje leukoplastí rozbité kaluže, zdraví letadla na modrém nebi a pak se ze samé zimy převklékne za dým. V těchto místech tvoří autor poezii velmi intenzivní, někdy radostnou, častěji plnou beznaděje. Jedna z nejlepších básní knihy je Pošťák v létě:
v téhle básničce stojí pošťák na střeše mýho auta
nemůžu
nastartovat
aby neuklouzl
a neporanil si
pošťáckou
tašku
plnou pohlednic
z bibione
o rozteklý asfalt(str. 36)
Nejvtipnější básní jsou bezesporu Hemingwayovské variace, za které by se nemusel stydět ani podobně laděný Richard Brautigan: hemingway neměl rád boty, boty na oplátku neměly rády hemingwaye/ (…) hemingway posouval literaturu kupředu, někdy mu přepadla přes okraj stolu a on ji pak musel hledat na zemi mezi lichými ponožkami a špačky od kubánských doutníků (str. 20, 21).
To, co je Vojtěchovou největší slabostí, je zároveň jeho nejsilnější dovedností. Jeho promyšlený lyrický subjekt umí nudit, ale s otočením listu předvede absurdně pravdivou poezii faktu. A tak i když stále přivádí do rozpaků, s novou sbírkou popošel o kus dopředu. Je to kniha konzistentnější a jistější.
Jonáš Zbořil