ANNA NYMOVÁ

***

Už trochu tlení
v rozzívaných dveřích
očekávání,
odjakživa přibouchnutých.
Ještě se třese
vykrvené masíčko.
O trochu drbání.
Pořád je kde bydlet.
Ještě se pokuřuje,
ještě se ze mě kouří,
jako z típnuté cigarety.

 

 

***

Tak na to přišli,
jak ses svlékal z
kůže
každou Velkou přestávku.

Už to prasklo.
Plodová voda
hnusných tajemství
zasklila podlahu.
Na ní se chvěje
ratlíček svědomí
a malá domů,
ta tam mrská
vánočním ocasem.
Chřestí to -
- to jak jim podkluzují nožky.

A vedle - ano tam,
v kabinetu hrůz,
v družné frontě matek
do jídelny,
u těch, co se rozdělili
do mužstev,
za těmi,
co nezapomněli pomůcky,
a těm,
kteří v tříslech třímají třídnici -
leží pohozeny tvé šupiny.
Budou z nich,
umně spíchnuté pupeční šňůrou,
nové
kozačky pro pouštníky.

 

 

***

Z bříz teče černota
na mechovou plotnu.
Trousí se blbé večery.
Svítíš si do podpaží
starých modřin, kde se
ničemu nelení.
Najíst, umýt a spát.
Pokročilý už čas.
Pak najíst.
I smutek utek.

 

 

***

Z nebe ti někdo nakašlal.
A od pat zebou
zmrzlá předsevzetí:
o nahozených prutech
o smělém utíkání
o častosti
o smlčných schůzích
o dortíčcích a cukrátkách
o ptácích
a znovu o ptácích,
teď holátkách,
které někdo zapomněl
vykopnout
z vejcí.

 

 

***

Nablížen k dalším,
k těm ostatním.
Nasměrován.
Oni též nasměrováni.
K druhému jeden
napřaženi.
Rovněž nastraženi
jeden ostatnímu,
odstředivě,
tak, že každý k někomu,
takže každý k dalším,
ostře, divě,
jeden k druhému,
ostatní ke každému,
od středy do pátku
– a do středy k pátku.

 

 

***

Pohlazení posíláš mi po noci,
už asi spím, když hmatám
tvůj pohled
na svých zádech,
nebo oba spíme asi.
Ráno, žmolky oblečení prosíváš,
tvoje, moje, naše.
Velice mi podobná
holčička šeptá
o mně do řevu metra,
že vypadám jako její
MAMINKA.
Vystupuješ na Můstku.
A já tak opravdu vypadám,
do morku tak vypadám.

 

 

***

Ležíš mezi svými předměty.

Měl bys všechny znát,
prosahat je zevnitř
v dělohách.
K tomu piješ zdravotní
čaj, občas
se poškrábeš
třetí rukou
mezi vrtochy.
Oknem svítí nudně
prošlé platidlo měsíce
na písmena.
Zvedám za tebe telefon,
nejsi totiž doma, říkám.
Jako dříví skládáš
doktorát,
jako dopis do obálky,
jako zbraň.

 

 

***

Je jaro, je jaro, je jaro…
Ale zima se ještě ohlíží
dutýma očima
přes bleděmodré
rameno.
Všechno je v  pořádku –
          - cyklus řádně rozpůlen ovulací.
Břich je prázdný, žaludek naplněn
až po okraj
kočičkami, kraslicemi,
pupenci a petrklíči.
Kdesi to kručí.
Pomlázku máš celoročně ve skříni
mezi osiřelým manžetovým knoflíkem
a užovkami kravat.

Počítám chlupy na bradě vypuštěných let,
z  vlastních cév pletu si
          dámskou oprátku.

Okolo létá alergenní pyl.

 

 

***

Kdo si
myslím, že jsi…
Huba napjatá od ucha
k uchu
jako špagátek,
okolo pasu příbuzní.
Náš pán bezocasou si
veze ženu!
Pod košilí kabát dopíná,
první cena ho nemine,
první cena ho trefí.
Pěkné kolečko
pod hrnkem navíc –
lógrem ještě míchá,
- aniž věštím.

 

 

***

Umělci byli vždycky v roli umělců,
slyším od umělkyně.
Nebo je to kunsthistorička?
Otázka mužské erotiky…
Pornografie ženy ponižuje.
Předmět erotické touhy je tělo.
Mám ráda čisté věty, jasná sdělení,
třeba o lesbické lásce.
Žabičky roztoužených slov poskakují.
Je příjemnější dívat se na
dvě nahé ženy,
nebo na dva nahé…
Muže?
Kluzký terén.
Zní to celé čvachtavě,
říká moderátor.
Pak zahraje spokojený jingle.