PAVEL BAKIČ

100 (0:01)

Hodina v binárním zápisu
dlažba jde pod nohama jak kód
pod nehty zadřené pojící dráty vteřin

přerušit obvod
ležet v zápalných stínech
kanálech ztlumených do chvějících se nul
v nulačtvrtečním taktu
konce vodičů

přesto: pod víčky křemík bělma
svítí ve zkratech
v konečcích prstů tápavý táhlý pískot
mechanický dech měřený krystalem

něco se ve mně
dotýká kovu

 

 

111 (OTRÁVENÉ MĚSTO)

Schodiště rozhledny bezradně chodí v kruhu
uprostřed města si řeka plete krok
hladké chodníky svrasklé v kočičí hlavy
vrávorající
domy se snaží
podpírat navzájem

Zrcadlo oblohy
žiletka slunce
tři tahy popelem

 

 

1000 (PRAHA, PODZIMNÍ VEČER)

V tištěných spojích mapách ulic
prší křemík
do očí
kape kabelů kal
po drátech plynou hvězdy
body v nichž proud chvíli spal

skrz oči čočky
smutně odtéká čas
čas odvrat očí
čas obraz

flétny ulic zní
hudbou superstrun
sekvence perkusí
bílý šum

 

 

1010

na všech náměstích
odpočet k zimě
říjnový zástup
novokain deště
zornice v slunci
stopy od vpichů

sepínám ruce –
– ztracený Prosinec

 

 

1101 (ZTRACENÁ)

neostré koncovky statistik
tenké praskliny mocnin
vlasy tiskařské černi nekonečna

ve stovkách tisíc ulic
stamiliony bytů
v nehmatně tenkých stránkách
tři miliardy jmen

volání s roztřepenými konci
nehybná pozornost tvých očí bez víček
těkavá cesta, co vede všemi městy
záblesk tvé kůže co někde páře noc