PAVEL BAKIČ

---

Den je
domino vteřin
a noc sám po něm kráčet jak po laně.
Jako ty kostky se spolu rýmujeme:
jen zpola ano,
zpola ne.

  

 

Paní Marii

Jdou mraky k Širajchovu
a ticho po zahradě
záklopkou hodin
protéká k tobě chlad

Šírá se
a starý Duben kráčí
loukou
do bodláčí

a ticho do zahrad

  

 

Fragment portrétu I./Z nového deníku I.

Ve čtvrti plné krchovů
hledala, kde pohřbít cizí kočku
A sama měla postel
pod zemí.

  

 

***

Držel jsem ve tmě za ruku
mrtvého Itala
Černobílé moaré večera
praskalo v uších

Ladičku šumu jsem rozbil
o hranu kolejí

  

 

Plány na léto

1)         Vyhořet, dokud je čas
2)         smést popel pod koberec
3)         a pod přezdívkou Hugo Zhas
            nakopat štěstí bérec

  

 

***

Z černého šálku jsem pil
černou vodu
Trpělivý jak houba
Vánoční řetězy fotoblesků
blikaly z Hradčan
A Rusové si cizí abecedou
na rub účtenek psali:
Je brzy pozdě

  

  

Horní zastávka, 23:37

Vítr že láme hřbety knih
vandalská interpunkce deště
Psi jako by je Zbyněk navedl

A tělo
filtr na smrt