LUKÁŠ BÁRTA

Dokonalý tvar

Mluví na mě
ale já o tom jen vím
jen to trochu slyším
Mám pocit
že valí z okapů
kdesi hodně napravo

Zepředu se na mě cpe
kopec Ondřejník
s vodnatou šišatou hlavou
sjetou až na kůži

V tu chvíli jsem
tenká třpytná pavučina
svým způsobem dokonalý tvar
prokopnutý v mžiku oka
holčičím pantoflíkem

(20.8.2005)

 

 

***

Hranostají tlapky na pokorném sněhu
obtisk do samoty
nebe kdesi mimo nás –
hovoříš snad příliš tiše
a já neslyším
přes padající vločky
přes všechny ty vychladlé prameny

Uplácal jsem cosi
cosi ze sněhu
Není v tom víc než ve mně
Jakási vřava zmáčená
a umrzlá ...

(Pjotrovi)

 

 

Léto ve starobinci

Plátěná stříška ztěžklá
Sluncem umírání výčitkami
Bez vyzvání
Umělý stín uspává stařešiny
Velikonoční ostrované

Smrtka na traktůrku
Od Mauntfíldů objíždí
V úhledných elipsách za kocourem

A dechovka na dvorku bez tance
Působí jaksi chlípně…

(1.7.2002)

 

 

Měňavky

Šumělo nad hlavami
rychlé stíny přetvářely dívčí obličeje
ve zlé sarkofágy
Na rozkývané hořlavé zemi
dřepěla vážná blonďatá dítka
- obávám se že už školou povinná -
a hledala v třepotavém spáleništi
oblázky
akorát do dlaně
Rozteklá tma
černé měňavky
skákaly na nás z větví
a tak jsme čekali
až nás začnou kamenovat

 

 

Studánky

Ze studánek před nádražím
Odešlo poslední dítě
Zapomenuté rozevřené dlaně
Ze studánek před nádražím
Jsou zas konečně kalné
Louže

Sny nikdy neumírají
Ve spánku

(21.11.01)

 

 

Věštírna

Po břiše na chlupatém
válendovém přehozu
přitiskl jsem se
pohybem neznatelným
k černému hrnku
s prachem kávové hlíny
na okraji

Tam uvnitř se prý
odedávna věští
a nikdo nezná hloubku
zrcadlových hladin

Jednou se vrátím
s pracně vykutanou kuráží
a převoznickým bidlem
a budu svéhlavě
energicky
usrkávat

(18.7.05)

 

 

***

Zohavená cesta
V nasáklé rozostřeně kalné tmě 

Tři muži se choulí snožmo
vprostřed chajdy
vprostřed sirotčího dýmu
Nemluvili si do duše
Kouř vmrskal do nozder
(přinejmenším nesměle
a proto nedůstojně rychle)

Rezavé okapy zuří mrazem
venku sice
přesto blízko

 

 

***

Kde není nic
Nejsou ani mračna
Není osamělých slz
Kde krvácejí celá stáda

Smutek ze snů
Si zaplaval v neprůsvitném
Dešti
A rytmus se mi zpomaluje
Abych vycítil že

Kde není nic
Nejsou ani mračna

(Trojanovice, červenec 2003)

 

 

Cirkusové vozy

Vyskočil z brzdícího motoráku
Napnutý pelášil
Do odemčených strání
A s ušima ohluchlýma
Pouťovou vírou
Čekal na návrat holubic

Tak odjely cirkusové vozy
A do bosých chodidel
Vtřepotala lhostejnost
A mravenčení…

(24.9.2002)

 

 

Tak nevím

Tak nevím.
Domy se nám hroutí,
koukáme na ně,
ještě v montérkách zašpiněných maltou,
s dlaněmi odřenými
a vlasy přilepenými k čelu.

To potom chodíme
mezi zbořenými trámy
jako mátohy
a bereme do prstů
barevná rozdrolená sklíčka.
Jsou jako z kostelních oken.

Tolik jsi toho stačila říct.
Co z toho teď vážně platí?
Teď mezi zbořenými trámy…
Chtěl bych brát do prstů
cokoli,
i když se to drolí.

Jsi jako z kostelních oken.