VERONIKA BÁRTKOVÁ

***

Mou matku provedou múzy šalvějovým hájem
a připraví jí čaj na vykloktání a podivné chutnání.

Ženky poskakují nad lesní zemí

oblékáme plášť z rybích šupin
procházíme branami šalví

 

 

***

Vytluče z břicha
pole oseté kvítím.

Světluška;
V noci svítím.

 

 

***

Trojbarevnou růži hadrový panák
pokládá na rozpukaný hrudník černé kostře.
Ze stromu opadávají polibky

z planety
duhové děti vyskakují na pružinách
Slunečnice v lásce smutně se krajinou unáší,

stáří nevoní a cestující přou se

 

 

***

Poslyš!
Našel bych v tobě

i pár sněhových perutí
nejspíš.

 

 

***

V umyvadle visí žena,
slunce jí vytéká z břicha,
cizí oko stahuje kůži z lopatek.

V rytině zauzlovaná

trubice kořenů
a kořínků,
mezi nimi podpalují skřítka

Na poušti vlny paprsků a povětří
na poušti pod pyramidou mrtvý člověk s křídly.

Jen slon si hoví
ve středu, usměvavý.

 

 

***

Poslouchám v mušli moře,
celé se tam uzamknulo

Šumí
až přikolébá vzpomínku

Do rtů vepisuje kávová zrna
v kokosech na palmách
truchlí okřídlení ponyové

 

 

***

Pro všechnu budoucnost

z tak daleka chrastí větve s větrem,
z tak vzdálených končin chystají se na mě.

V prachu v hlíně v zemi
měkké srdce oddychuje ze spaní,
opatrně,
ať do něj nekopnu.

 

 

***

Za matkou se povalují haldy dřev
v obušcích lesa nedůstojné plísně

neskutečné,
jací jsme brankáři.

Provedena šalvějovým hájem
vrací se do svého konce
aby ve větru zaslechla snítko svého zvonu.

 

 

Míň než nepatrno

Rybáři za olůvkem přehradili most
a smutnou notou obkročili skálu.
Průhlednou lanovkou zhoupnuli se do stěžňů
políbit hraničního veslaře.

 

Z rukopisné sbírky Ententýky bílých psíků