Berlínský sešit Nahota a záhyby látky„Z berlínské ulice je vidět na měsíc, v berlínských ulicích dlouží se lidský stín,“ psal před osmdesáti lety ruský exilový neoklasicista Vladislav Chodasevič v básni o nočních tazích větrnými ulicemi „macechy ruských měst“. Bloudili tenkrát v trojici – Chodasevič, Nina Berberovová, Andrej Bělyj. Já jsem v Berlíně sám a nevycházím. Ale stipendijní byt na samém konci Kurfürstendammu je rozlehlý, protahuje jím, je plný dlouhých lidských stínů a doznívajících kroků, se smaragdovým bodem měsíce pod pětimetrovým stropem. Stručně řečeno sestává ze čtyř koupelen a jídelny pro čtrnáct stolovníků. V jídelně proti sobě bojovně tikají dvoje nástěnné hodiny a v zrcadle na příborníku, které má tvar nízkého komolého jehlanu, se vedle stolové desky a židlí v přijatelném měřítku odrážejí čtyři zrůdné dětské jídelničky. Trnož stolu, tučná a vyřezávaná, vypadá jako srna napnutá k vyvrhnutí. Jistě, pouze na první pohled. Při podrobnějším průzkumu se mění v jiné zvíře. Okno do dvora mezi bloky a hubený trojramenný lustr na krátkém řetězu jsou na tom, pokud jde o světlo, mizerně a většinu dne, máme teprve září, si dojemně pomáhají. Gigantický Stadtplan, který jsem pověsil na jednu z prázdných stěn, zrcadlo z žádného úhlu nezabírá. Z kvarteta koupelen (možná tu býval penzion) se užívají jen dvě, třetí slouží jako skladiště, ze čtvrté je prádelna. Ale já pro tenhle text pustím sprchu v té třetí a budu se chvíli dívat, jak pod jemným proudem hnědnou krabice s výtisky románu některého z minulých stipendistů, jak prosakují, bortí se a romány pleskají o dlaždice. Pak se zasunu do štěrbiny mezi žehlicím prknem, sušáky na prádlo a hliníkovými štaflemi, kolem sloupku vyřazených květovaných stínidel se natáhnu pro mýdlo a přidám horkou vodu. Zatáhnu gumovou plentu. Jsou nějaké důkazy, že jsem tu kdy byl? V přiděleném bytě stopuji svého předchůdce. Ten mexický prozaik se s oblibou koupal ve vaně obložené svíčkami v rudých pouzdrech (jsou jich tu desítky a vypadají jako votivní) a často smažil. Lepkavá poleva čpící kořením se mi zažrala do prstů. Měl nejspíš dceru, nebo dvě – každý den objevím pod nábytkem dívčí sponku ve smotku prachu. Dávám si jednu z nich do vlasů, prohlížím se v zrcadle příborníku, lehám si v dětském pokoji, pak se dívám z okna. Dnes večer zapršelo do kaštanu ve dvoře. V protějším neosvětleném okně stála starší žena a modlila se. Několikrát se vrátila, při modlitbě si upravovala vlasy, rovnala závěs, několikrát se zadívala přímo na mě. Několikrát jsem se vrátil, sledoval její úzkostný výraz, přál si, aby zmizela. V noci jsem četl antologii básní napsaných na této adrese o této adrese. Na ženu modlící se v protějším okně jsem narazil dvakrát – jednou drží v ruce svíci a na rameni jí dřepí korela (volný verš, autorka Američanka), podruhé ji autor trochu omladil a pojednal jako manýristickou rytinu (Maďar, sonet). Pokoj za jejími zády zdobí tedy prapodivné trofeje a zdejší byt je podivuhodná past, do které jsem bez veškerého boje padl. Ale teď je ráno. Zbořil jsem domy kolem, všechna osvětlená i neosvětlená okna – vpravo se rozzářila dálnice, vlevo shluk malých jezer (Kleine Grunewaldseenkette) se slibnými jmény Hubertussee, Herthasee, Královské jezero, Dianino jezírko. Hejno otáčivých trysek tam kropí travnatou pláž, voda pleská o právě vyměněné pytle v odpadkových koších. Opodál, na Henriettenplatzu, se z kašny noří monstrózní hlava říčního boha, možná samotného Ókeana. Stojím nahý u okna, zpola zakrytý záhyby závěsu a na ničem kolem nemám účast. Slastně zabírám všechna místa a žádné. Jako nějaký mladší, drzý bůh. Měním masky. A mám čas. 14. září 2004
Před sněhem
Café-BrasilSofa cigaretového kouře. Barmanka obešla bar a měří hostu (tlustá žena, gin) tlak tlakoměrem. Venku se dávno rozednilo (z kuželu špinavého shrnutého sněhu před vchodem se každou chvíli hroutí vrcholek, jako by se skutálela myš). Nejenom oči, i vlasy a ústa barmanky jsou uvyklé barovému přísvitu. Bar a záda. Skutečný věšák ponořený do šera je v zrcadle samé světlo a stín. Cukřenka, popelník, stojánek s tácky, váza s umělým břečťanem: čtyřčlenná rodina. Dělá se místo novému hostu. Příliš dlouhá šňůra stóry, smotaná, tuhá, zašlá, přimáčklá ke stěně, chycená ve stříbrné sponě, strnulá jako svatá. Květ kaktusu drží pod krkem konvičku na vodu. A skrz tu loveckou scénu: ulice s baretem drobného deště. únor 2005
Probírka, Storkwinkel
Léon-Jessel-PlatzMoje berlínské hodiny německého jazyka se postupem času proměnily v procházky po městě a tlachání po charlottenburských a wilmersdorfských kavárnách. Odfláknutou angličtinou. Na začátku podzimu byla zkáza dokonána a němčina našich lekcí se většinou omezila na objednávku kávy s minerálkou. Dnes v Kantcafé – po oboustranném tápání, jak se anglicky nazývá vosa – jsem učitelce Karolině vyprávěl o okurkových sklenicích kvasícího rybízového vína v oknech babičky Anežky. Vosy se obratně proplétaly otvory v napnutém balícím papíru, jímž byly sklenice zavíčkovány (až teď při zápisu jsem si vzpomněl, že babička papír děrovala krátkou a starou, kuchyňským nožem ořezanou kohinorkou a po tlusté tuze ve tvaru přesýpacích hodin zůstávaly kolem otvorů šedé stopy), šramotily, tiše bubnovaly a rozechvělý papír, který jim občas uvízl mezi hrudí a zadečkem, nesl a zesiloval navztekaný bzukot. Pokusil jsem se učitelce popsat plný zvuk, co se tehdy ozýval z otevřených oken zatažených záclonami, ale můj zásobník vhodných slov byl hned prázdný, a tak jsem – z jazykové bezradnosti, která neomlouvá – vyprávění ukončil jako někdo jiný. Nějaký pitomec jí řekl, že – zkrátka a dobře – ohledně svého dětství může s Adalbertem Stifterem prohlásit, že mu v paměti nezůstalo nic než léto, které viděl oknem; ani stopa po zimě ve vzpomínkách na tehdejší čas. Nejenže to bylo trapné. Stifterovu větu z autobiografického textu Mein Leben, možná poslední, kterou před sebevraždou napsal, jsem poprvé četl asi před týdnem. Moje učitelka pak vyprávěla o lesních mravencích – trochu červených, jak řekla – kdesi na hranicích Francie a Španělska. Když v dětství chodila s dědečkem na houby, starý muž často na okraji lesa vytáhl kapesník (slovo kapesník řekla německy, látkový, zdůraznila pak anglicky, a protože jsem jí hned neporozuměl, odhodlaně rozepnula kabelku pod stolem; rozbřesklo se mi a zarazil jsem ji dřív, než se její látkový kapesník zjevil) a položil ho do mraveniště (řekla jen ant a zbytek naznačila rukou, něco pohladila nad stolkem; anthouse, navrhl jsem, anthill, navrhla ona). Při návratu kapesník sebral, sklepal mravence, ulehl a látkou čpící sekretem si přikryl obličej. Inhalace ho zbavovala bolestí hlavy a protahovala dutiny líp než šňupací tabák (snuff, jak teď nacházím ve slovníku; při rozhovoru jsme vystačili se slovy tabák a nos). Jeden můj bratranec ostatně, vyprávěla dál, trpěl nesnesitelnými bolestmi páteře a občas si do takových mravenišť lehal naznak. Chtěl jsem poznamenat, že to byl statečný chlapík, ale nevzpomněl jsem si na správný anglický výraz (brave) a odmlčel se. Myslel jsem na dům ve Francii, kde se učitelka narodila (zmiňovala se o něm už dřív). Velký a tmavý zvenku i uvnitř, s mnoha okenicemi, protější řadou nějakých starých vysokých stromů, v údolí. Se skutečností neměl můj obraz společného nic, ačkoliv o údolí, alespoň se mi zdá, mluvila, i o řadě starých stromů. Říkala o nich, že byly zpola uschlé, zanedbané (tak jako celá zahrada). Ale já stejně viděl vzorný sled stromů, topolů s chlupatou kůrou, zdravých, stejně vysokých a vzorně prořezaných, s oranžovými oky po spilovaných větvích. V Kantcafé na rohu Schlüterstrasse a Kantstrasse bylo prázdno, nikdy tam ve středu v deset dopoledne, kdy jsme se scházeli, nebylo víc hostů než pět šest. Vyzkoušeli jsme i jiné kavárny, ale do Kantcafé jsme se vraceli. Učitelka přicházela skoro vždycky dřív než já, vždycky si něco četla nebo zapisovala do diáře, a zvedala oči, až když jsem stál těsně u ní a omlouval zbrusu nový pozdní příchod. Jak jsem se tak blížil k jejímu místu a prohlížel si ji, odhadoval jsem, zda je jí padesát nebo třicet pět. Dnes jsme zase mluvili o houbách. Velmi vysoká, štíhlá, spíš hubená blondýna, s malým obličejem, jenž, při pohledu zblízka, jako by od brady ubýval, se žlutými vlasy, které byly silné, ale ne husté – moje učitelka němčiny – poslouchala popis jednoho wilmersdorfského náměstí. Uprostřed Léon-Jessel-Platzu, řekl jsem a díval se na portrét od Ernsta Ludwiga Kirchnera, který si proti mně zapaloval, je kašna ve tvaru obrovského hřibu (big, big pilz). Voda prýští odněkud ze středu kovového klobouku, místo ale vzhledem k rozměrům není vidět, a hřib je starý, červivý (použil jsem slovník), křapáč (to jsem neřekl) okousaný slimáky (slovník) a lesní zvěří – sochař do něho udělal rýhy a prolákliny, v nichž ponechal kov neopracovaný. V deset hodin ráno se náměstí naráz probudí, protože otvírají dvě zdejší kavárny – Garson s bílým prázdným vývěsním štítem (drobounkou siluetu tancujícího servíra objeví oko až po chvíli) a konfekční, slonovou kostí omítnutý Bílý slon – a voda začne přelévat klobouk hřibu. V tu chvíli navíc slunce pronikne listím mladých javorů (na spodní patro větví lze dosáhnout rukou), jimiž je náměstí hustě osazeno. Vláčný proud vody zahlcuje povrch, v mastném lesku se objeví modré skvrny a měděnkové rozvětvené cákance a nažloutlé pupínky, na nichž se voda čeří. Některá místa na hlavě houby dlouho odolávají suchá, jakoby potřená látkou odpuzující proud, který se nad nimi poslušně dělí a pod nimi zas spojuje. Ale ty suché skvrny ve tvaru ovoce se postupně smršťují, a pak náhle jejich prostředkem prokličkuje úzký pramínek, k němuž se vzápětí přitáhne (s trochu neskutečným cuknutím) voda z obou stran. Zprvu je vody málo a kopíruje hluboký klobouk, na okrajích se ohýbá a pokračuje nejprve po vnitřní straně a pak po kuželu nohy, kde se v okusech ztrácí. Ale po chvíli, naráz, je všechna trpělivost naplněna a odspodu se spustí stěna crčící vody. A další. Gigantická nacucaná houba stojí uprostřed v temných pestrých barvách a její tlustý zvuk si bezohledně dělá místo v těsném podhoubí náměstí. Učitelka neměla jasno v tom, o jaký druh hřibu se jedná. Zbrkle jsem prohlásil, že sochař měl na mysli houbu s tmavě hnědou hlavou, která je na spodku žlutá. Když se vnitřní strana zmáčkne, žluť modrá. Namítla, že takový hřib – jde-li vůbec o hřib – mívá oválnou, nikoliv kuželovitou nohu. Houba, kterou – jak si z mého popisu představuje – sochař zobrazil, má spodek mléčně bílý nebo nahnědlý (milchcafé color). Zanedlouho jsem kapituloval a uznal, že jde spíše o pravák (nebo snad poddubák, under oak pilz?) nežli o panský. Nedovedl jsem to ale vyjádřit, protože doslovné překlady krajových jmen k ničemu nebyly. Nerozuměli jsme si a potáceli se v popisech tvarů a skupenství a odstínů. Ke konci jsme hřib z Léon-Jessel-Platzu začali kreslit. Nežli lekce němčiny skončila, řekl jsem Karolině, že by s úspěchem mohla dávat hodiny kreslení. Vyprávěla mi o tom, jak kdysi v Anglii brala soukromé hodiny kreslení ptáků a květin. Vyprávěl jsem jí, že v Cambridgi jsem vlastníma očima četl vývěsku (na domku s japonskými posuvnými dveřmi a okny zarostlými psím vínem, dogs grape), na níž učitel nabízel hodiny kreslení ptáků za soumraku. Nevěřila. podzim 2005
Zápisky ze Saint-Nazaire Dnes poklidné, olejovité moře; těžké plochy vody jdou daleko, jednou se překrývají, podruhé prostupují. Most přes ústí: zdá se, že auta mají vypnuté motory a motor, který je pohání, skrývá špatně viditelná konstrukce. Bokem a šikmo odplouvající nákladní loď. Starý motiv: světla rozsvícená do světla. Nejprve šla do vody ona, on zůstal na dece; pak se opatrně koupal on, ona se natírala krémem a četla; nikdo jiný tam nebyl; dvě pobřeží. Stíhačka nad pobřežním mořem se obrací vzhůru bílým slizkým břichem a posílá ke břehu jedno hejno racků za druhým. Do cizího slabičného rozvrhu doplňuji, co mě první napadá: Nelze vlastně, několikrát jsem to zkoušel, přeložit báseň úplně jakoby s rýmy, které by se ale nakonec nedostavily; když je třeba přeložit rýmovanou báseň nerýmovaně, musí se s tím záměrem pracovat od začátku. Ráno, v půl šesté: světlo východní strany a světla na pevnině míří k sobě, pak se shodnou na stejném odstínu a rychle pokračují dál.
*** Vypuštěný rybník
Slepé rameno
***
Na kulaté výročí
|