PETR BORKOVEC

Berlínský sešit
(Ukázky ze stejnojmenné knihy)

Nahota a záhyby látky

„Z berlínské ulice je vidět na měsíc, v berlínských ulicích dlouží se lidský stín,“ psal před osmdesáti lety ruský exilový neoklasicista Vladislav Chodasevič v básni o nočních tazích větrnými ulicemi „macechy ruských měst“. Bloudili tenkrát v trojici – Chodasevič, Nina Berberovová, Andrej Bělyj. Já jsem v Berlíně sám a nevycházím. Ale stipendijní byt na samém konci Kurfürstendammu je rozlehlý, protahuje jím, je plný dlouhých lidských stínů a doznívajících kroků, se smaragdovým bodem měsíce pod pětimetrovým stropem.

Stručně řečeno sestává ze čtyř koupelen a jídelny pro čtrnáct stolovníků. V jídelně proti sobě bojovně tikají dvoje nástěnné hodiny a v zrcadle na příborníku, které má tvar nízkého komolého jehlanu, se vedle stolové desky a židlí v přijatelném měřítku odrážejí čtyři zrůdné dětské jídelničky. Trnož stolu, tučná a vyřezávaná, vypadá jako srna napnutá k vyvrhnutí. Jistě, pouze na první pohled. Při podrobnějším průzkumu se mění v jiné zvíře. Okno do dvora mezi bloky a hubený trojramenný lustr na krátkém řetězu jsou na tom, pokud jde o světlo, mizerně a většinu dne, máme teprve září, si dojemně pomáhají. Gigantický Stadtplan, který jsem pověsil na jednu z prázdných stěn, zrcadlo z žádného úhlu nezabírá. Z kvarteta koupelen (možná tu býval penzion) se užívají jen dvě, třetí slouží jako skladiště, ze čtvrté je prádelna. Ale já pro tenhle text pustím sprchu v té třetí a budu se chvíli dívat, jak pod jemným proudem hnědnou krabice s výtisky románu některého z minulých stipendistů, jak prosakují, bortí se a romány pleskají o dlaždice. Pak se zasunu do štěrbiny mezi žehlicím prknem, sušáky na prádlo a hliníkovými štaflemi, kolem sloupku vyřazených květovaných stínidel se natáhnu pro mýdlo a přidám horkou vodu. Zatáhnu gumovou plentu. Jsou nějaké důkazy, že jsem tu kdy byl?

V přiděleném bytě stopuji svého předchůdce. Ten mexický prozaik se s oblibou koupal ve vaně obložené svíčkami v rudých pouzdrech (jsou jich tu desítky a vypadají jako votivní) a často smažil. Lepkavá poleva čpící kořením se mi zažrala do prstů. Měl nejspíš dceru, nebo dvě – každý den objevím pod nábytkem dívčí sponku ve smotku prachu. Dávám si jednu z nich do vlasů, prohlížím se v zrcadle příborníku, lehám si v dětském pokoji, pak se dívám z okna. Dnes večer zapršelo do kaštanu ve dvoře. V protějším neosvětleném okně stála starší žena a modlila se. Několikrát se vrátila, při modlitbě si upravovala vlasy, rovnala závěs, několikrát se zadívala přímo na mě. Několikrát jsem se vrátil, sledoval její úzkostný výraz, přál si, aby zmizela. V noci jsem četl antologii básní napsaných na této adrese o této adrese. Na ženu modlící se v protějším okně jsem narazil dvakrát – jednou drží v ruce svíci a na rameni jí dřepí korela (volný verš, autorka Američanka), podruhé ji autor trochu omladil a pojednal jako manýristickou rytinu (Maďar, sonet). Pokoj za jejími zády zdobí tedy prapodivné trofeje a zdejší byt je podivuhodná past, do které jsem bez veškerého boje padl.

Ale teď je ráno. Zbořil jsem domy kolem, všechna osvětlená i neosvětlená okna – vpravo se rozzářila dálnice, vlevo shluk malých jezer (Kleine Grunewaldseenkette) se slibnými jmény Hubertussee, Herthasee, Královské jezero, Dianino jezírko. Hejno otáčivých trysek tam kropí travnatou pláž, voda pleská o právě vyměněné pytle v odpadkových koších. Opodál, na Henriettenplatzu, se z kašny noří monstrózní hlava říčního boha, možná samotného Ókeana. Stojím nahý u okna, zpola zakrytý záhyby závěsu a na ničem kolem nemám účast. Slastně zabírám všechna místa a žádné. Jako nějaký mladší, drzý bůh. Měním masky. A mám čas.

14. září 2004

 

 

Před sněhem

1
Volavka trhaně přelétající vagony,
jako by kráčela hřbetem dolů
po dně, mátožně nabírající výšku,
obracející prostor zpět přesně nad mostem.
Halensee zrcadlí jen samá zrcadla.
Ale i na březích, v tom mrazu, obrazy
předcházejí své věci, tak jako rukavice
ruku. Mráz sní. A předvádí se s řemeslem.

2
Celý den i noc svítí z nebe sníh,
večer se krátce mihl zapadaný konec větve,
z mostu jsem viděl zasněženou kolej,
jako bych si ji spletl s něčím živým.
Stav trvá. Myslel jsem, že dnes potkám toho,
kdo na rozloučenou s domem smyje schodiště.
Ale nic. Řekněme, že dnes nikdo neodjíždí.
Sníh dál září nad provozem u pobočky, řekněme.

3
Chodím, vozím se přilehlými ulicemi,
dívám se, jak větrák šlehá mráz,
zírám, ještě za tmy, na tržiště –
kuchyňské světlo v spícím bytě náměstí.
Fasády a větve, větve a fasády,
když se rozednívá s nepřítomnými vranami.
Jsem poblíž, nespěchám, čekám, až začne sám,
pokračuji v pečovatelském diáři.

4
Nad deltou bulváru je nebe rozkrojené,
s jadřincem hejna. Sněžná dužnina
s tolika stopami po ostří
oslepí viadukt, a den se končí.
Oko se rozvírá jen málokdy, ale rozvírá.
Prsty jen občas pohnou ledovými články,
ale pohnou. Jenom pleť, svrchu suchá a vetchá,
jako by rostla dovnitř, zaplavovala svaly,
jako by v žilách tekla průsvitná pleť.

5
Od ramen zamrzá řeka v nezasněženém městě,
proud nese obří střepy hal a vestibulů.
Nebílá napouští hladinu, bloky na nábřeží,
vypnutý stroj říčního horizontu.
U zábradlí se střídají lidé. Vidím je,
jak mluví, ústy visí na hácích páry.
Jeden odchází, jiní přicházejí, dělají si místo,
někdo ukazuje, jako by cosi urovnával na vodě.

6
Vypadalo to, že už padá.
Nebe se nezdvihlo, ale ulice
jako by uviděly skrze něj.
Mráz nepolevil, ale jako by se zbarvil.
Připomínalo to předjaří, tání, přeskočilo to,
nežli v půlhodině racek nad železnicí vrazil na stěnu,
a už se jenom vracel přes bulvár,
pomalu se spolu s okem vracel z barev.

7
Sedávám s ním. Dotýkám se ho.
V duchu – zvlášť když mě přemáhá spaní –
s ním měním místo. Zvedám a ohýbám jeho nohy,
netěžké těžké jak zabité mořské ryby.
Přikrývka bez přestání hýbe němými ústy.
Šero se zasunuje mezi větve, aniž by se vysunulo.
Přemáhám spaní, dotýkám se ho, registruji
všechny bezejmenné variace v zimním pokoji.

8
V obzoru kolejiště hučí třpyt. Odsud z viaduktu
sem tam zvuk doprovodí věc –
a nežli je mráz odtrhne,
chytám se toho jako znamení.
Sníh svítí, nevychází, nezapadá,
i v noci zrní na kolejích a omítkách.
Jdu, sedím, dívám se, vedu diář –
jen to, co upotřebí střídající služba.

prosinec, leden 2004–5

 

 

Café-Brasil

Sofa cigaretového kouře. Barmanka obešla bar a měří hostu (tlustá žena, gin) tlak tlakoměrem. Venku se dávno rozednilo (z kuželu špinavého shrnutého sněhu před vchodem se každou chvíli hroutí vrcholek, jako by se skutálela myš). Nejenom oči, i vlasy a ústa barmanky jsou uvyklé barovému přísvitu.

Bar a záda. Skutečný věšák ponořený do šera je v zrcadle samé světlo a stín. Cukřenka, popelník, stojánek s tácky, váza s umělým břečťanem: čtyřčlenná rodina. Dělá se místo novému hostu.

Příliš dlouhá šňůra stóry, smotaná, tuhá, zašlá, přimáčklá ke stěně, chycená ve stříbrné sponě, strnulá jako svatá. Květ kaktusu drží pod krkem konvičku na vodu. A skrz tu loveckou scénu: ulice s baretem drobného deště.

únor 2005

 

 

Probírka, Storkwinkel

Celou noc vítr zkoušel akáty,
ráno – kos šílel proti fasádě –
šel někdo do práce jak z pohřbu
ulicí zasypanou větvemi,
promočenými, uhlovými
jako ten třeštící pták, přesně tak,
okrové zlomy svítily
jak houby v černém mechu.

Byl jsem tam. Nic to nepřipomínalo.
Kapoty se mi vzdouvaly
do očí jako lůžkoviny, třeba tak –
z potisku třísek, kůry, listů chycených
na lepkavém plechu (v malých kalužích)
šla chvíli zatuchlina, potom vyvanula.
Moknul jsem, uhelnatěl
pod nebetyčnou kosí fasádou.

8. června 2005

 

 

Léon-Jessel-Platz

Moje berlínské hodiny německého jazyka se postupem času proměnily v procházky po městě a tlachání po charlottenburských a wilmersdorfských kavárnách. Odfláknutou angličtinou. Na začátku podzimu byla zkáza dokonána a němčina našich lekcí se většinou omezila na objednávku kávy s minerálkou.

Dnes v Kantcafé – po oboustranném tápání, jak se anglicky nazývá vosa – jsem učitelce Karolině vyprávěl o okurkových sklenicích kvasícího rybízového vína v oknech babičky Anežky. Vosy se obratně proplétaly otvory v napnutém balícím papíru, jímž byly sklenice zavíčkovány (až teď při zápisu jsem si vzpomněl, že babička papír děrovala krátkou a starou, kuchyňským nožem ořezanou kohinorkou a po tlusté tuze ve tvaru přesýpacích hodin zůstávaly kolem otvorů šedé stopy), šramotily, tiše bubnovaly a rozechvělý papír, který jim občas uvízl mezi hrudí a zadečkem, nesl a zesiloval navztekaný bzukot. Pokusil jsem se učitelce popsat plný zvuk, co se tehdy ozýval z otevřených oken zatažených záclonami, ale můj zásobník vhodných slov byl hned prázdný, a tak jsem – z jazykové bezradnosti, která neomlouvá – vyprávění ukončil jako někdo jiný. Nějaký pitomec jí řekl, že – zkrátka a dobře – ohledně svého dětství může s Adalbertem Stifterem prohlásit, že mu v paměti nezůstalo nic než léto, které viděl oknem; ani stopa po zimě ve vzpomínkách na tehdejší čas. Nejenže to bylo trapné. Stifterovu větu z autobiografického textu Mein Leben, možná poslední, kterou před sebevraždou napsal, jsem poprvé četl asi před týdnem. Moje učitelka pak vyprávěla o lesních mravencích – trochu červených, jak řekla – kdesi na hranicích Francie a Španělska. Když v dětství chodila s dědečkem na houby, starý muž často na okraji lesa vytáhl kapesník (slovo kapesník řekla německy, látkový, zdůraznila pak anglicky, a protože jsem jí hned neporozuměl, odhodlaně rozepnula kabelku pod stolem; rozbřesklo se mi a zarazil jsem ji dřív, než se její látkový kapesník zjevil) a položil ho do mraveniště (řekla jen ant a zbytek naznačila rukou, něco pohladila nad stolkem; anthouse, navrhl jsem, anthill, navrhla ona). Při návratu kapesník sebral, sklepal mravence, ulehl a látkou čpící sekretem si přikryl obličej. Inhalace ho zbavovala bolestí hlavy a protahovala dutiny líp než šňupací tabák (snuff, jak teď nacházím ve slovníku; při rozhovoru jsme vystačili se slovy tabák a nos). Jeden můj bratranec ostatně, vyprávěla dál, trpěl nesnesitelnými bolestmi páteře a občas si do takových mravenišť lehal naznak. Chtěl jsem poznamenat, že to byl statečný chlapík, ale nevzpomněl jsem si na správný anglický výraz (brave) a odmlčel se. Myslel jsem na dům ve Francii, kde se učitelka narodila (zmiňovala se o něm už dřív). Velký a tmavý zvenku i uvnitř, s mnoha okenicemi, protější řadou nějakých starých vysokých stromů, v údolí. Se skutečností neměl můj obraz společného nic, ačkoliv o údolí, alespoň se mi zdá, mluvila, i o řadě starých stromů. Říkala o nich, že byly zpola uschlé, zanedbané (tak jako celá zahrada). Ale já stejně viděl vzorný sled stromů, topolů s chlupatou kůrou, zdravých, stejně vysokých a vzorně prořezaných, s oranžovými oky po spilovaných větvích.

V Kantcafé na rohu Schlüterstrasse a Kantstrasse bylo prázdno, nikdy tam ve středu v deset dopoledne, kdy jsme se scházeli, nebylo víc hostů než pět šest. Vyzkoušeli jsme i jiné kavárny, ale do Kantcafé jsme se vraceli. Učitelka přicházela skoro vždycky dřív než já, vždycky si něco četla nebo zapisovala do diáře, a zvedala oči, až když jsem stál těsně u ní a omlouval zbrusu nový pozdní příchod. Jak jsem se tak blížil k jejímu místu a prohlížel si ji, odhadoval jsem, zda je jí padesát nebo třicet pět. Dnes jsme zase mluvili o houbách. Velmi vysoká, štíhlá, spíš hubená blondýna, s malým obličejem, jenž, při pohledu zblízka, jako by od brady ubýval, se žlutými vlasy, které byly silné, ale ne husté – moje učitelka němčiny – poslouchala popis jednoho wilmersdorfského náměstí.

Uprostřed Léon-Jessel-Platzu, řekl jsem a díval se na portrét od Ernsta Ludwiga Kirchnera, který si proti mně zapaloval, je kašna ve tvaru obrovského hřibu (big, big pilz). Voda prýští odněkud ze středu kovového klobouku, místo ale vzhledem k rozměrům není vidět, a hřib je starý, červivý (použil jsem slovník), křapáč (to jsem neřekl) okousaný slimáky (slovník) a lesní zvěří – sochař do něho udělal rýhy a prolákliny, v nichž ponechal kov neopracovaný. V deset hodin ráno se náměstí naráz probudí, protože otvírají dvě zdejší kavárny – Garson s bílým prázdným vývěsním štítem (drobounkou siluetu tancujícího servíra objeví oko až po chvíli) a konfekční, slonovou kostí omítnutý Bílý slon – a voda začne přelévat klobouk hřibu. V tu chvíli navíc slunce pronikne listím mladých javorů (na spodní patro větví lze dosáhnout rukou), jimiž je náměstí hustě osazeno. Vláčný proud vody zahlcuje povrch, v mastném lesku se objeví modré skvrny a měděnkové rozvětvené cákance a nažloutlé pupínky, na nichž se voda čeří. Některá místa na hlavě houby dlouho odolávají suchá, jakoby potřená látkou odpuzující proud, který se nad nimi poslušně dělí a pod nimi zas spojuje. Ale ty suché skvrny ve tvaru ovoce se postupně smršťují, a pak náhle jejich prostředkem prokličkuje úzký pramínek, k němuž se vzápětí přitáhne (s trochu neskutečným cuknutím) voda z obou stran. Zprvu je vody málo a kopíruje hluboký klobouk, na okrajích se ohýbá a pokračuje nejprve po vnitřní straně a pak po kuželu nohy, kde se v okusech ztrácí. Ale po chvíli, naráz, je všechna trpělivost naplněna a odspodu se spustí stěna crčící vody. A další. Gigantická nacucaná houba stojí uprostřed v temných pestrých barvách a její tlustý zvuk si bezohledně dělá místo v těsném podhoubí náměstí.

Učitelka neměla jasno v tom, o jaký druh hřibu se jedná. Zbrkle jsem prohlásil, že sochař měl na mysli houbu s tmavě hnědou hlavou, která je na spodku žlutá. Když se vnitřní strana zmáčkne, žluť modrá. Namítla, že takový hřib – jde-li vůbec o hřib – mívá oválnou, nikoliv kuželovitou nohu. Houba, kterou – jak si z mého popisu představuje – sochař zobrazil, má spodek mléčně bílý nebo nahnědlý (milchcafé color). Zanedlouho jsem kapituloval a uznal, že jde spíše o pravák (nebo snad poddubák, under oak pilz?) nežli o panský. Nedovedl jsem to ale vyjádřit, protože doslovné překlady krajových jmen k ničemu nebyly. Nerozuměli jsme si a potáceli se v popisech tvarů a skupenství a odstínů. Ke konci jsme hřib z Léon-Jessel-Platzu začali kreslit.

Nežli lekce němčiny skončila, řekl jsem Karolině, že by s úspěchem mohla dávat hodiny kreslení. Vyprávěla mi o tom, jak kdysi v Anglii brala soukromé hodiny kreslení ptáků a květin. Vyprávěl jsem jí, že v Cambridgi jsem vlastníma očima četl vývěsku (na domku s japonskými posuvnými dveřmi a okny zarostlými psím vínem, dogs grape), na níž učitel nabízel hodiny kreslení ptáků za soumraku. Nevěřila.

podzim 2005

 

 

Zápisky ze Saint-Nazaire
(Ukázky ze stejnojmenné knihy)

Dnes poklidné, olejovité moře; těžké plochy vody jdou daleko, jednou se překrývají, podruhé prostupují.
Trojdílná, na dvou místech rozhlodaná ryba.
Vlny přes škeblový nános – jak to zní, tak to zní.
Plage de Saint-Nazaire, hleny vyvržených medúz; moře kašle.
Laloky vyžehlené látky na zadcích starců ráno u baru.
Záda s vyčuhujícími, prohnutými cípy dnešních novin a včerejší cípy čeřenu, pomalu taženého z moře.
Báseň, rozložená na dodržených cézurách jako na kmeni.
Barmanka U delfínů; to není řeč – skoky, kaskády nad umytými skleničkami.
Prázdný bar: šlahouny chromovaných opěradel.
Nejméně půl hodiny denně se zabývám průvanem.
Bar se plní a vyprazdňuje jako plíce kuřáka.

Most přes ústí: zdá se, že auta mají vypnuté motory a motor, který je pohání, skrývá špatně viditelná konstrukce.
Na balkonovém stolku mých sousedů se v pravidelných intervalech střídá teplé jídlo a mokré prádlo; člověka, pokud tam vůbec nějaký bytuje, nevidět.
Parfém na balkoně a nikde nikdo: hledá podpaží.
V celém bytě zavřené okenice, otevřená okna.
Při pozorování oceánu často vůbec nedokážu rozlišit, co je hra světla a co kvalita vody.
Kalné sklo vyplivnutých medúz; zábrus; kytka průsvitné pryže; míč v pláži; zákal.
V přítmí: slunce škvíry, paprsky záclon.
Nevypláchnuté plastikové koše a přepravky na kotvících člunech, skvrny, fragmenty krust, šlem.
Čárky, středníky, dvojtečky, pomlčky.
Soubor, uložit, soubor, zavřít, soubor, konec.
Balkon, uložit, balkon, zavřít, balkon, konec.

Bokem a šikmo odplouvající nákladní loď.
Jeřáb vykládá hlínu z lodi – opatrně a soustředěně, přihrbený, jako stařec.
Co jsem dnes dělal jiného, než listoval ve slovnících: bassin a kiseja, phare a kolpak?
Mrtvý dravec, možná ostříž, mezi čluny zakotvenými ve vnitřním přístavu; houpal se břichem dolů, lehounký a ubohý, s vykrojenými ramínky křídel.
Parník odrazil a stojí, pod ním podjíždí jeho odraz.
Hladina, pulci světel míří na hloubku.

Starý motiv: světla rozsvícená do světla.
Stěžně na sebe strhávají pozadí.
Prohýbající se haly okolo kovové hladiny.
Malý hnědý motýl – jako by vyletěl z filtru cigarety od protějšího stolku.
Dívka u stolku naproti – jak je podobná svojí matce, kterou jsem nikdy neviděl; totéž někdy s věcmi. S lidmi ustavičně.
Nějaká slavnost: špízy plachetnic bodnuté do stěny zdymadla.

Nejprve šla do vody ona, on zůstal na dece; pak se opatrně koupal on, ona se natírala krémem a četla; nikdo jiný tam nebyl; dvě pobřeží.

Stíhačka nad pobřežním mořem se obrací vzhůru bílým slizkým břichem a posílá ke břehu jedno hejno racků za druhým.

Do cizího slabičného rozvrhu doplňuji, co mě první napadá:
Lovící racek, změněný
ve výstřik pěny, vzápětí tuhne,
a jako by se odrazil,
bez hnutí stoupá nazpět k ostatním.

Nelze vlastně, několikrát jsem to zkoušel, přeložit báseň úplně jakoby s rýmy, které by se ale nakonec nedostavily; když je třeba přeložit rýmovanou báseň nerýmovaně, musí se s tím záměrem pracovat od začátku.
Ubohé přechodníky, na něž se tak dobře rýmuje; z překladu vždycky nakonec vyškrtnuté nešikovné pohádkové bytosti: skřítci Přechodníčci.
Zvuk, který se – zvlášť večer – v dlouhých, ale pravidelných intervalech ozývá z přístavu: pád prkna na hromadu prken.
U Chodaseviče s jeho odblesky a ozvěnami věcí je často nebezpečné rýmovat dvě konkréta, zvlášť ve čtyřveršových slokách, o dvojverších nemluvě.
Slovo „ruka“ pokud možno udržovat v rýmu.
Bar v okenici ještě svítí: stolky, sklapnuté slunečníky, couvající auta.

Ráno, v půl šesté: světlo východní strany a světla na pevnině míří k sobě, pak se shodnou na stejném odstínu a rychle pokračují dál.
Celý den zataženo – bar Hermes končí dřív; a vůbec: psací stroj Hermes Baby, v úplně jiném baru stroj na kávu Hermes, v televizi Hermes House Band s remixem Live is life.
„Okna“ haly, udělaná prostě tak, že na určitých plochách je plech ponechán jen v jedné vrstvě, kterou prosvítá světlo – nikdy předtím jsem to neviděl.

 

 

***
(Z nových básní)

Vypuštěný rybník

Driblující roj muchnic;
v puchýřcích otisk skokanů a vážek,
zelené, jasnoskvrnné snění;
ulitka nosík nahoru
drolí se, sotva přiblížím ruku,
ale ostrý okraj palci vzdoruje:
zní to jak soví vábnička,
když s tím nástrojem vkráčím
do letního lesa, mezi sovy.

 

 

Slepé rameno

Na skládce stojí stromy vedle meter,
podloží kamenů se válí s pořekadly.
Nech to. Slepenec jara
tu potahuje okraj loňské záplavy.
Ještě to trčí, a už otisk.
Celé jak záběr z pralesní války.
Dívej se: láhve olše první pruty zajíc
v zasluněných hexametrech pole.

 

 

***

Pak, už ve tmě, roháč
lepí, rozlepuje hrušňové listy,
dva další mění patra dubu
v kožená křesla plná drobků.
Lehátková křesla, ta neskutečná,
šermují a plandají v zahradě jak řeči –
ani sedět, ani ležet, všechno špatně,
ale nakonec v tom usneš.

 

 

Na kulaté výročí

Na kulaté výročí
s drobnokvětou listopadkou,
co sama vypadala jako hrob.
Přijeli jsme pozdě.

„Mně, tvojí mámě, se zas zdálo o mámě
(tj. dost, že sis vzpomněl,
že máš taky mámu),
vyčítala mi a vyčítala
(tj. chci dělat, dělám všechno jako ona,
ale jak můžu, když přijedete pozdě,
vždycky jedete pozdě,
já si to k mámě nikdy nedovolila).“

Drží slepice, zeleninu, smutek na výročí.
Králíky už ne.
Drží záhony floxů, hrob a pohlednice.
To všechno se sobě podobá.

Na hřbitov jsem nešel sám.
Jedna rohová lípa kdovíjak padla,
seřízlá tak těsně u země,
jako by se mělo nějak pokračovat.
Výhled v tom místě byl volný,
jako by podsekli i zeď.
Chtějí pokračovat.

Na houby jsem nešel sám.
Rostly, ale v kraji  
posunutém jako po povodních.  
Nehledal jsem hřiby, ale lesní cestu,
vchody v borovicích, posed atd.,
a košík byl vrchovatý, už jsme nesbírali,
to je vždycky hrozné.
Nechávali jsme tam panské
jak mladé nádory,
napumpované purpurem
pod propukající hnědí.  
Jako by stály pod vodou.
„Nejvíc hub nacházíš, když bloudíš.“

Chtěl jsem M. zavést k rybníkům,
proslulým korálkovými šídly,
ale za hrází jenom svažitá pole,
a celá hráz – jak jsem pak uviděl –
byl jenom cípek smrkového lesa,
sužovaný chapadly a vaky maliní.