JIŘÍ BROŽ

ZÁMKY

dnes jsem vyměnil zámky
hlavní vchod i dveře ze zahrady
už se nikdy nevrátíš
všechny společné fotky jsem spálil
přestal jsem běhat
někdy chci být kočka a mít devět životů
devět životů v devíti nezlomných srdcích
bojím se znovu všechno ztratit
bojím se stárnutí a úspěšných kolegů
jak tragické nemyslíš ?
přibírám na váze ale v zrcadle se ztrácím
zase mluvím s matkou
pravidelně pozoruji hvězdy
konečně mám čas vůbec nic nedělat
někdy přemýšlím jak se máš
vidím, jak startuješ auto uprostřed noci
vždycky jsem nenáviděl vzpomínky
sentiment zraňuje a ty bolíš
pořád
nesnídám
čas od času se opiji
pokaždé usínám sám
a taky jsem vyměnil zámky
hlavní vchod i dveře ze zahrady
už se nikdy nevrátíš
aspoň myslím

 

 

NAŠEL JSEM SVOJE MÍSTO

s roztaženýma rukama ležím na podlaze
jako panelákovej Ježíš srovnávám
dokonalý surround s vyvanutím lhaského
mnicha po měsíci konstruktivních úvah
pokrok je stále můj nepřítel zbytečná
naděje hryže do žeber tuží v postelové
barvě nechám ti vzkaz uprostřed
koberce: neznáš mě!

jepice víří křídly v krále Napořád
proměním se jenom jednou a pak namíchám
noční poslech s tváří kabelové televize
ohlížím se jestli náhodou nemáváš riskuji
na přechodu i za ním a nad ránem jazzově   
rozmlouvám s Bohem o nalézání svého místa a
kofeinových tabletách 1 pilule jako 4 šálky kávy

 

 

 DĚTI A

sednout a vstát
neon továrny za
městem best of
týhle doby oprýskaná
záře pěkně z vejšky
sere nám na duše
a my pod ním hmyz
v koutě s pavučinami
kopie kopulujících kopií
pamatuješ když vylezl
ze tmy poprvý byl jako
překvápko z kindervejce
novej měsíc nový časy
sliboval teď skřípe nám
ve spancích zubama
a nikdo nemůžu
říct ani slovo nezbylo
než odevzdat desátky
malý hmyzí sny
sedět a stát
dávno jsme se ztratili
navzájem děti A rozložený
do základních barev
těžko se předstírá něco
číms nikdy nebyl plnej
a vyrovnanej sednout
a vstát

 

 

 MODRÝ SAMET

Sáro ach Sáro
dnes večer máš prsty
černý jako města co jsem
míjel anonymní s tvářema
tak daleko míjel a začínal
zas prázdnější než prázdný
Sáro poslouchám ryby a
načítám vodu tam kde jsem
zůstal nic se nebude vracet
pokaždé znovu je pokaždé
jinak je pokaždé pro druhé
a já jsem konec strach
a vykřičník s oblázkama
u dna co shořel jsem mokrý
jednou skončím taky-ryba
jak se můj život podobá
rybímu v jezerech křikem
samotou ze šupin chladem
uvnitř rtů

 

 

 SAIL TO THE MOON

Někdy mi cesta mezi
lidi zabere celej den.
A pak stejně musím
200 metrů od koleje
mezipřistát 
u samoobsluhy Trial
dotankovat cherry coke
v plechu než pomalinku
pokračuju s hlavou
při zemi užívat si věčnou
konferenci já a špičky bot.
Jsem nehoda co čeká až se
stane. A nikomu se nikdy nedívám
do tváře. Asfaltovej chodník plus
všechny moje opary na povrchu
i ty skrytý jako rytířstvo kulatýho
stolu krále Nevěřímsi musel
jsem v minulým životě vyvádět
setsakramentsky zavrženíhodný věci
že teď schytávám tuhle asociálně
celibátní super nakládačku.
Ale hlavně že se všechno
splatilo. Jednou prej někdo
postaví archu a odveze nás
na měsíc. Semletý
a vystrašený.

 

 

 PLZEŇSKÝCH

Kastrovali chlapečka.

Zaživa až ke kosti.

Pak v plechovým lavoru
budoucnost zkapalněná
zapáchla jim Inkaustem.

A  ti velcí s prsty co psal
jedině Franz Kafka jak mokrý
a studený zdály se na omak
kašlali smíchy když sebrali
nejlepší chlapecký
snad do léků proti křivici

snad že beránčí červená
zahřeje víc než děvka
za tři penny

plzeňských.

 

 

 PRO KLÁRKU

město je nakapaný
do lavoru červeným voskem
když večer přemýšlím
koukám přes zamyšlený skla
zamyšlený zamlžený skla
jakože:
zůstala nám přece Paříž ne?!
a trolejbus
zkouší si měsíční chůzi
přes kočičí hlavy
tohle je postřeh dnešního dne
vrátil bych se časem
a pak tě sjel bez keců
a bez svršků jako parádní
desku od Joni Mitchell
jenže jsem jenom posluchač
sráč jenom poslouchám
velký nic zmůžu
zapal za mě svíčku
krásná Klárko
budeš sexy modelka
v Praze a ve velkým světě
já zase pořád stejnej 
intouš na předměstí Plzně

 

 

 ABORTION BLUES

potratili jsme oba sebe
místo cesty zpátky had
pozřel svůj ocas skoro až
k hlavě a teď se dáví

vědom si toho že už nikdy
neuslyší

jak žadonit dokážou
prsty ve tmě a ve vlasech
a uvnitř tebe schovává se nad
vanou s kulmou v ruce chce si
si hrát na malého Boha

když vatovými tyčinkami
protíná naše různoběžky
na zaroseném zrcadle
není slepý řidič a není jednotící
prvek veškerého Známého

jen kousek od nás tak
přej si duhové šupiny
a motýlí křídla
někoho

napořád

 

 

 POSTMODERNĚ ZMATENÝ

zanechán napospas samotě
s bederní rouškou svobodnou
vůlí v kapse balíček prezervativů
postmoderně zmatený pokusil
jsem se spláchnout do záchodu
jenže zkuste protlačit bowlingovou
kouli otvorem velikosti rajského
jablíčka neprošel jsem odtokovou
trubkou

 

 

 TEN VŮBEC NEJLEPŠÍ MUŽ

jako když ti v krku uvízne velkej
dávivej aspirin a pomalu se drolí
nutí sliznici ke zvracivé reakci
a po ruce není ani kapka vody
tak moc fajn jsi poslední dobou
drahoušku moje pelyňková holčičko
mám sto chutí vykřičet se z tebe
anti-beránkovsky promile a půl
v krvi chci být zase chvíli vlk
místo toho čtu Virginii Woolf
a poslední číslo Elle potichounku
trávím sám sebe a roztáčím Alanis
Morissette na plný obrátky to
abych ti rozuměl když jsi Jin
a já zase z Marsu nebo třeba
naopak nikdy nebudu tvoje kamarádka
ale slibuji že se pokusím a budu  lítat
jako frisbee a vždycky ti zmizím
z očí když si to budeš přát prkýnko
nechám pokaždé dole budu ten vůbec
nejlepší muž  jenom pro tvůj úsměv bílej
sofistikovanej Hugo Boss bez koulí