MICHAL BYSTROV

Ze sbírky Beznoc (1998-2005)

KAT

někdy jsem kat a hrozně mi to sluší
někdy jsem kat a musím pusu zamykat
zamykat na zámek, když přijdou pozůstalí
tělo mi vrátí zpět a požadují duši

 

 

BLUES ŠEDÉHO DNE

den je šedý jako naše saka
vločky trčí metr nad chodníkem
pod nimi se plazí hrobník s obřadníkem

dav se šine do práce a z práce
na ostrůvku plném trosečníků
čekáme na funebráckou elektriku

pozorujem auta, psy a vrány
tiše, ať se mrtví neprobudí
bereme se za ruce a kůže studí

připomínáme spíš Venušany
nežli bráchy, co se dobře znají
za chvíli si sednem k ovocnému čaji

do večera začneme se bavit
prázdné židli oblékneme kabát
anebo snad někdo máte lepší nápad?

 

 

PODZIMNÍ SPÁNEK

chviličku zaspím, už je neštěstí
v tom našem hájku, kam jsem chodil snít
dalo se ticho chytit do pěsti
a kdo se vyznal, směl ho ochočit

svatého míru dost pro každý hněv
tam, kde jsem dřímal, když mne bolel svět
dneska mi berou míru na rakev
známí, jež nemám důvod opouštět

řekni jim, prosím, že se probudím
tvé srdce tuší, že jsem zdráv a živ
přesto se tupě modlíš: pán bůh s ním!
na nebe myslíš, na mne nikoliv

co všechno zmůže jeden spadlý list
krvavý list, jenž hruď mi přikrývá
v ponurém hájku plném pustých hnízd
kde mne má milá pohřbí zaživa

 

 

CO MĚ STRAŠÍ

Straší mě nejistá existence
- jestli mě nepřijmou kolektivy,
budeš mě potom chtít za milence?
Straší mě závrať z plané vášně
- tohle mě, brouku, straší strašně.
Straší mě jedovatí plazi,
straší mě, že mě můžou zmrazit,
straší mě ranní popeláři,
KSČM a moudré stáří,
straší mě ČT, Prima, NOVA,
straší mě Helenka Vondráčková!
Straší mě IQ žurnalistů,
straší mě zvrhlí bratři v Kristu,
straší mě suicidní včelky,
neomrdané učitelky,
příručky, které neuzvednu,
pošťáci, kteří chodí v jednu,
rasisti hanobené rasy,
ti, kteří chtějí cosi spasit,
blbečci, tupci, vylízanci,
papež a jeho zaměstnanci!

 

 

DOTAZ

Řekni: jsem velikán?
A zbylí skrčení
skládají ze svých ran
obříka mlčení.

 

 

THRILLER

na kopcích vsi jak zhoubné bulky
ústa všech domů mlčenlivá
na vlnách loďka hlavou kývá
nasedáš, pluješ přes titulky
a voda šplouchá jako v džbánu
tušením zlého uragánu

 

 

NA MÉM DOMĚ

na mém domě
                hraje kamenná kapela

1. andílek hraje na komín
2. andílek hraje na vrabce
3. andílek hraje na chodce

na mém domě
                hrají 3 andílci
                                jenom pro mě

 

 

CHVÍLE

myšlenky jako hejno můr
pod lampou mají slet
stoh negramotných korektur
snaží se nevidět

kobercem plným levných knih
putují otroci
po lávce z hřbetů plesnivých
k paláci Beznoci

a já jim kynu hluch a něm
jako bych zvedal bič
přes sklo, jež leští měsícem
vesmírný okenmyč

 

 

VEČERNÍ TELEFONÁT

Večer v boudě telefonní
povídáš si s nocí
o ní.

A potom tma zavěsí.

Ticho šeptá do jabloní,
ty řveš jako na lesy.

 

 

PODZIMNÍ IMPROVIZACE

skvrnité listí
šustí jako jazz
proč jen má láska není bubenice?

ruce se schovávají do kapes
bota je lyží
a pár holých soušek
co ze slušnosti kývly na pozdrav
věří, že nejpozději do měsíce
smete je tunel

tak to zkrátka chodí
že neublížíš
ublížíš-li mouše

 

 

DOBRÁ ZPRÁVA

Tak jsem se naučil bejt sám.

Vzbudím se s rosou, juknu do dvora
a potom sednu k fůře skvělý práce;
makám jak Bulhar, chlast & inspirace
oblbnou paměť, dobrou akorát
k uhnání vředů - šmarjá, slitování!
Zdola to klinká: Za ní! Za ní! Za ní!
Hodina zbitá, zázrak, že je celá,
svolává ovce na mši do kostela
a mně rve střeva. Neva. Kde jsem přestal?

Tak jsem se naučil bejt sám…

 

 

KONCE

Léto je v koncích. Než bych naříkal,
do sebe zamknu všechen marný žal.
Nakrmím ptáčky, potrestám pár piv
a potom obvolám svůj kolektiv.

Život je jinde, to už dávno vím
- já se jen toulám jeho předsálím.
Světa se bojím, svět mi hodil kost,
se světem za mne mluví opilost.

Den po dni mizí, co jsem navařil,
den za dnem ujídám si z vlastních sil.
Za pár let zbudou historky a smích
v putykách plných známých neznámých.