MICHAL BYSTROV

kenneth rexroth: nic než nic

 

NIC NEŽ NIC

Čas jako sklo
Vesmír jako sklo
Sedím nemluvím
Kdekoli cokoli
Bude
Tichý hlasitý klidný vzrušený
Had obtáčí
Sebe sama
Vše je průsvitné
Pak průhledné
Pak pryč
Jenom prázdnota
Bezbřehá
Jenom nekonečně mdlá
Píseň
Hadovité duše
Jenom.

 

 

OAXACA 1925

Bylas překrásné dítě
Se zakaboněným ksichtíkem, zelenými víčky
A černými podvazky
Potkali jsme se v jedné díře
Řeklas
„Jmenuju se Nada
Nic od tebe nechci
Nic si nevezmu
Nic ti nedám“
Vlekl jsem tě uličkami
Zasviněnými paprsky a odpadky a kočkami
Do tvého polorozpadlého a zpřeházeného pokoje
Mělas špinavé nohy
Z nehtů se ti odlupoval lak
Strávili jsme týden ruku v ruce
Toulali se spolu jako
V transu parným létem
Kytar a výstřelů a tropických listů
A tmavých stínů při měsíčku
To bylo v jiném životě

 

 

ZVOLNA SE MĚSÍC VYNOŘUJE

Zvolna se měsíc vynořuje
z tichého oceánu.
Zvolna se ze vzpomínek
vynořuje tvář mé milované.

 

 

SOTTOPORTICO SAN ZACCARIA

Déšť padá na střechy
Stejně prší v mých básních
Pod hromobitím
Se spojujeme jako díly
Kouzelné skládačky
Dvanáctero větrů pohlavkuje nebeské trouby
A trhá záclony
A třpytivé šupinky
Tvých zpocených ňader
Tvé čelo se ztrácí ve tmě
A vítr zní jako armáda
Dupající po uschlém rákosu
Zakrýváme okno bolavými těly
V ženském pachu Benátek
Cítím vůni sena.

 

 

TURISTÉ V EREWHONU

Rozepínáš si
Šaty na zaprášené
Posteli, v níž léta
Nikdo nespal
Na střeše houká sova
Říkáš
Můj drahý můj
Drahý
V kouřmu staré olejové
Lampy tvá ramena
Bříško ňadra půlky
Připomínají květy broskvoně
Daleko odtud planou obrovské hvězdy
Rozbitou tabulkou
Nás po očku sledují
Nesmírná nesmrtelná
Zvířata
Otevíráš své tělo
Noc bez konce
Les bez konce
Navždy opuštěný dům
V temném hvozdu
Nikdo nikdy nezabloudí
K osamělému
Stavení
V černém světě
V zemi očí

 

 

ROZBŘESK V PTAČÍM STROMĚ

Rozbřesk v ptačím stromě.
Další.
A ještě jeden.

 

 

ZMATENÍ SMYSLŮ

Měsíční světlo prostupuje listy vavřínu
jako hudba. Vzduch ztěžklý
zlatým prachem se nehýbá. Tvá
bílá tvář se blíží k mé tváři.
Smyslná bolest nás
drží v šachu jako pavučina,
jako píseň, parfém, svit luny.
Tvé vlasy se na nás řítí jako klec.
Tvé rty se vplétají do mých.
Tvůj jazyk otevírá má ústa.
Měsíc je přeškrtán netopýrem.
Jeho záře ti zalévá oči,
mizí duhovka i zornička,
zbývají jen glóby chladného ohně
jako pohled laně
vyplašené v opuštěném lese.
Tvé štíhlé tělo se chvěje
a voní po mořské řase.
Ležíme pod nebeskou lampou
a navzájem posloucháme svůj dech.
Slyšíš? Dýcháme. Žijeme.

 

 

LA VIE EN ROSE

Mlha naplňuje malé náměstíčko
Mezi Avenue du Maine
A Gaité Montparnasse.
Chodím pořád dokola,
Čekám na svou dívku.
Ozvěna mých kroků
Se odráží od zdí
Vetešnických krámků.
V daleké budoucnosti
Mne napodobuje můj duch,
Pořád dokola.

 

 

OBLAKA JSOU MYŠLENKAMI

Oblaka jsou myšlenkami
nebe. Je těžké
číst myšlenky
druhých, ale ty nebeské
přečteš vždycky.

 

 

SMUTNÁ NEDĚLE

Květy kaštanu se snášejí
Na prázdnou ulici, jež páchne
Po špitálech a vaření.
Ve špinavém kutlochu
Teď rádio láme něčí
Srdce. Nikdo to
Neslyší. V okruhu deseti
Mil není ani živáčka.
Domy zejí prázdnotou.
V tomhle městě nikdo nebydlí.
Za humny leží
Zelené a bílé hřbitovy.
Ale v hrobech nikdo neleží.
Na náměstí v hrozně dlouhých
Pauzách kýchají a kašlou
Trosky kovové fontány.
Ve špinavém kutlochu
Hrají v kostky tři mladé kurvy.
Jedna z nich k těm kostkám
Hrozně dlouho promlouvá.
Ostatní jsou zticha.
Až opadají všechny kaštanové
Květy, usadí se na obloze žluté
Slunce a hvězdy rozsvítí
Opuštěné město a vítr si
Pohraje s pohozenými novinami.

 

 

SLUNCE SI LEHÁ A MĚSÍC

Slunce si lehá a měsíc
vstává. Rudé listy javoru
blednou do barvy
zestárlého srdce.

 

 

RUDÉ LISTY JAVORU

V korunách stromů lemujících
ulice se třpytí rudé listy javoru.
Hluboký stín je protkán
lehce zardělým světlem.
Už brzy všechno listí opadá.
Bledý svit zimního slunce
se odrazí od zasněženého trávníku.
Tak tady jsme byli mladí
a milovali se,
na svá léta příliš moudří.
Dva životy se minuly.
Nikdo jiný nezbyl,
ostatní zmizeli ve víru let.
Víckrát jsme se nepotkali.
Dnes je to poprvé, co se vracím.
Zvolna míjím tvůj dům,
znovu ten blok objíždím a ještě jednou,
u okna za sloupovím široké
verandy někdo sedí.
Jedu k řece, pozoruji
kluka na mostě, který rybaří
v čisté vodě
mezi spadaným listím,
a potom vyrazím na západ
do mlhavého večera.

 

 

TVÉ NAROZENINY V KALIFORNSKÝCH HORÁCH

Rozbitý měsíc pluje v chladných vodách,
divoká husa na něj volá,
kouř z táboráku stoupá
vstříc geometrii nebes -
světlé body v nekonečné černotě.
Přes útlý potůček sleduji, jak
se tvá temná postava blíží k ohni.
Z nočního jezera křičí potápka.
A pak celý svět zmlkne
tichem podzimu čekajícího
na příchod zimy. Vstupuji do
kruhu ohniště a přináším ti
pstruha, kterého si dáme k večeři.
Jíme poblíž šeptajícího jezera
a já říkám: „Za spoustu let si na tuhle noc
vzpomeneme a budeme si o ní vyprávět.“
Od té doby uplynula spousta let a
ještě jedna spousta. Pamatuji si
tu noc, jako by se snesla včera,
ale ty jsi už třicet let mrtvá.

 

 

PRO RUTH STEPHANOVOU

Měsícem zalitý sníh.
Naposledy jsem ho
viděl s tebou.
Teď jsi mrtvá,
vlastní rukou
po veliké bolesti.
Měsícem zalitý sníh.

 

 

PRÁZDNOTA

Nedá se ti uniknout.
Když si myslím, že jsem sám,
vzbudím se a zjistím,
že jsem ztracen v džungli
tvé lásky, v její tmě,
ošperkován zraky neznámých
zvířat. Vzbudím se a zjistím,
že jsem poustevníkem
v neproniknutelné
prázdnotě, opuštěná myšlenka,
k níž není co dodat.

 

 

ZIMA PŘED ÚSVITEM

Zima před úsvitem,
daleko v mlžné noci
pod nedospělou lunou
na sebe jakousi bolestí
křičí pávi.

 

 

CHATA V HLOUBI

Chata v hloubi
miniaturního lesa.
Jedinou událostí tu je
vzdálený křik pávů, štěkání
ještě vzdálenějších psů
a vysoko nad hlavou
hejno krákajících vran.

 

 

PO PŮLNOCI

Po půlnoci,
v temnotě,
pod zimními hvězdami
ledové úponky
obkličují leknín.

 

 

ŽENICH A NEVĚSTA

Ženich a nevěsta.
Měsíc svítí
na tajfun.

 

 

KDYŽ VYCHÁZÍ ÚPLNĚK

Když vychází úplněk,
labuť na
jezeře duše zpívá
ze spaní.