Život zůstává stále stejný.
To ty sám jsi musel roztříštit různé polohy příběhů,
aby sis ověřil smysl jeho jednoty…

30.7.2005, Liberec

*******

Čisté umění je velká vášeň
a proto možná
stejně tak velké odříkání

Není opiem radosti,
ale ani lahví plnou vodky
v rukou zapomnětlivce
s krvavou tváří

A stejně si často
v duchu říkáš,
že v té absolutní odlišnosti
s ním máš něco společného,
neboť obojí jsou okovy
pro tři nádechy
a alespoň malou
špetku bláznovství

Hořkost

Prosím rozuměj tomu,
co je evidentní,
protože já to nedělal
pro chrty tvojí babičky,
univerzální charakter tvojí rodiny,
vševidoucí úsměv okolí,
magnetofon mýho dědy
a dokonce ani pro ego svých básní

Já to dělal pro sebe
lásko chamtivá,
sobecká,
úplatná

Já to dělal pro sebe
a dvojí pravdu
v koši plném hadů

***

Přijdeš s potřebou rozdat
a vrátíš se jako ten,
co vyrval

Jde o vztah
a ten vyžaduje druhého,
jenže nezapomínej,
že jsi taky hráč
a nechceš být tím,
jenž je na tom hůř

- to nikdy

Hlad

Pro tu nepotvrditelnost
vlastní existence jsem se
dostal na tenký led,
provokoval tam jistotu poskakováním,
dlabal přitom nugetu prvoplánu
a rozmlouval s kojotem
o nepředvídatelnosti změn

Tenkrát říkal jsem mu
že pokud nezná
ten Hlad uvnitř,
tak jeho básně budou
pouze jako jahodový úsměv

Sice sladké,
ale přitom sezónní
a ještě k tomu plné
kočičího písku

Lítost do vlastních oken

Vím,
že něco nelze zlomit lehce
jako proutek o koleno

Vím,
ale i tak je mi to líto

Za jiné,
za to,
že nás je na lásku víc
a přitom i tam,
kde se tomu říká domov
potichu jako ryby v oceánu
míjíme se

Ano
i to je ta má jizva,
i to je ten škleb lidstva,
co mě ve snech děsí

A navíc,
nakousaná švestka
vždycky hnije rychleji…

Je mi to líto,
ale nemusíme o tom mluvit mami

Nikdo nikdy

Život není lidem trnem v patě,
neboť na to
jsou jejich
přívalové vlny štěstí
moc silné

Jenom ten pocit,
že všechno může skončit
v jedné chvíli
nikdo nikdy nevymazal
a nevymaže

Ani ikona
ani vzor
ani svatý
a to i přestože
by se jednalo pouze o utrpení
vykoupené utrpením
jiné tváře

***

Vladimíru Holanovi

Básně nevěnujeme ze strachu,
že bychom se v druhých
mohli zklamat

Dlaně můžeme mít
hrubé jako skála,
ale oči
- ty vždycky prozradí
vyplašeného koloucha…

Ta slova co jsem četl,
však byla mohutná jako
kamenolom našich srdcí

Jako zvuky z obrovských
bubnů znějící papírem

Nad jistou nejistotou

Vracet se vzpomínkami
do minulosti není jako
házet si mincí

Ale,
když to co připomene,
někdy objeví se,
sáhneš přece jenom
do kapsičky
a silně zapochybuješ
nad tou jistou nejistotou

Nakonec je si ve své tíži
možná rovno
to, co bylo
s tím, co ještě bude

***

Člověku je od přírody vlastní nevěřit,
ale protože zvony srdce o samotě
bijí naprázdno,
bijí pro nikoho,
je nám stejně tak vlastní touha důvěřovat

a myslím,
že život je to napětí,
ta tíživá nerozhodnost volby mezi nimi

Básně jsou velký důkaz. Měly by být tím nejautentičtějším svědectvím pochybnosti alespoň jednoho života. Kdybychom je ve svých představách sešili a vytvořili tak imaginární gobelín, zjistili bychom, jak moc si je na některých místech podobný.

Vždycky se šlo k jádru, ale vždycky trochu jiným způsobem.

18.6.2005, Přibice