E. CHOROBA

Dáma v hranostajové peleríně

     Byl chladný večer na konci listopadu. Sluneční světlo uvolnilo místo šeru, které snad přivál vítr, který se náhle zdvihl. Uprostřed polí, na obzoru zdobených krajkou nízkých kopců, rozhořel se oheň, aby k němu usedli muž a žena — nebo hoch a děvče? Jejich věk ztrácel se v záhybech látek jejich šatů, šátků a šálů, jimiž se bránili sychravým prstům přicházející zimy.
      „Zahřej mne,“ poprosila dívka, nehovoříc pochopitelně k ohni. Chlapec ji k sobě přivinul (jakákoli tepelná výměna byla znemožněna jejich oděním, ale poučujte mladé!) a zašeptal: „Je mně s tebou dobře, Nejsladší.“
     „Vydrží nám dříví?“ zeptala se Nejsladší a pochybovačně přeměřila okem hromadu kmenů, klád a klestí. Hoch pokrčil ramenem (druhým se dotýkal jejího a bál se jím pohnout, aby neudělal místo zimě) a odpověděl:
     „Víc ho stejně nenajdu. Les je ukrutně daleko.“ Zahleděli se k temnému obzoru — jejich zraky musely skutečně proputovat stromůprostými lány, tu a tam na mezích oddělenými křovím, jako rodina nomádů táhly se pustým krajem, neboť úroda byla dávno sklizena, a kdo ví, zda by se vůbec vrátily, kdyby z dáli nezazněla vlaková píšťala. „Mohl bys ukrást nějaké uhlí z vagónů, Létoslave,“ usmála se Nejsladší a ukázala bradou k trati.
     „Tenhle veze písek,“ zavrtěl hlavou Létoslav a také se usmál, „uhlí pojede až v noci.“ Dívka sledovala vlak, chvílemi osvětlující lesklé koleje jako blýskající čepele mečů. Když přejel můstek přes potok, tekoucí dále směrem k jejich domovu, zpomalil a prudce zatočil doleva, znovu houkaje píšťalou. Pak jeho supění utichlo a on zmizel v tmě. Místo, kterým se propadl z dohledu, pozorovala Nejsladší několik minut.
     Náhle sebou trhla a odskočila od ohně, takže špalík, na němž seděla, se překotil. „Slyšels to?“ zeptala se Létoslava, pozorujícího plesové tance plamenů.
     „Co jsem měl slyšet?“ zeptal se nechápavě.
     „Někdo...“ ztišila hlas dívka, „někdo sem jde!“
     Létoslav otočil hlavu a shrnul si čepici s uší, aby lépe slyšel. Praskání ohně však bylo příliš hlasité. „Ticho!“ sykl k hranici jako na psa, ale ta ho neposlechla — naopak, využila větru, který se otočil, a vehnala mu kouř do očí, až se rozslzel.
     Siluetu muže spatřila proto pouze Nejsladší. Odlesky plamenů ho vymodelovaly z tmy přesně v místě, kde před chvílí zmizel vlak. Byl hubený a vysoký a přes rameno mu visel menší ranec. Udělal několik kroků směrem k nim, takže mu oheň mohl vykreslit i některé detaily — veliké oči, působící dojmem neustálého údivu, několik dní neoholené vousy, obnošený teplý kabát a špinavé ruce zaklesnuté jedna v druhou. Pak si muž všiml jejího pohledu.
     „Dobrý večer,“ pozdravil nesměle a lehce se uklonil. Jeho hlas zněl téměř chlapecky.
     „Dobrý,“ odpověděla Nejsladší a pevně stiskla Létoslavovu paži, „co chcete?“
     „Já?“ podivil se muž a zvedl ruce s dlouhými prsty v obranném gestu, „nic! Viděl jsem oheň, tak mne napadlo, že bych snad mohl sehnat něco k pití. Mám žízeň jako uschlý provaz!“
     „K pití?“ promluvil Létoslav, kterému se konečně podařilo vymanit hlavu z oblačného objetí, „máme tu jen pár kapek. Nepřišli jsme sem hodovat.“
     „Budu vám vděčný za každou kapku,“ zaprosil muž. Létoslav pokrčil rameny, a zašátrav rukou v stínu polena, na němž seděl, podal muži láhev: „Něco nám tam nechte.“ Muž se natáhl přes oheň, uchopil oběma rukama láhev a pomalu si z ní zavdal.
     „Dovedete si vůbec představit,“ promluvil pak, utíraje si ústa hřbetem ruky, „jakou žízeň v poušti člověk dostane?“
     „V poušti?“ zeptali se Létoslav s Nejsladší udiveně.
     „Neviděli jste vlak?“ odpověděl jim muž otázkou a ukázal za sebe.
     „Viděli,“ odpověděl Létoslav váhavě. Je to blázen, napadlo ho.
     „Tím jsem přijel,“ vysvětloval muž.
     „To byl nákladní vlak,“ poznamenala opatrně Nejsladší.
     „Ovšem,“ usmál se muž, „jezdím pouze nákladními vlaky.“
     „Ale on nejel odnikud z daleka,“ namítl Létoslav, „nejede přes žádnou poušť. Znám celou trať, od pískovny až do města.“
     „Nezáleží na tom, odkud kam jede,“ usmál se muž a pokýval hlavou, „ale na tom, co veze.“
     „Písek,“ řekl Létoslav. Vyslovil ono slovo co nejobyčejněji, aby dal cizinci najevo, že nechápe, co je na písku tak důležitého.
     „ Písek ,“ zašeptal muž. Pohrál si přitom se zvukem celého slova, na začátku chvíli počkal, než otevřel rty, první samohlásku protáhl, takže z ní zavanula nekonečná rozloha sálající pouště, a sykavka uprostřed zazněla jako stěhující se duna, poháněná větrem. Čtvrté hlásce dodal lehký nosový nádech, takže vypadala jako ukradená z večerní modlitby arabských kupců, a na konci slova se jeho jazyk přilepil zpět k patru pohybem, který napodoboval nohy velbloudů ukládajících se k spánku. „Většina vlaků možná vozí obyčejný písek,“ pokračoval po chvíli, „ale občas vyjede na koleje zvláštní vlak. Vozí tajnou zásilku pouštního písku, vyhrabanou černými otroky přímo v srdci Sahary, a míří až daleko na sever do paláce sněhového vévody, jehož děti si z něj stavějí bábovičky.“
     Nejsladší zdála se tou historkou zaujata — oči upřené na mužův obličej učinila směrem k němu několik kroků, jako by ji přitahoval na niti vyprávění. Létoslav ji však chytil na zádech za šál, a prudce jím trhnuv, odfrkl si: „Pche, povídačky. Snad tomu sám nevěříte?“ Muž posmutněl, usedl na kládu naproti nim a rozhovořil se:
     „Copak já vím? Už léta putuji s nejrůznějšími náklady po světě. Potkal jsem se s nejrůznějšími lidmi, od podobných tuláků, jako jsem já, přes topiče a strojvůdce až k bohatým majitelům tratí. Z náznaků, které se skrývají v rytmu, vyťukávaném koly o sváry kolejnic, z šeptaných rozhovorů donesených do nepřipraveného ucha ozvěnou temného tunelu či z útržků listin, ztracených z poštovních vozů, počala se mi skládat podivná zpráva — ne každý náklad je tím, čím se zdá být, ne každý vlak veze to, co se z vagónů nabízí oku. Jednou, když jsme míjeli vlak s pískem, všiml jsem si, že v posledním vagónu trčí z naložené hromady ruka kamenné sochy. Měla jen tři prsty s dlouhými drápy, sevřené jako při žehnání. Jindy jsem zahlédl, když jsme projížděli stanicí, že výpravčí drží v ruce plácačku, na které je místo obvyklého zeleného kruhu s bílým křížem podivný hieroglyf, svítící zlatě do večerního soumraku. Připomínal spícího draka.
     Jednoho večera jsem byl svědkem, jak z cisterny, kterou právě přivezl vlak (měla obsahovat jakési hnojivo) vylézá potápěč s dýchacím přístrojem. Pootevřenými dveřmi dobytčího vagónu před několika lety zahlédl jsem slizká těla velikých žab, namačkaných na sebe v několika vrstvách. Na jiném místě pozoroval jsem malé děti, jak vyjídají lžícemi houbovou polévku z kotle parní lokomotivy. Není to podivné?“ Létoslav zavrtěl hlavou a chtěl odpovědět, muž však na jeho slova nečekal:
     „S prvním dílem skládačky jsem se setkal už coby chlapec. Na nádraží v svém rodném městě potkal jsem jednou dva exoticky vyhlížející muže. Byli oblečeni do kožených kabátců a kalhot s třásněmi jako američtí kovbojové, ale jejich snědé obličeje s šikmýma očima a černé pevné vlasy kladly jejich původ někam do oblasti Mongolska. Hovořili rusky, takže jsem jim příliš nerozuměl, a dohadovali se o jakési zásilce. Domníval jsem se zprvu, že jsou to nějací pašeráci nebo překupníci z dalekých východních oblastí Ruska (o takové nebyla tehdy u nás nouze), když tu si jeden všiml, že je poslouchám, přistoupil k mně a zeptal se (jen s lehkým přízvukem), zda si nechci vydělat pár korun. Měl jsem strach odmítnout a zakýval jsem hlavou. Naklonil se k mému uchu a zašeptal: 'Dnes po osmé hodině večer přijede vlak s dřevem. Způsobíš nějaký zmatek a na čas odlákáš pozornost hlídačů.'
     Večer jsem počkal, až do stanice vjede dlouhý vlak, na každém vagónu několik mohutných kmenů zbavených větví, a pak jsem rozbil kamenem okno drážního domku. Seběhla se spousta lidí a já jsem utekl okolo odstavených starých lokomotiv k lesu za tratí, ale má zvědavost mně nedala a ohlédnuv se spatřil jsem ony dva muže, jak z jednoho vagónu opatrně vykládají ohromné kmeny, aby se dostali k tomu, který ležel až úplně naspodu — byl to kmen jakéhosi tmavého stromu, avšak nebyl jen zbaven větví, byly v něm i vytesány postavy zvířat a nestvůr, podivné symboly a geometrické obrazce z vícerozměrných prostorů, byl to totem jakéhosi cizího kultu s otevřenou rybí tlamou na špici.“
     „Jaký totem?“ zabručel pro sebe Létoslav, „prostě kradli dříví.“ Muž jej nezaslechl a pokračoval: „Peníze mně ještě téhož večera donesl jeden z mužů, řka: 'Dáma byla s tvou prací spokojena.'“
     „Dáma?“ zašeptala Nejsladší dychtivě a zakryla dlaní brumlající Létoslavova ústa, „kdo to je?“
     „Zdá se,“ odpovídal muž, „že nitky se sbíhají u ní. Bývá nazývána Dáma v hranostajové peleríně, je věčně mladá a neuvěřitelně bohatá, protože obchoduje s diamanty, které vozí na dně vagónů s uhlím každý druhý vlak. Ona sama neustále cestuje, aby bylo těžší ji najít, má vlastní vůz zvláštní konstrukce, který nechává připojit k vlakům, které jedou jejím směrem.“
     „Jak vypadá?“ zeptala se Nejsladší uchvácena. Muž pokrčil rameny: „Dosud jsem neměl to štěstí ji potkat. Nezahlédl jsem ani její vůz. Myslím, že bude sice pohledná, ale nijak nápadně, aby mohla nepoznána procházet mezi lidmi, když zrovna nikam nejede. Mohla by vypadat,“ zamyslel se a usmál, „třeba i jako vy.“
     Dívka se začervenala a sklopila oči. Létoslav sebou trhl a obořil se na tuláka: „Pozor pozor! Napíts dostal, příběhy si poslechneme, necháme tě ohřát. Ale Nejsladší neochutnáš — leda bys jako druhý chod dostal mou pěst!“
     „Ale kdeže,“ uklidňoval jej muž unaveně, „nic jsem tím nemyslel. Copak mne nechápete? Beztak...“ V dáli zahoukal vlak. Muž vyskočil a vyhrkl: „Který to je?“
     „Veze uhlí z dolů na severu,“ odpověděl Létoslav, „proč?“
     „Musím běžet,“ řekl muž a rozběhl se zpět do tmy, odkud prve přišel. Po chvíli přiletělo jeho „A děkuji!“
     „Blázen,“ řekl Létoslav, „tápe a honí přeludy, žije v svých vlastních představách. Písek z pouště! Diamanty! Dáma v hranostajové peleríně! Kdo to kdy slyšel?“ Dívka mlčela a hleděla do černé dálky.
     Když vlak zpomalil v zatáčce u potoka, rozběhl se tulák podle trati. Chvíli zrychloval, až dosáhl téměř stejné rychlosti jako vlak. Na obloze se rozhrnula mračná opona a krajinu ozářil měsíc, zatřpytil se na kolejích a na kovaném zábradlí lokomotivy, zaleskl se na hladině potoka a prozářil hromady uhlí na vozech, jako by to opravdu byly diamanty. Pak opět zmizel.
     Muž bedlivě sledoval schůdek a držadlo, které projížděly kolem něho. Zrovna se chystal naskočit, když tu se mu pod nohy připletlo maliní a donutilo ho zpomalit. Zaklel. Vytrhl nohu trnům a běžel dál. Nu co, naskočí do dalšího vagónu. Vlak zahoukal a začal zrychlovat. Teď, nebo nikdy!
     Odrazil se a po paměti zašátral rukama. Zábradlí však nenahmatal. Jeho nohy nepřistály na úzkém kovovém schůdku — uprostřed vlaku byl zařazen jiný vůz. Stačil zoufale vykřiknout, ale uvědomit si, co vidí, už nestihl.
     Dáma v hranostajové peleríně seděla v houpacím křesle a pila zelený čaj z porcelánové misky. Náhle sebou trhla a odskočila od stolu, takže křeslo, na němž seděla, se překotilo. „Slyšels to?“ zeptala se sluhy, pozorujícího utíkající krajinu za oknem.
     „Co jsem měl slyšet?“ zeptal se nechápavě.
     „Někdo...“ ztišila hlas Dáma, „někdo vykřikl! Chvíli se mně dokonce zdálo, že vidím jeho tvář za oknem!“
     „Nesmysl,“ zavrtěl sluha hlavou a přispěchal zvednout křeslo, „nikdo neví, že tudy dnes s diamanty pojedete.“ A měl pravdu — v tu chvíli už to nikdo nevěděl.

na sv. Štěpána 2001