E. CHOROBA

Vyhnání otce Tomáše

     „Otče Tomáši! Otče Tomáši!“ Útlá ruka obalená rukávem z hrubé látky lehce pohladila černé vlasy spícího, takže se na jejích bílých prstech na chvíli zaleskly temné prsteny: „Otče Tomáši, vstávej!“
      Otec Tomáš se převalil z boku na bok, aniž otevřel oči. Dívka vstala z postele a obrátila se k hloučku, který stál natěsnán u dveří: „Nechce se mu, je na něho příliš brzy.“ Starší bělovlasý muž v šedém plášti, který stál nejblíž, ji však prudkým pohybem ruky odkázal zpět na pelest a zachroptěl vztekle: „Odhoď své jemné ženské způsoby a vytáhni ho z pelechu. Teď už mu nejsi ničím povinna!“
     Dívka rozpačitě usedla na kraj postele, jako by tak nebyla dříve nikdy učinila, a slabě zatřásla přikrývkou tam, kde tušila mužovo rameno. „Otče Tomáši,“ pravila hlasitě, avšak s láskou, „vstaň.“ Otec Tomáš cosi zabručel a ohnal se naslepo rukou směrem k dívce. Ta sice uskočila, přesto ale mohutná ruka dopadla na její koleno, zářící bíle mezi cáry hrubé zástěry, a pevně je stiskla, až dívce vstoupily slzy do očí.
     „A dost!“ vykřikl stařec sípavě a rázným krokem přiskočil k posteli. Naklonil se k černým kučerám na polštáři a zakřičel, až mu obličej zbrunátněl: „Vstávej, holenku, nemáme času na tebe čekat!“ Pak popadl čelo postele za ozdobné mosazné andělíčky a nedbaje na povinnou úctu k obyvatelům nebes, prudce jimi zacloumal, až se dívka překotila na záda přes nohy otce Tomáše — a ten se konečně probudil. „Mnoho času nezbývalo,“ pravil kdosi z hloučku u dveří a zdvihl nad hlavu velké přesýpací hodiny, „sotva pár zrníček.“
     Otec Tomáš si hřbety rukou protřel oči a rozmačkal tak sen, který v nich zůstal. Rozhlédl se překvapeně po místnosti a pravil polekaně: „Co se děje, bratři?“ Muži u dveří však mlčeli, byl slyšet jen vzdálený šepot, jak se zpráva o jeho probuzení šířila chodbami mezi těmi, kteří se nedostali dovnitř. Stařec, přidržuje se dosud andělíčků, se obrátil k dívce, která zatím poodešla k oknu a upravovala si zástěru: „Vysvětli mu, maličká, co se stalo.“ Otec Tomáš se obrátil směrem k ní a upřel na ni tázavý pohled.
     „Ach, otče Tomáši,“ zašeptala dívka a vyhlédla z okna, snad aby mu nemusela hledět do očí, snad aby ostatní neviděli její slzy, „vlastně bych ti měla říkat jen Tomáši — už mezi nás nepatříš.“ Pak usedla na kamennou podlahu pod oknem, položila hlavu mezi kolena a hlasitě se rozplakala.
     „Co to mluví?“ vykřikl Tomáš k dveřím, „bratře Jane, co to znamená?“ Nikdo mu neodpověděl. Ten, který býval bratrem Janem, si přetáhl kápi přes obličej a zmizel tak mezi ostatními. Stařec došel až k mladé dívce a uchopil ji za paži: „Jen mu to vysvětli, maličká. Ať nemá těžkou hlavu.“ Dívka — hlavu stále sklopenou — pomalu vstala a třesoucím se hlasem promluvila:
     „V noci zasedala rada, Tomáši, a hovořilo se o tobě. O tom, cos poslední dobou říkal, o tom, cos chtěl, o tom, jak ses choval. Každý, kdo tě znal, musel přiznat celou pravdu, i všichni tví přátelé, i já. Rada na základě výpovědí rozhodla, že od východu slunce přestáváš patřit mezi nás.“
     „To je nesmysl,“ řekl Tomáš a spustil chlupaté nohy z postele, „nic jsem neudělal. Nechte i mne promluvit před radou a uvidíte, že jsem nevinný.“
     „To je zbytečné,“ řekla dívka, rozhrnujíc si vlasy, „nevynechali jsme nic, co bys mohl dodat.“ Pak pozvedla svůj zrak a zahleděla se mu hluboko do očí, až se jí samé zatočila hlava. V tu chvíli si Tomáš uvědomil, že sedí na posteli nahý, a rychle natáhl ruku pod postel pro svou kutnu. Ať však hmatal, jak chtěl, nenašel než prach. „Náš šat ti byl odebrán,“ řekla dívka a promnula látku své zástěry mezi prsty, „ztratils právo jej nosit. Rada nařídila vrátit ti původní šat, avšak protožes vyrůstal v těchto zdech od útlého dětství, sotva ti bude k užitku.“ Jedna ze zahalených postav u dveří postoupila blíže k Tomášovi a podala mu drobný kus látky, sešlý stářím a vlhkostí. „Před námi se však nemusíš stydět,“ pokračovala dívka a její hlas nabýval na jistotě, ten tam byl její smutek a pláč, „po dnešní noci víme o tobě vše.“
     „To říkáš bez studu?“ zvolal Tomáš, sám notně zarudlý, „co všechno muselas vyprávět, aby si i bratři na chodbách, kteří mne nevidí, dovedli představit, jak sedím nahý na své posteli!“ Stařec se náhle zasmál, přistoupil k Tomášovi a dotkl se ho na břiše: „Ale maličká, podívej, na tohle mateřské znaménko jsi zapomněla.“ Z chodeb se ozval hlasitý smích a šepot mnoha hlasů. „Mateřské znaménko! To byla ale milovnice, když si je nepamatovala,“ říkal jeden z nich.
     „Mlčte!“ zakřičel Tomáš směrem do chodby a udělal několik kroků směrem k dveřím, „jestli si každého z vás pamatuje jako mne, zaslouží obdiv, ne posměch.“ Dav u dveří se znatelně zmenšil, neboť většina nezvaných návštěvníků ustoupila před Tomášem zpět do chodby. Stařec, utišiv smích, obrátil se na ně: „Nyní ho tedy nechte odejít.“
     „Nechci odejít,“ řekl Tomáš, „kam bych šel? Já patřím sem, mezi vás, mimo tyto zdi neznám nikoho. Copak se mne nikdo z vás nezastane?“
     „Odejdi,“ řekla dívka přísně a otevřela okno, aby vyvětrala jeho pach, který dříve tak dobře znala. „Jdi, kam tě nohy povedou. Mezi námi není pro tebe místa.“
     Muži u dveří se rozestoupili a Tomáš vykročil, následován starcem. Kráčeli dlouhými chodbami a dav zvědavých se před nimi otevíral jako nekonečná hladová ústa, až došli k bráně. Byla otevřená.
     „Otče Tomáši,“ promluvil na něho náhle stařec, třebaže ještě před chvílí se zdálo, že je to povoleno pouze dívce, která bývala Tomášovi tak blízká. Ať půjdu kamkoli, pomyslil si Tomáš, nikdy na ni nezapomenu. Jejímu tělu budou patřit mé sny. „Nehněvej se na nás,“ pokračoval stařík potichu, „rozhodnutí rady musíme respektovat.
     Já vím, žes byl jedním z nejvěrnějších mezi námi všemi. Kdekdo tě obdivoval pro tvou odvahu, pro tvou vytrvalost a upřímnou snahu. Starým byls radostnou vzpomínkou a mladým zářným vzorem, neboť tvá cesta vzhůru byla bezchybná. Tys viděl špínu tam, kde seděli čistí, tys našel lež tam, kde jiní položili pravdu. Tys byl nejblíže našemu svatému cíli, každého z nás jsi na cestě k ráji nechal daleko za sebou. Tvá moudrost ti nedovolila učinit chybný krok...“
     „Proč tedy — “ přerušil ho Tomáš, ale stařec ho gestem vybídl k mlčení a hovořil dál: „Přeji ti, abys i v širém světě našel štěstí. Snad můžeš dojít spasení i mimo zdi našeho sídla, třebaže nás učili, že tomu tak není. Budeme na tebe vzpomínat v dobrém, na večery při svících, kdys s námi hovoříval až do svítání, na tvou obětavost a lásku — a po pravdě řečeno i na tvé kuchařské umění.
     Většina z nás v tobě ztrácí svou naději a oporu, kterou sotva dokážeme nahradit. Milovali jsme tě všichni, i ti, kterés neznal a kteří neznali tebe, a v našich srdcích zůstane hluboká jizva, kterou čas nikdy nezacelí.“
     Tomáš se zmateně rozhlížel po lesích, které se vlnily v ranním větru. „Proč tedy musím odejít?“ zeptal se nechápavě.
     „Rada tak rozhodla,“ pokrčil stařec rameny a pomalu se obracel, aby se vrátil zpět a zavřel bránu za jeho celým dřívějším životem.
     „Rada,“ řekl Tomáš a zamyslil se, „to slovo znám. Mnohých podobných jsem se sám zúčastnil, ale takové rozhodnutí bych se bál přijmout. Řekni mi, můžeš-li, kdo zasedal v radě?“
     Stařec sklopil oči a zamračil se, tiše cosi mumlaje. Nezdálo se, že odpovídá, ba že vůbec rozumí otázce.
     „Kdo byli členové rady, která mne odsoudila?“ zeptal se Tomáš naléhavě a uchopil starce za ruku, aby mu neunikl. Muž se chvíli zmítal, ale neměl dost síly, aby se vysmekl.
     „Členové rady,“ zašeptal potichu, „jacípak členové? V radě byla jen ona, ona sama.“ Pak využil Tomášova překvapení, vymanil se z jeho stisku a skočil do temna chodby. Zvuk jeho kroků splynul s rachocením klíče v zámku brány.

8. prosince 1995