E. CHOROBA

Šeď

     Děje se něco divnýho. Nevim, jesi ste si toho taky všimli, ale já to pozoruju už delší čas. Ale teprv nedávno mi došlo, že všechny ty věci, kerý sem pozoroval už ňákou dobu, že spolu souvisej. Všechno sou to nenápadný ukazatele jednim směrem, jako malý loga firmy na všech možnejch výrobcích, vo kerejch ani nikdo neví, že je všechny dělá ta samá společnost.
     Asi to má co dělat s cementárnama. Na kraji každýho města ňáká stojí, někde si třeba myslej, že je to vápenka, každej tomu řiká jinak, ale nikdo vlasně neví, co to dovopravdy je, nikdo nezná nikoho, kdo by tam pracoval, nikomu neni divný, že stroje jedou ve dne v noci, soboty neděle, vobrovský vocelový trubky se votáčej a červeně žhnou a z komínů stoupá bělavej kouř.
     Ten kouř je ve skutečnosti jemnej prach, tak jemnej, že se nedaj rozeznat jednotlivý zrníčka. Rozlejzá se z těch fabrik po celym kraji a na všem se usazuje, na listech stromů, na kapotách aut, dokonce i na motýlích křídlech. Ze začátku je to tak tenká vrstvička, že si jí nikdo nevšimne, takovej průhlednej film, kerej jenom lehonce láme světlo, ale postupně ho přibejvá, roste jako šedej zákal světa, překřikuje vostatní barvy, kerejm vnucuje svuj voctín, až je najednou všecko šedivý.
     Nám to tak ale nepříde, protože ten prach je tak jemnej, že se dostane i do nás, vleze nám do vočí a taky do hlavy, asi nosem nebo kudy, a jak těma šedivejma vočima koukáme na svět, funguje ta šedivá barva jako filtr a my eště dlouho vidíme věci barevný, i dyž už dávno nejsou. Až uplně nakonec je ta vrstva tak tlustá, že přes ní nic neprosvítá, chvíli si aspoň barvy přectavujem, ale časem zapomenem, jak vlasně vypadaly, a vidíme všecko šedivý.
     Strašný na tom je, že nevim, jak se toho povlaku zbavit. U normálního prachu stačí fouknout nebo vzít kus hadru a ten prach utřít, ale v tomdle případě je to k ničemu. Buď věci samy zapomněly, jakou maj mít barvu, vono taky pořád vodrážet ňáký světlo, kdo by se s tim furt votravoval, z lenosti rezignujou na svojí červeň nebo modř a přizpůsoběj se, prostě už byly barevný moc dlouho a teď ňák povolily a vydechly si, vlasně sou tomu prachu vděčný, že jim ukázal, jak si vodpočinout; nebo je ten prach tak jemnej, že se dostal až dovnitř do věcí, že pronik do jejich struktůry a pohltil je, rozmělnil jejich původní barvu jako ňáký ředidlo a vnutil jim šeď.
     V prvnim případě by bylo řešení probudit věci, vrátit jim chuť bejt barevný. Dokuď si uvědomujem, že svět šedne, máme tudle touhu aspoň my a můžem se pokusit s ní věci nakazit. V druhym případě bysme potřebovali ňáký krycí barvy, ňákej vopak ředidla, takový hustidlo, aby se ty rozprášený kousky barev daly zase dohromady a vytvořily zpátky fialovou, zelenou, voranžovou a tak.
     Možná je to ale eště horší. Asi víte, jaká barva vznikne, dyž smícháte všecky možný barvy dohromady. No jistě, šedivá. Třeba za to žádnej prach nemůže, třeba ty továrny vopravdu sou cementárny a ta šedá barva, kerou má teď už kde co, může bejt výsledek tý strašlivě zbytečný pestrosti, kerá tu byla předtim. Prostě se ty barvy slily dohromady.
     V takovym případě by lictvo potřebovalo ňákýho dalšího Newtona, aby vobjevil novej hranol, kerej by rozložil tu šeď zpátky na původní barvy, ale tak, aby se nepomíchaly a všechno zase bylo jako dřív.
     Votázka pak ale je, kerej z těch dvou stavů je ten pravdivej. Třeba sou věci vopravdu šedivý, akorát máme ve voku ňákej orgán, kerej funguje jako ten hranol a ukazuje nám svět v barvách, ale pak zakrní, podobně jako brzlík, a svět se ukáže ve svý ukrutný šedavosti. Chtít v takovym případě vidět barvy je jako chtít nosit růžový brejle, je to přetvářka typu voňavejch stromečků, co si kuřáci věšej do auta proti smradu.
     Na druhou stranu je dost těžký se smířit s přectavou, že svět neni barevnej, že šeď nepochází vodněkuď zvenku, ale zevnitř, z poctaty všech věcí, že se dere na povrch, jak se věci vošoupávaj tim, jak na ně pořád koukáme. Celej svět je potom vlasně takovej velikonoční vejdunek, pomalovaný vyfouknutý vajíčko, z kerýho se vohmatává barva, až zbyde jenom skořápka, ale co hůř, pod ní nic neni, to důležitý, kůli čemu celý vejce existuje, vevnitř chybí, je jenom práznota.
     Příměr s vejcem ale taky dává naději. Někde jinde je možná ten vyfouklej bílek a žloudek, někde mimo barvy, kerejch se chytaj naše pohledy; někde vně, jinde než ve světě věcí, je ukrytej pravej smysl života. Dyž sem si to poprvý uvědomil, byl celej svět najednou zase barevnej, protože ho naplnily barvy jinýho spektra, byl plnej radosti a zázraků.
     Jenže to netrvalo moc dlouho. Každej zázrak se nakonec vokouká, nejdřív dou zvěsti, jak někdo krmí zástupy, ale za čas už nad nim lidi jenom mávnou rukou, je to takový tahání králiků z klobouku, to už tu bylo tolikrát, to už nikoho nezajímá. To je totiž další vlasnost tý šedi: že vleze všude, že před ní nejde utýc a že nakonec vyhraje i nad tim, co jí prve zdánlivě likvidovalo. Mohla by to bejt ňáká jiná šeď, šeď vyššího řádu, a ta původní, kerá rozleptala barvy, by byla jenom její vobraz, jenom taková předzvěst; ale sou si tak podobný, vobě tak šedivý, že ani nemá cenu je rozlišovat.
     Je to jako nemoc, šílená epidemie, jako sněť, kerá zalejzá až do konečků prstů; došlo mi, že mám napadenou už i paměť, že mi šednou vzpomínky, jako dyž si zatrhnete v novinách zdůrazňovačem ňákej zajímavej článek, ale za pár let listujete zažloutlejma stránkama a nemůžete ho najít, protože uplně vybled. A teprve tehdy sem se začal vopravdu bát, že vyšednu, že přídu vo svojí vosobnost, že splynu s šedí, kerou do sebe pustim, a začal sem zoufale hledat vobranu.
     Jesi si myslíte, že vám teďka řeknu, jak na to, tak to pardón, ale to já samodřejmě nevim. Navopak mi začíná připadat, že boj je marnej, že jediná možnost je přímout šeď, zamilovat se do ní, přectavit si jí jako původní cíl, vod kerýho sme se vlivem barevnýho šálení vodchýlili, ale ke kerýmu se nakonec rádi vrátíme. Smutný je, že ani takovýdle votočení čelem vzad nepřináší žádnou radost, protože ve světě, kerýmu vládne šeď, žádná radost neni. Je jenom takový pomalý klesání, jako má nepřímá úměrnost, furt blíž k nule, ale pořád né nula.
     Ale něco v člověku se brání. Něco ho nutí to pořád znova zkoušet. Třeba teďka, jak todle píšu, to je taky jenom takovej pokus zase na chvíli uvidět barvy. A čim toho napíšu víc, tim to bude šedivější, tim míň budou povodevřený ty pomyslný dveře k ztracenýmu ráji plnýmu barev. Lidi skáčou s padákem nebo se účastněj orgií, ale tam všude je šeď dožene. Nakonec na to musim přijít, nakonec udělám ten poslední krok, provedu něco šílenýho, až se vocitnu tak daleko, že mě ta šeď nenajde, a já se potopim celej kolorovanej do barevnýho mihotání, do kroužící křiklavý duhy jako do peří vzácnejch ptáků, třeba rajek, pávů nebo papoušků, s periskopem na jednom a s kaleidoskopem na druhym voku, konečně zase strakatej a šťastnej.

22. ledna 2005 nad ránem; jinak