E. CHOROBA

Včelař

Už když předtím vešel do dveří, poznal barman, že tohle nebude obyčejný hráč. Byl oblečený do béžových plátěných kalhot a košile podobné barvy, takže vypadal skoro jako skautský vedoucí nebo spíš cestovatel z koloniální éry, jen tropická přilba mu chyběla. Nedůvěřivě se rozhlížel po skoro prázdném sále, z něhož mu podobným mrkáním odpovídaly barevné hrudi opuštěných hracích automatů. U jednoho stolu pojídala svačinu skupinka dělníků v zacákaných montérkách, u automatu v rohu se hrbil hubený muž v špinavé jeansové bundě a vedle telefonu postával nakrátko ostříhaný svalnatý mladík v šusťákové sportovní soupravě. Na půl jedenáctou dopoledne v podstatě narváno.
      „Dobrý den,“ pozdravil cestovatel a opřel se o lesklou desku barového pultu, „je tohle herna Starlight?“ Název vyslovil se silným americkým akcentem, zřejmě často mluvil anglicky. Barman mlčky přikývl a zcela profesionálně se ubránil pokušení pohlédnout k blikajícímu nápisu nad vchodem.
     „Hledám včelaře,“ zašeptal muž, nahýbaje se přes pult.
     „Kolik?“ zeptal se barman a stiskl tlačítko automatu na kávu. Ozvalo se prskání a chrochtání a připravený šálek se naplnil tmavou tekutinou. Béžový muž počkal, až přistroj ztichne, a pak odpověděl:
     „Dvacet dva tisíc.“
     Barman znovu zakýval hlavou a ukázal paží k tmavě rudému závěsu na konci sálu:
     „Na konci chodby doprava, proti směru zelených šipek do suterénu a zaklepat na dveře za kotelnou. Bodyguardovi dáte tři sta sedm korun, přesně, jinak vás nepustí dovnitř. Jestli potřebujete rozměnit, stačí říct,“ a zahleděl se na talíř plný mincí vedle pípy.
     „To je v pořádku,“ usmál se muž, „vybavil jsem se mincemi tak, abych dokázal zaplatit libovolnou sumu.“ Lehce pleskl dlaní o pult, jako by popoháněl koně, a zamířil k závěsu. Bylo slyšet, jak otevírá plechové dveře a rozsvěcí zamřížované žárovky otočným vypínačem, pak dveře zabouchl a bylo ticho. Barman zvedl šálek s kávou a nesl jej osamělému rannímu hráči.
     Chodbou se táhly svazky drátů a trubek, na zdech se střídaly tabulky s nejrůznějšími zákazy a varováními. Zelené šipky ukazovaly směrem k nouzovému východu, opačným směrem klesalo do suterénu betonové schodiště. Kolem dveří do kotelny se válely rozsypané odpadky.
     Cestovatel zaklepal na dřevěné dveře za kotelnou. Ozvalo se rachocení zámku a zpoza dveří vyhlédl muž v černé kombinéze. Z jedné z mnoha kapes na béžových kalhotách se vynořila peněženka a za chvíli již strážný uhýbal stranou, aby vpustil návštěvníka dovnitř.
     Místnost byla vybavena jako obyčejná chudá kancelář či školní kabinet. Za umakartovým stolem seděl v přítmí drobný muž a kouřil cigaretu. Příchozí pozdravil a zůstal stát na půl cesty mezi dveřmi a stolem.
     „Posaďte se,“ vyzval ho kouřící muž a mávl rukou k židli. Jeho hlas zněl hluboce a pevně. Zavrzala šoupaná židle, cestovatel se posadil a hodnou chvíli bylo ticho. Pak promluvil opět muž za stolem:
     „Co si budeme povídat, vím dobře, proč jste přišel. Vím dokonce, kdo vás poslal. Nejsem si ale jist, jestli i vy víte všechno, co byste vědět měl. Takže pěkně jedno po druhém: než se pustím do instruktáže, požádal bych vás o zálohu. Sem na roh stolu.“ Peněženka opět dostala možnost spatřit světlo světa. Její majitel z ní odpočítal šest bankovek a položil je na určené místo.
     „Dobrá,“ začal odříkávat kuřák, „za prvé: jste opravdu pevně odhodlán si mě najmout a využít mých služeb?“ Vyčkal kladné odpovědi a pokračoval: „Vybral jste si dobře. Nechci se chlubit, ale už jenom moje cena mluví za všechno. U našeho řemesla je zvykem, že si za každou akci účtujeme o pětistovku víc, než za tu předchozí. Už třiačtyřicetkrát jsem vyrazil do terénu, už třiačtyřicetkrát jsem se dostal do úlu, a co je hlavní, už třiačtyřicetkrát jsem se pak vrátil zpátky.“ Muž na židli uznale pokýval hlavou.
     „Jestli se vrátím po čtyřiačtyřicáté, bude to štěstí i pro vás — bude to znamenat, že jste přežil. Zaplatíte zbytek peněz a zmizíte, víckrát se neuvidíme. Kouříte?“ zeptal se náhle bez spojitosti.
     „Jen výjimečně,“ odpověděl muž připomínající Emila Holuba, „ale tohle by se snad dalo nazvat vhodnou příležitostí.“ Včelař zamáčkl nedokouřenou cigaretu do popelníku a zvedl se stolu krabičku v barevném obalu. Emil Holub vstal, aby si nabídl, ale včelař na poslední chvíli ucukl rukou a hodil krabičku do pootevřeného šuplíku:
     „Od této chvíle ani cigaretu. Až do své výpravy se musíme dokonce vyhýbat zakouřeným místům — včely tabákový kouř neskutečně dráždí.“ Trochu překvapený cestovatel se posadil zpět a zašeptal: „Jistě, jistě.“
     Včelař si ho chvíli prohlížel a potom pokračoval v instruktáži: „Vyrazíme pozítří ráno. Sejdeme se na jižním konci nákladového nádraží, budete mít s sebou jenom svačinu, lano a zbytek peněz. Pokud si chcete odnést nějaký med,“ odmlčel se a významně zamrkal, jeho klient kývl hlavou, „vezměte si na něj přiměřeně velkou nádobu. Je pravděpodobné, že cestou z úlu budeme muset utíkat, tak ať s sebou netaháte zbytečnosti.“
     „Promiňte,“ vstoupil mu do řeči cestovatel, „myslíte nákladové nádraží tady, nebo na druhém konci města?“
     „Tady. Na druhém konci města žijí kromě včel i mravenci, ti by mohli dělat naší věci problémy.“
     „Mravenci? Slyšel jsem, že existují lidé, kteří se s nimi umějí vypořádat.“
     „Existují,“ připustil včelař, „a organizují se podobně jako my. Ale s mravenečníky já nechci mít nic společného. Jejich styl zabíjení pro zábavu se mi hnusí.
     Takže dál, kde jsem to skončil? Aha, utíkat. To, co máte na sobě, vypadá celkem vhodně, i když bych vám radil spíš šedou barvu, v troskách starých skladů a továren vás lépe schová. Přijďte v pět hodin ráno, nevím sice ještě, do kterého z úlů půjdeme, za nádražím jich je několik desítek, ale je lepší mít trochu rezervu, ke vzdálenějším úlům se jde několik kilometrů.“
     „Úl vybereme až na místě?“ zeptal se se zájmem cestovatel.
     „Kdepak, to je další důležitá věc. Musím najmout někoho, kdo nám ho vybere, znám pár chlapců, kteří se v tom vyznají velmi dobře a pokaždé vědí, v kterém úle to nejvíc hučí,“ usmál se šibalsky včelař a dodal: „Jeho služby ale nejsou v ceně, budu potřebovat tři tisíce navíc.“
     „To mi nikdo neřekl,“ divil se Emil Holub.
     „To je správné, také o tom nikomu neříkejte. Mezi včelaři panuje pověra, že mluvit o tom s kýmkoliv přináší celému záměru smůlu. Ale bez tipaře se neobejdeme, šli bychom skoro jistě na smrt.
     Až akce skončí, prozradím vám místo, kde bude má příští kancelář. Nikdy nebereme dva kšefty v jedné kanceláři — to také nosí smůlu. Vy pak za mnou pošlete dalšího zákazníka, ale musí to být někdo, komu plně důvěřujete. Řeknete mu, že heslo a cena jsou dvaadvacet tisíc pět set, o tipaři budete mlčet. A s nikým jiným než s dalším klientem o mně nemluvte.“
     „Rozumím,“ řekl cestovatel, „kdyby se něco doneslo vojsku, byl by to konec.“
     Včelař se zamračil: „Konec? Mě by zabili a vy byste se z vězení nedostal. Úly jsou zlatý důl, ale smrtelně nebezpečný. Mohl bych vám vyprávět, jak skončil můj učitel a jak dopadli kamarádi, kteří nebyli dost ostražití a opatrní.“
     „Raději snad ani ne,“ namítl cestovatel.
     „Dobrá,“ vstal včelař ze židle, „to je všechno. Dobře si pamatujte, co jsem vám řekl, ale raději to nikam nezapisujte. Uvidíme se pozítří.“
     Muž ve skautském úboru také vstal, rozloučil se a zamířil ke dveřím. Strážný mu je otevřel a řekl: „Jděte nouzovým východem přes dvůr. Tam přelezete zídku a vrátíte se do herny od záchodků.“ Sledoval ho přimhouřenýma očima, jak mizí v chodbě za kotelnou, když tu náhle zaklel a otočil se na včelaře: „Mizíme. Máme jen pár minut.“
     „Jseš si jistý? Určitě byl od nich?“ zeptal se včelař a sypal do kožené kabely obsah několika šuplíků.
     „Na sto procent,“ odpověděl strážný a zaklepal si na hýždě, „viděl jsem úplně přesně, jak mu na zadku z kalhot kouká žihadlo.“

srpen 2005, bzz bzz