Advent

Znáš chvíli: pavouk v obroučkách
starých brýlí vepisuje vlákna.
Znáš takovou chvíli: co je radost
dítěte, ale co je věčnost.

Advent. Čeká se. V mlze závěsů
ulice prázdná, brýle, zbytky věcí.
Večer. Bílo. „Ještě vyprávěj, chci...“
Pláč dítěte. A sněží z těch černých partesů.

7. 12. 1997

/ / /

Noc V oválku šlachovitý slimák
vzepřený Na zapřenou smrti žádný
hnis A křídla andělů
či ptáků? vysměje se ti
nic Nehodný ptát se po kamenech proč
jen sněží dým

16. 9. 1999

(Dům mezi okny, 2001)

Na bramborách

Natě poválené nízko.
K obzoru vede ruka.
Vodě hlíny dlaň je miskou
dětského ukaž.

Příliv. Sílí žebřobití
vzduchu. Vyjedli houští
lamači slunce, kde do mezitím
únava nese noc a pouští.

1. 4. 2000, Vlašim

/ / /

Měkký příboj tmy. – Zoufalé volání; v křídlech utopence již zavěšena smrt. – Za jeho slovy počne se neklidně rozprostírat ticho, ale přece rušené (anebo jinak nečisté); hladin, jimž vládne spása, dosáhnout nemůže. – Vzduch jako napouštěný rybník. Bahno. Před tebou Čechy.

20. 5. 2000, Bukovina u Čisté

(Lomová pole, 2002)

Září

Jak ruce polí níž bys sepnul.
Na jaké spění se to hotovil – – –
ztemněním dál i pozdnímu je teplu
fragment cesty, trčící ostrovy.

Syrová vůně zasypaných sklepů.
Těch vln je trosečníku zapotřebí – – –
– na chvíli jak bys stejně daleko byl peklu
i nebi.

září 2002, Vlašim – Ctiboř

/ / /

Večerní unavené črty deště
probouzí oči, pohyb, který je cítil,
plaše jak kočka navracející se noci
uniká – ladnosti tím

blíž, čím dál jsi všemu. Minuli
tě ptáci, kterým sypals
na sníh. Hliněný dům, dveře vylomené,
a konec žádný, dobrý ani špatný.

prosinec 2002, Vlašim

(Mezery v soumraku / Třináct měsíců, 2003)

/ / /

Zmizelý rehek
v žebřinovém prázdnu
dne
bezeslovná řeč
hodin odpočítávajících
zanechané ticho
přibližné sounáležitosti

4. 6. 2003, Bukovina u Čisté

/ / /

Cesta suchým stromem
odcizovaného těla
přestupná či nepřestupná náhoda
vybavující si život
jako hračku pohozenou dítětem
do kouta kteréhosi já

2. 11. 2003, Vlašim

(Mezery v soumraku / Patnáct zastavení, 2004)

Čtyři ráno na nádraží ve Villachu

Nízké stromky zanícené sněhem.
Do světla prst a moči přeliješ.
A za domy si, za protějším břehem
vyhlížíš anděla, ten drobný happy–end.

Z domovů kouří se – oheň je stravuje.
A v sazích zapomenutého hledáš: nemáš ho.
Druhý břeh světa v černém mraku je
a ty ho nevidíš. Jen Villach Westbahnhoff.

listopad 2001

Vybavuje se ti dusivé...

Vybavuje se ti dusivé napětí nějaké Durychovy povídky; vedro, stravující aleje stromů; prašná cesta; zemdlelá pole potažená bělavou plentou poledne; poutník na obzoru bez obrysů, bez věcí; vůz mrtvolného, dýchavičného klidu; a dívka vracející se – odkud? kam? nese v očích rozedřených do krve, bez žádosti, bez úpěnlivého naléhání o cokoli, a přece tak daleka spočinutí nebo lhostejnosti – tvůj osud.

prosinec 2001

(Bludná domů, 2005)