FIN

slyšet blues... (II)

říkám tomu
promlouvat prsty
a přál bych si
abych se tě uměl dotýkat tak dovedně
až by naše láska zaplakala
a vykřikla do tmy
jako se sklenice rozplyne ve dnu

 

Krajinomalba: září

usnulo slunce
v myší díře
sršeň mu vlítla do vlasů
usnulo slunce
u talíře
sedlák si došel pro kosu

 

***

do jara žádná cesta nevede
po šedivém nebi
i vločky padají jaksi rozpačitě
a unaveně
dlouhým pobytem
v spící zemi

rád bych tě teď držel v náručí
ale ještě raději bych cítil
jak k sobě patříme
tep za tepem

bláhovost

zima je pak větší

a vzpomínka na zpěv slábne
i na světlo
měkce klouzající v trávě
jako by nikdy nebylo

takové to tedy je?
ucourané?
nijak velkolepé?

 

hodina pravdy (duben 2003)

chtěl bych být básníkem
a na bedrech
nést všechnu tíhu světa
však země budiž kleta
neb zatím jen
potácím se opile
a nárazy po pádech
tvrdé jsou
a nemilé

 

***

Nic na světě neuchvátí srdce a nevytrhne mysl jako hudba.
Ta, kterou kouzlí dovedné prsty ve strunách.
Ta, která v nádechu získává hlas, když se dere z hrdla ven.
Ta, která zaznívá ve větru.
V šumění stromů.
V běhu vody klopýtající přes kameny.
Ta, která je slyšet v nejhlubším tichu.
Ticho samo je základním tónem, úhelným kamenem hudby.
Kdo nedokáže naslouchat tichu, nikdy hudbu zcela neuslyší.
Tichem vše začíná a v tichu i vše končí.
Někdy v noci si obléknu kabát, zastrčím sluchátka do uší a jdu se projít.
Kráčím v rytmu hudby a málem tančím.
Smysly mám ostré tak, že vnímám vlastní tep.
Vidím věci, kterých bych si jinak vůbec nevšiml.
Krev mi buší ve spáncích.
Má samota je zaplněna jako nikdy jindy, ani v té nejživější společnosti.
Mám lehký krok a směji se a pláču.
Ve skutečnosti málem létám a nikdy jindy to není tak blízko.
Hvězdy jsou na dotyk a stačilo by natáhnout ruku.
Nic na světě mi tolik nepřipomene, že žiji.
Nic na světě mi tolik nepřipomene, že zemřu.
Jak míjím světla v prázdných ulicích, ukazuje noc svou druhou tvář.
Když zaslechnu, jak se někdo blíží, stoupnu si do stínu.
Zadržím dech a čekám, dokud nepřejde.
Teprve pak vykročím ze tmy a jdu opačným směrem, pryč.
Zahnu do jiné ulice a ten večer už se na stejné místo nevrátím.
Mám rád klidné ulice s vilkami a zahradami.
V létě tam zvučí cvrčci a voní tráva.
Občas nad hlavou přelétne netopýr.
V zimě je ticho.
Někdy na hnědé listí napadne sníh.
I to je hudba, vždy jiná v jiný čas.
Rád ji poslouchám a rád se na ni dívám.
V zimě je ale lidí venku méně.
A ticho je hlasitější.
Když chci odpočívat, mám raději zimu.
Když chci rozproudit v žilách krev, mám raději léto.
Nikdy nelze mít obojí.
Učím se trpělivosti.
A vděčím za to hudbě.

 

***

co budeme dělat
má lásko
v oněch hodinách mrazivých rán
kdy svět na první z pěti měsíců usíná
a naše vstávání budou jediná?

co budeme dělat
má lásko
v oněch hodinách šedivých dní
kdy zetlelé listí potichu reziví
a naše kroky zesílí mráz?

co budeme dělat
má lásko
tou dobou na prázdném poli?
ticho krvácí
bolí

 

***

I.
jak křídlo netopýra
neslyšně krájíš tmu
a na mě dolehla únava
a veliká touha po míru
pozbývám chuť jít dál
neboť všechno pod nebem
má svůj čas
tedy i konec pouti

II.
jen slova zůstanou
jako byla na počátku
budou i na konci

 

***

a noc roztáhla svoje křídla
a nedovolila mi spát
jak to jiní dělávají
jak já to dělávám
jindy
naopak
v hloubi jsem pocítil
mocný dech života
téměř neodolatelné nutkání navštívit cizí, vzdálenou zemi
mám tě!
sahá mi na rameno
chycen jsem
a polapen
a přitom
mě tak dlouho skrývalo světlo dne
a potom
naráz celé to pracné budování je pryč
mám tě!
s dotykem vulgárně lehkým
známým
hřbetem ruky smetla mou kůži
a nahý jsem
když podruhé přicházím na svět

 

***

lehký mám krok
lehčí než vločky, co tančí k zemi
lehčí než pírko, co stoupá k nebi
lehký mám krok
tak lehký
že asi budu cvok

 

***

čert to všechno vzal
a najednou je mi fuk
jak hloupě budu vypadat

řekl bych ti
kdybys chtěla poslouchat
asi jen pár slov
křehkých
řekl bych ti
jako když sedne den
a listí na stromech
trochu zezlátne
pomalý sen
a ještě línější svítání

řekl bych ti
ještě se nám nestalo nic
ale mohlo by
a bylo by to krásné

stejně jako to jehličí
co pod nos hořce zavonělo
stejně jako babí léto
co se naráz rozvzpomnělo

řekl bych ti
dechem zajíkavým
a pak mlčel

třeba jsi můj podzim
co já vím?

 

Salome

tančí, ach tančí, barevné dlaždice
se jí míhají pod nohama. Salome
tančí, ach tančí, Křtitelova hlava
sťali ji s posledním slovem na rtech
smrti se propadá v okamžiku
zrození

podzimní voda odnáší březový list
konejší kapky krve
na břehu Jordánu poklekl muž v bílém
a voda zpívá:
Jan je mrtev, mrtev je největší z proroků.
na břehu Jordánu poklekl muž v bílém
a nabral do dlaní
a voda je živá

za mnou přichází, řekl Jan

na břehu Jordánu usedl muž v bílém
křehkými prsty láme chléb
pod suchou olivou
mlčí.
všechno se neříká, protože slovo
je moc
a ještě víc -
celý svět v něm, bez něho nic

 

únor 2003

v chladném předjaří,
kdy ještě křehnou slova,
mívám vidiny
jásavého růstu.
skýtá naději,
že cos čeká
na konci půstu.