FIN

21. dne měsíce trávy (II)

v kalném ránu
od úst stoupala pára
a má chůze
byla unavená
a jaksi stará

v kalném ránu
tiše jsem ustrnul
při volání zpěvného ptáka
od úst stoupala pára
a ne ledajaká

s každým povzdechem
ze rtů život unikal

kroutil se jako dým

v kalném ránu
od úst stoupala pára

nevidím

 

 

***

ježiš
abysme zas
nebyli moc chytří

železo železem
se ostří
a rozum o kámen

rozum o kámen
tiché „ach“
o ámen

ježiš
tolik zmatku
tolik pochybností

ve všech půlnocích

jen částečně vítaní
jsme hosti

 

 

modlitba děkovná

ze všech Tvých darů
ó Pane
tři jsou, nad něž není:

víno, jež sládne na jazyku
a trpkost mění v pochopení

ženy, nejrozmarnější
i nejroztomilejší ze stvoření

zpěv, jenž k nebesům vzlétá
a léčí bolest světa

 

 

***

tvrdíš
že jsem býval méně zamlklý

pravda

ale to jsme se ještě v dešti smáli
a za keřem milovali
když ostatní utekli

tvrdíš
že jsem býval veselejší

změnilo se klima zdejší
subsaharské předpeklí

 

 

Johan Klempa Trubka – nemilostné postpůlnoční blues

jen mě nechte – nechte mě jen
nějak si to v hlavě srovnám
zmaten zlehka, kýmsi naveden
po nočních barech courám

domů se nechce – chtělo by se komu?
nač chodit tam
kde každé ticho znám
plné stejnošedých tónů?

jen mě nechte – nechte mě jen
nějak dopadnu nakonec
neb zbytí není, zakoření
každej pitomec

 

 

***

na začátku prázdnin
v předvečer vrcholného léta
si vždy vzpomenu

víš přece proč

vzduch těžkne žárem
jehličí jako troud
a ptáci nekřičí

mlčí
o závod

 

 

***

nakonec
bych řekl rád
oč jsem stál
a kam jsme zabloudili

cesty příliš rovné
nás dovedly
mezi kruhy do obilí

když se teď ohlédnu zpátky
krajina usnula
natřikrát

 

 

***

bylo toho tolik
že jsem se až divil
třicet galaxií v hlavě
a celý vesmír
mluvil

jen sdělení
neradostné bylo dosti:

nedělej chytrýho

trochu už ti
rezavějí kosti

 

 

 o moudrosti

pravda je zakletá
v nějakém tom víně:

náhoda není blbec
náhoda je vychytralá svině

 

 

zrcadlová

poslouchám baladu o lásce
má milá
kde jsi?
kam ses vytratila?

noc poté
jsem praštil pěstí do zrcadla
střepů bylo dost
krev netekla žádná

a možná téci měla
co bych za to dal
takhle svoji vinu budu vláčet dál
a cesta do nebe
mi uletěla

cestu do pekla
už jsem znal

 

 

o starých parcích

nebe je plný hvězd
(tady)
a to zas tak moc často nebývá
svatojánský chléb
a kanadská líska
v pozdní fázi byvšího léta.
vlastně jsem šťastný člověk:
nikdo mě nechce zastřelit
a nevykopává z ledvin zkrvavenou moč
žádný ostnatý drát
a boj o chleba
a přitom
nejsem šťastný člověk
neboť neuléhám
v posvátném tichu
tvého těla
zošklivěli jsme si
zhořkli

 

 

o nočních setkáních

ta hudba
je tak tichá
a slýchávám ji
jenom vzácně
na okraji vnějšího světa
asi
je po dlouhé době
zas jednou uvidím
jak přicházejí
v měsíčním svitu
z dálky
tady
už začíná podzim
v kostech mráz
možná konečně snad
přijmu pozvání
do země věčného léta