FIN

Kristovské haiku

Když jsem šel na Golgotu,
nasbíral jsem si hřebíky.
Jen tak pro jistotu.

 

 

***

zní mi v hlavě
tolik pohádek
že na ně
lehce zapomínám
zní mi vlastně v hlavě
celý svět
padající listí
a jaro budoucí
víš, že si ještě pamatuji
křivku tvého boku?
tu nekonečně krásnou zemi?
ovšem
že nevíš
kdybys věděla
nejsme si tak daleko
a tak nechám pršet
a budu velice senzitivní
v nějakém tom jiném světě
okrást
do hola
nahý stanout v cizí zemi
nebudu si nikdy stěžovat
doufám, že uslyšíš javory dřív
než někdo surově rozštípne dřevo
bez slitování

 

 

***

na soumračinách
stéblo větrem otočíš

a léto zády

rosou padá
do zahrad

 

 

***

no
chtěl jsem jít domů
a tvářit se tragicky
- vždyť víš

poznat krajinu
a nést

nějaký ten kříž

zamávat
volavkám a čápům
na tom podzimním tahu
říct:
budu čekat do jara

chtěl jsem jít domů
a tvářit se tragicky

raději usnu na mezi
někde mezi Elbou a Zambezi

a budu muset najít
úplně střízlivé ráno

slíbil jsem

 

 

***

slýchával jsem hudbu
pak nějaký čas ne
a můj svět ztichl
zošklivěl

uslyšel jsem ji zas
té příští noci
krátce
silně

slýchával jsem hudbu
blízko a důvěrně známou

ve světě mlčení plavu teď
jak hluchý
průsmykem

 

 

***

a najednou jsme si blíž
než byli jsme dávno
to trnka zavoněla

na nebi půlměsíc

listy tak podzimní

a pravda
nahá
celá

 

 

***

listí se snáší na chodník
a připomíná mi racky v chaluhách
bílá pobřeží tam na severu
věčný neklid, modravý obzor
muž musí postavit dům nebo nesetrvat na místě
nepostaví-li dům a setrvá přesto, zemře
stane se dvounohým svalem
kusem masa
tepajícím v dokonalém rytmu
zváženým, spočítaným
nesoulad, asymetrie
uvádí bytí v život
a zabraňují životu degradovat v bytí

 

 

***

když už žluté listí záblo příliš
vzpomněl jsem si o pár let zpátky
- to bylo ještě za jiného režimu -
- a v jiném bytě -
- a možná že i v jiném městě -
- neboť tenkrát bylo všechno jiné -
seděli jsme u starých kamen
a laciné brikety špatně táhly
v malé místnosti to smrdělo
kouřem a za okny na sklo
kreslil mráz na pokřiveném
plechu jsme pekli kaštany
a napůl nazí jsme jeden druhého
hřáli pod dekou s lahví laciné
vodky tys měla toho svého a já
tu svou a moc jsme smáli a říkali
jsme si co všechno by se mohlo stát
jenže nestane protože tys měla
toho svého a já tu svou a za nic
na světě jsme je nemohli zklamat
a tak jsme seděli dál a ono
se nakonec skutečně nic nestalo
mít tak stroj času vrátím ten
večer zpátky zcela výjimečně
v dějinách lidstva ne kvůli tomu
co bych rád znovu zažil ale ještě
jednou aby se vůbec nic nestalo