MIROSLAV FIŠMEISTER

Věnováno Zuzce Lopraisové

 

***

Pavouk zplozený mořským králem
tiše látá proděravělé kamení.
Jen jeden pramen,
jedna hvězda?
Tu jsme došli na rozcestí.

 

 

***

Vzhůru.
Černá krev ledovce.
Přivazuješ jíní
k žebrům světa.

 

 

***

Ponechejte laskavě
toho edwardiánského džentlmena
v půlšálku otevření mých dveří
Ve výlovu v žluté trávě pod stromy
tě vidím, jak pomáháš kouzelníkovi
Tvůj hlas se nemění, jen
lodě jím poháněné mají jiná jména,
tak jako opakování
bývá někdy matkou smrti.

 

(Láska, Tennant a Lowe)

 

 

***

Ze strunných svatých lesů stoupá dým
Jak menhir dračí hlava v černé výši ční
Eddická píseň oblohy... A vyplout s tím
Že upřímní jsou jako irští mniši - sní
O svatém Brandanu.
Zas jednou poslechl sis o bájných ostrovech, když
(Od Dánů... A mocné francké hrady...)
Cítíš, že k šílenství je blíž.
Prázdnýma očima hledí jako kámen...
Ruka už brzy vyřkne amen.
Pak pouze vzpomínky. Na hrobě keltský kříž.
Vzpomínky... V očích ji, do dálek hleděl, řídě
Svůj drakkar; jak na něm z přídě
Jako skald v mořských vlnách četl hady.

 

 

***

Bílí ptáci dne mne prohrabávají
           až na kost
Mezi větvemi mých pohledů
           rozvěšují záclonky
Červenou a bílou kyselinou
zesilují tětivy luků
jimiž vystřelují své zobáky
           do budoucnosti

 

(Okna v kapsách mého imaginárního Sheffieldu)

 

 

***

Z kuchyně slyším mýdlo.
Nebyl to strýc, kdo zastavil hodiny?

 

 

***

Slunečnice v bílých plavkách,
s kuřecí polévkou
(taková se zpravidla podává
jen v betonovém megalosaurovi),
se rozpočítávají:
kambrium, ordovik, silur,
ledopád.
A pak hup,
mezi ostrůvky lovit zcestovalou zátku.

 

 

***

Měl jsem něco podobného říct
            maharadžovi kumquatskému?
Polévka byla vynikající, děkuji

 

 

***

Kdepak, tady jsem o tři roky starší.
Vezměte si ještě koblihu

 

(Ten stolek je nízký!)

 

 

***

Devítinohý pavouk
(čtyři nohy v permu,
čtyři v triasu;
poslední ukazuje Aldebaran
dvěma sádrovým rytířům).
Tak dobrá, člověk vstává
od vysouvacího okna,
z police bere plechovku
se šplouchajícím bílým mramorem:
kladiva v klecích mají hlad.
Mlýn na ocel zapulzuje rychleji
- potrubí složilo píseň
o chemické laboratoři.

 

 

***

Víření rajčatových útržků
popuzuje maličké býčky
Jadeitové praporky ocásků
prosvětlují kopřivopřísežný vzduch
V odhozené podprsence
za chvíli začne karneval.

 

 

***

Dva jarloznalci
ve vědrech z ledu nosí sem
tříšť, která plete,
a tuleně, kteří pářou.
I oni se dorozumívají klaněním,
a střízlík,
který existuje vždy pouze v létě,
hledá svého bratra.
K vousům obzoru se odvažuje
jen vyzbrojen uraženým zámkem;
rybářská síť volá: „qq!“
Chléb s máslem.
Na sněhu.

 

 

***

Hnízda méně prvních nervů.
Na jazyce poloostrova muž,
který znal obsidián,
vymýšlí počasí
a do ohně přikládá plameny.
Riskuje dost,
ale ne tolik jako kopřivy,
které smývají špínu,
ale krev smýt nemohou.
Korálky obličejů
na nitkách k loutce,
kterou už čekají v lese nožů.
Muž do šedých slz
zobecňuje vnímavost a citlivost.
A odjinud, chladná lyra, obrys meče;
já kdesi vepředu (?)
šestým smyslem objímám
kapitánský můstek.

 

(To okno je malé!)

 

 

***

Sama, modronohá,
s němýma ušima ronícíma odložené psy,
tekutá jako vlasy vodopádu,
ležela vedle mne do soumraku.
Pak se zaklubala do vejce.
Čekám...
Lidé, jimž před smrtí neostříhali nehty,
mi přesto závidí.

 

 

***

Mladší než mládí,
účastní skřítci
V neuhlídaných okamžicích
stopuješ slzy
až k sněhu na rtech andělů.

 

(Aspoň že postel je pohodlná…)

 

 

***

Bez podnebí…
bez podnebí se velkohřeben odmlčí.
Zkoušej ho nahradit cvakáním klepet,
neuspěješ.
Rodina je ti rybníčkem.
Můj bratr lívanec, moje sestra palačinka,
má neteř překážkový běh,
můj synovec partner mostů,
můj spojenec chumel
              prolézaček a skluzavek.
A čím se vyznačuje štáb?
Chrupavčitým mlčením.
V lese ratišť
jsou muchomůrky pancéřnatější
než nemejský lev.
Slyš!
Podnebné pásy!
A hřeben se znovu rozezněl.

 

 

***

Konstantní krokodýly
             worcesterového orchestru,
rázný hnis,
nálev ze lžiček,
skvostný chlad,
pouštní lákadlo:
otevírám kufr na hráškové celnici.
Hráškový celník,
sám lovec lžicibulí,
se směje;
svými kníry píše na zeď
její univerzitní diplom.
Pouštní lákadlo mu daruji,
ať může vzpomínat
na sopečné okamžiky
             pod modrým
             nehtem Parthenónu,
na hroší cukr,
na kamenné mořské pole,
za nímž šplhají hoacini:
vzpomínat
na mládí.

 

 

***

Sbor medicinbalů zpívá
bílou rukavičku.
Opeřenou budoucností
prolézá iguanodon, tu
a tam
se rozhlíží mezi dvěma temeny,
modrými jako dům.
Sbor medicinbalů zpívá
černou rukavičku.
Oranžáda turbo pohonu
projíždí minulostí,
kde suché zipy dvojitých svodidel
hroutí se zevnitř.
Sbor medicinbalů přestal zpívat.
Čtyřiasedmdesáti auty přijíždí
marcipánová kulka.
Pepř!
Pepř bubnů!
Pepř závěsů!
Jazykem magmatu
prosíme o přídavek.
Přijde, hned
po trojím přípitku: vlaku,
vrtulníku,
a tomu, že existuje zpěv.

 

(Vícenásobný Göteborg)

 

 

***

A bog collector,
published in Fabrian Cambrian.
Is it a novel?
No, it is an adjective.

 

(Dunkleosteus)