MIROSLAV FIŠMEISTER

Omluva jablku
Zuzce

***

Ze své bílé věže nazýváš trávu jmény,
která říká masožravý klavír.

Pot na kořeni nosu.
Slaným sluncem tříštěná běl.
Všichni.
Cyklus se snáší jako suchý déšť
k rodičům a dětem
v šedé napodobenině větru, pomáhaje.
Toto je píseň o lásce.

 

 

***

V kopřivách rukou
máš odřezek žluté vůně.
V řezu tapety je Berniniho smrt,
i moje.
"Támhle je nebe,
ty oslněný blátem,"
říká bratr Kratés a
bere si čaj
i z tvých rukou.

 

 

Promoklý

Ze žlutého dvora
žlutí kosi nepřijmou

Harpyje
utekla starostovi vesničky
postavené ze sépiových kostí,
příliš se chlubil

Louže pod baretem

 

 

***

Ve chvíli,
kdy osli času na okamžik
poodstou-
pili
k už neexistujícímu stromu,
na žaludku stojící šibenice
vzplála.

 

 

***

Karavana kamenných velbloudů
přiváží patky chleba.
Nevyšplhat na palmu
je jako nedopovědět kraba.

 

 

***

Pod oknem štěkl pes.
Tam začíná normální život.
A já se nořím do prázdných kostek.
Tak strašně mi schází tvůj hlas:
třetí žluté míčky prolétají
skrz mramorové desky.
Jak dychtivě piju z faktu,
že hráči vrhají stín!
Kromě solničky pomiňme nádobky
na této planině.
Solnička tu zbývá nejvíc,
škoda, že
cesta klopí oči.
Tam i onam
vláčen dlažbou soudní ulice,
chodíš a on ti dovozuje
pasti ještě nepřišlého slunce,
přes rameno síť,
je z něho cítit dvojchyba.
Ale má pravdu:
slza doma (Kvůli –.
Po tiché cestě,
s botou okolo kamínku na podlaze.)
přihlásí se za dveřmi
jako studna.

 

 

***

Z černobíle nasnímané skály
krok do nekonečných Benátek.
Pěna lodě,
nahá bíle jako plavky.

 

 

***

Na střeše krákorání sítě
ze sebe vychoval svého strýce.
Dva rybníky má strýcův hvozd.
Liškami toho hvozdu jsou slzy.
Mizí svět ryb,
oddálená dívko,
hřeje ledová hlína.
Ji před kroužky bráním
svou vnitřní rukou.

 

 

***

To zastavení se v nejvyšším bodě skoku
je totožné s nahými muži,
kteří přinášejí červený chleba.
(Šišaté místo, odkud plukovníci
– důkladný obličej a přísné střevíce –
brali sazeničky úsměvu.)
V záhybech koření nečteš
myšlenky šťastnému slonu, šťastlivče.

Ze srdce odervu si černý kámen,
kámen čtvrteční
(jako by nebyly už jiné dny!)

Ze srdce odervu si bílý kámen,
kámen čtvrteční
(jako by nebyly už jiné dny!)

Ze srdce nemohu si vyrvat kámen černobílý
(protože stále jsou i zbylé dny.)

Kuchyňská úsečka usnula uprostřed
své objevující se čistoty.

 

 

***

Na parkoviště autem přijíždí žena.
V tentýž okamžik, jiným autem,
přijíždí na parkoviště
tatáž žena.

 

 

***

Písmeno I je malý modrý ptáček,
nad nímž se mramorový obr ustrne.
Barva kachen nám připomíná,
že Bůh nám stále věří.