MIROSLAV FIŠMEISTER

Náhlá jinakost ulice
Zuzce

Sestupujíce do hor
          otáčejí gramofonovými deskami
Někdo nalepil šachovým figurkám kníry
Obzvláště královnin slaměný
a králův hliněný
blýskají očima
          jak drůbeží stůl v kostce
Mnoho se vzpomíná v červené a zelené zemi
Mnoho
Mé zelené nohy

 

 

***

Vzhůru ulicí každý den před polednem
modře přeštěbetá průvod dětí ze školky,
modráčků, již mísí kaštany s česnekem.
Pod schůdky tiše mokne golem;
kos je čerň a běl a zeleň a červeň,
obloha je modrá a šedá, a jako děti
krájí dvanáct kaštanů na dvanáct plátků.
Civilisté v plné zbroji přemýšlí
o gravitaci tresek, která se line
z kuchyně školky. Známe jen budoucnost,
minulost ne. V křoví zahrady u kuchyně
vlámský berserkři. Zvonek nosočistoplení
prázdnotu; modř: loď miluje
radostné dálky plachtami, kresby
stěžněm, klasifikace kotvou a svět lodí.
Modř: nezávisle na roční době šťastný průvod.

 

 

***

Slaměné kroky,
vrbové kroky.
Zní báseň, která se přednáší,
jen když prší.
Papírový drak
vynáší vzhůru zvonky večera.

 

 

***

Hlemýždi chlebíčků za sebou nenechávají cestičku.
U vyhozeného stolku
se malí kosi učí kreslit pastelkami;
pod vločkami popela přátelská slova.
Hněď pulsuje pod černou a oranžovou.
Stolek, a cestičky okolo.

 

 

***

Někde mezi prvním okamžikem,
kdy židle začala uvažovat
          o svlékání kůže,
a předposlední vločkou sněhu,
která toho dne dopadla na zem,
stojí hrnek, v němž létají modré vlaštovky.

 

 

***

Kos, vzhůru nohama,
má kostěné obočí,
je v něm
léto lípy ve svlečce ruměnice
a prášek na spaní
vyrobený z rozemletých ryb

 

 

Bez proutěného lovce

Ti ptáci, kteří
dají se chytit, jen když bdí
a jen když je pak pustíte.
A na spodní straně listů stromů
vajíčka ryb s přepevnou pěnou víček
a v nich vylíhlé ryby dají se chytit,
jen když bdí
a jen když je pak pustíte.
(– Sem dopadla kapka,
v níž byla tvoje tvář,
a pořezala mi srdce. – )
V násadce pera
k sobě čichají dva žlutí pejsci.
V noci holčička přidává růžím pihy,
kterými se pak živí šťastní koně.

 

 

***

Karmín a růžová se mísí
jak smích děvčat vyšívajících
na prohřátém kamenném prahu kravína,
v němž hospodář-vycházková hůlka
pěstuje prasata.
Smích jen občas přerušený
zaštěkáním některé z dívek.
Práh, rozpukaný kámen,
uprostřed nižší, prošlapaný nohama.
Jen stojící kůň
a okolo něj pádící jarní les.
Jarní les, měnící se v letní.
Úsměvy a štěbetání, i vrat
s panty namazanými skříní,
vrat, která tam na neuvařených nudlích
stará žena dostrkala svým čelem.

 

 

***

Vysoké balvany a veliká tráva.
Když jdeš na zahrádku,
zahrádka tam ještě je.

 

 

Bez konce

Od rána, kdy si sedl na lavičku,
směje se s obličejem v dlaních.
– Bílá, okrová a černá,
takovou barvu mívají lnění ragbyoví psi,
ale toto je muž,
pod jehličím větve,
o jehož schopnosti hrát nic nevím,
a do kachliček se vnořující genetici
sklenicí piva ohromují dveře
jako bosý vítr řezající sklo. –