RADEK FRIDRICH

Modroret

O Koňské hlavě

Podíváme-li se od Bynova směrem ke Sněžníku, spatříme stolovou horu, která se pozvolna svažuje a získává tvar koňské hlavy, a proto se jí také tak říká. K tomu se váže následující pověst:
Kdysi prý krajinou pískovcových skal a řeky Labe procházel zavalitý obr, jménem Sandsteinfresser, nebo-li Pískovcový žrout. Jelikož, jak je známo, pískovec je kámen velice drobivý a chutný, tak není divu, že si obr nemohl pomoci a žral a žral, až celou pískovcovou krajinu sežral. A protože chtěl táhnout dál za další kamennou potravou a sotva se mohl hýbat, vysochal si ze zbytků pískovcových bloků obrovského komoně, který ho měl odvézt dál do Saska. Kůň však byl tak srostlý s místní krajinou a nechtělo se mu ji opustit, že začal jančit pod svým obrovitým jezdcem, párkrát se vzepjal a nakonec Sandsteinfressera zadníma nohama vyhodil daleko za Míšeň. Ještě ho stihnul kopnout do břicha, obr vyzvrátil všechny sežrané pískovce zpět a krajina se ustálila tak, jak ji známe dodnes. Poté si spokojeně odfrkl, spočinul svou hlavou klidně na sněžnické stolové hoře a zkameněl.

 

 

Fóglkrojc

(Tomáši Řezníčkovi)

Ktyš se Marchel Fischer fracela f šeru tomu,
spatřila pobliš Tyßlochu
mesi skalami kmitavy pohyp.

Světavost ji netala a šla bliš ke křovině,
otkut se na ni s ryčnym kšikem vyřitil mušiček,
prutce máfajíci planitymi křidly.

Kosotoj, křikla Marchel a trefil ji šlak.

 

 

O silákovi Šíchlkolovi

Karl Schiechl, zvaný Šíchlkol, pocházel z Jílového a byl široko daleko znám jako silák, ale také se o něm vědělo, že je pytlákem. Vážné i veselé historky šly o něm.
Jednou byl nakupovat v Sasku a na trhu do něj vrazil jeden místní hejsek ze Schmilky. Šíchlkol nešel nikdy pro ránu daleko a už byli v sobě, mlátili se pěstma do tváří tak, že jim zuby lítaly jak ulámané třísky. Šíchlkol toho saského drzouna porazil, omluvil se všem trhovcům za převržené stánky, popadl nakoupené zboží a z hubou od krve, v které chybělo pár předních řezáků dorazil domů.
Večer v jílovské hospodě všem vyprávěl, co se stalo. Jaké bylo však překvapení pijáckých hostů, když v rozesmátých ústech Šíchlkola spatřili bělostnou řadu zubů včetně vyražených řezáků. Raději se ho na nic neptali, zaplatili a šli si po svých. Inu, se Šíchlkolem nebylo radno si zahrávat.

 

 

Básnický kříž

19. listopadu 1775 spadl se skal
v údolí Suché Kamenice
Matheus Gaudernack
z Arnsdorfu.

Na místě pádu je vytesána báseň:

Vhoď do vody kámen.
Ulom stonek trávy.
Pohlédni do skal.
Leť křížem křídel.

 

 

O Selečce

Kdysi dávno žil na samotě nedaleko údolí Suché Kamenice ras, který měl jedinou dceru. A protože se ostatní děti v Labské Stráni i Arnolticích dívenky štítily, že jedí doma psy, honily ji po vsi, házely po ní kameny a vůbec se jí posmívaly. Dívenka to byla malinká, psím masem dobře živená, psím sádlem vyšlechtěná, černovlasá a kulaťoučká, a když se rozčílila, dala ruce v bok a hlasitě nadávala jako dospělé ženské, a proto se jí říkalo Selečka. Jak to tak bývá, když vám někdo ubližuje, chcete se pomstít a dětské srdce, to se ví, neodpouští.
Jednou, když Selečku děti zase hnaly z Arnoltic po silnici do Labské Stráně, uskočila hbitě do pole a směrovala k Suché Kamenici. Dva největší klučičí sígři se vydali za ní a stejně jako ona, vnikli do lesa, mezi kameny porostlé zeleným mechem. Ale jak se dívali a se zadrženým dechem naslouchali, Selečku nespatřili. Náhle se otočili, že už se vrátí domů, když se za nimi dívenka zjevila. Kluci se na ní chtěli vrhnout a pořádně ji zbít, jenže Selečka se tajemně usmála a vesničtí neřádi spatřili dvě řady psích zubů. Než se stačili otočit a utéci, přiskočila k nim a tak zle je pokousala a potrhala, že trvalo řadu měsíců, než se kluci zotavili. O té doby se jí všechny děti vyhýbaly a nikdo si na ni už netroufnul.

 

 

O Klabonosovi

Před dávnými časy žil ve Všemilech dřevorubec, jehož jedinou vášní bylo svážet dříví z lesa do vsi. Věrnou pomocnicí mu byla tichá kobylka, jménem Vranka. A jak to tak bývá, zvíře má otisk podoby svého pána a naopak, podíval-li se někdo na dřevorubce z profilu, spatřil, že mu nos skoro splývá s čelem v mírném oblouku, a proto se mu neřeklo jinak než Klabonos.
Oba byly za ta leta tak sehraní, že dřevorubec nemusel Vranku slovy pobízet, pouze ji několika zvláštními zvuky naznačoval, zda má stát, jít či ukročit.
Jednou táhli kládu ze Všemilské planiny úvozem do vsi, když nad nimi zakrákal havran. „Špatné znamení,“ řekl si dřevorubec a nerušeně pokračoval v práci. Náhle se před nimi zjevila černá žeňka, která konici špitla pár slov do ucha a ona začal na místě jančit tak, že si o kládu zpřerážela všechny nohy. Klabonos se jí marně snažil pomoci, nebylo to nic platné, proti černé žeňce nebylo obrany. Inu, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Když dřevorubec spatřil, jak jeho milá klisnička trpí, vzal do ruky sekeru a jedním úderem ukončil její trápení. Poté objal nebohou kobylku a takto zůstali po celou noc, která se mezitím snesla.
Když druhý den kráčeli vesničané kolem, spatřili u cesty dva zvláštně se překrývající kameny, to Klabonos a Vranka zkameněli v objetí. A tam leží dodnes.