JAN FROLÍK

Matka v pětaosmdesáti

1.

Od patnácti let
u šicího stroje.
Záda má z toho
celá pokřivená.
Dodnes jí zbyla
hrstka zákaznic.
Když nejdou,
naříká si.
Když jdou,
naříká si.

 

2.

Vzpomíná na Bechyni,
kde se narodila.
Zahrady, parky,
zámek, promenáda...
Kníže Paar s kněžnou.
Dámy z lázní.
Za nimi oblak jasu
a v něm kráčí ona.

 

3.

Vodklada horší než lenoch,
vždycky říkávala
o tátovi a o mně.
A dodnes do všeho se popuští
ihned, bez otálení -
zatímco já se stále pídím
po Věčnosti, která by schvalovala
mé kroky životem.

 

4.

A kam zase deš? ptá se.
K rodině -
a kladu na ta slova
zvláštní důraz.
Mávne jen pohrdavě rukou
a upře uražený pohled do salvií,
které jí podlézavě
kvetou u nohou.

 

5.

I když jsem u ní v domě,
tak před ní utíkám.
Utíkám,
když jí nesu nákup.
když jí zastřihuju vlasy.
Utíkám,
když mi uděluje
rady do života,
když nadává
na hrozný svět tam venku.
A koutkem oka
vidím přitom v dálce
syna a dceru,
jak se připravují
k útěku přede mnou.

 

6.

Někdy si stěžuje,
jak je strašně chudá,
jindy se chlubí
nastřádaným milionem.
A mě to zase žene
k vágusům u kiosku.
Čestovi půjčit pajsku,
srkat lahváče,
zbůhdarma mluvit,
zbůhdarma pozorovat
auťáky
zbůhdarma valící se
do Nikam.

 

7.

V noci ji často slyším,
jak se šourá na záchod.
Moč eště udržím,
říká téměř s pýchou
Až opustí mě
slabost veršovat,
zbyde mi aspoň síla
močového svěrače?
A státní cenu za to,
že jsem se včas stihnul
postavit nad mísu -
obdržím ji?

 

8.

Chtěla, abych odklidil
tu kupku shnilých hrušek
pod máslovkou...
Já ale na ní viděl
spoustu včel,
baboček pavích ok i admirálů,
jak sají sladké šťávy
s chtivou náruživostí...
A zas jsem pocítil
neřestnou, vzdorovitou
příchylnost k chaosu
v zahradě ušité
jak šaty,
které padnou.

 

9.

Pro cestu na hřbitov si vzala
bleděmodrý kostýmek.
Úkosem pozoruje,
kdo zůstane paf.
A vadí jí mé ošoupané džíny
a taky apatie
v pohledu i v hlase.
Nicoto,
existuje báseň,
za kterou bych sklidil
tvůj nehynoucí obdiv?

 

10.

Tak tohle budou
zcela určitě
poslední šaty,
které ušije.
Komu je děláš?
ptám se.
Ani ti nevím,
odpovídá.

 

 

Ukrajinci

Na výkopové práce
jsou tu Ukrajinci.
Neprané hadry,
bufy od bláta.
Čpí potem, špínou,
levnou desítkou.
I místní notorici
ohrnují noc.
Jen říjen,
neobvykle teplý,
je k nim milosrdný.
Předsmrtnou masku
snímá jim
křehkými prsty svého
hloubavého slunce.

 

 

O Dušičkách

Stíhačka rozdělila nebe
na dvě poloviny.
Pravou a levou.
Na Dobro a Zlo?
Kráčel jsem o Dušičkách
středem hřbitova.
Ten střed byl však jen fikcí,
takhle jsem to chápal.
Relativisto,
uslyšel jsem v duchu
hlas manželky
a některých mých přátel.
Svině  a Holubičky,
Pravda versus Lež...
Copak to nikdy
nedokážeš pochopit?
Jak cirkulárka
ostře zaznívalo
mlčení z hrobů
všude kolem mne.

 

 

Poslední rudbekie

1.

Už čtrnáct dní se snaží
rozevřít zlatožluté plátky,
ale stále se to nedaří.
Mrazíky sice ještě nenastaly,
jenomže slunce sotva skomírá.
A tak stárne
pod popelavým nebem,
přezrálé poupě,
přihlouplý žert času.

 

2.

V rádiu hlásili
až sedm stupňů mrazu.
Rozluč se s ní,
řekl jsem si
a chvíli postál u hrobu,
jímž zítra
sama sobě bude.

 

3.

Ráno měla
hlavu svěšenou
pod tíhou vloček
v noci napadaných.
Pokora před smrtí,
co život usvědčuje ze lži?
Metafyzický sněhu,
proč jsi přestal padat
na naše lebky
pyšně čnějící?