IVO HARÁK

Sedě doma u kafe, za oknem křišťál podzimu

Nepřehnal jsi to poněkud se svými hřbitovy a sebevrahy? Není tohle už móda,
vyvolávání ducha přelomu století, zdání hloubky tam, kde vytepáváš zdobné
emblémy? Popel z kostí a popel z papíru jsou k nerozeznání šedivými. A navíc –
neklame-li mne paměť – chodíš přece do kostela!?
Co na to říci? Možná cosi o kozlečí kůži natažené do dětského usínání nebo o
prababiččině krvi uvízlé z potřísněných schodů za vruby podrážek stejně dětských.
Jenomže jde o svědectví příliš soukromé, aby se nakonec nestávalo šifrou,
amuletem. Kostel tedy. Hledám naději; nicméně – a nevím, zdali ti to smím přiznat –
občas mne cosi sevře tak, že musím přemýšlet nad každým nadechnutím.

  

 

V liknavosti

Obraz, který uvízl mezi dvěma slepenými stránkami: to, co mělo být vysloveno, ale -   
Přitom gesta dokonale umetla cestu. A stačilo málo, například: Jak krásně voníš
chlórem, miláčku, když jsi konečně po sobě umyla záchod!

 

 

Slatiňany; nádraží; poledne

zní. zvoní. čípak vinu?
utkvělá dálka
sekyrka v pařezu
ví dlaň, ví
dlaně; různé dřevo –

nehybný vítr, prostupuje
kouř očima až dovnitř
hlavy, kouř z oběda
kouř z cigarety,
                        trávy

ve křoví tíknul kos
když vykročila
rozhrnula hlínu –

 

 

Cestou do Lomnice (drahým Skořepovým)

ze svahu Tábora
krajina jako kniha

(a nebo jí jsem já?)
z níž někdo předčítá

listy jsou ovadlé
v záhlaví sedí tíha

rozmýšlím: chřipka? vina?
možná jen vzpomínka:

ze svahu Tábora
je vidět dodaleka

ztracený ve vlaku
(nikdo mne nepoznal?)

dál si lžu: já se dívám
ze svahu Tábora - -

(a dne mi neubývá)

 

 

Štěpánovice

jako když archeolog
skládá a lepí

obědy a ženy
tady voní jinak

v hospodě vtipy
kterým nerozumíš

nejméně těm
kterés dal do placu

 

 

Přerov (Karlu Komárkovi)

nádraží.spěch.a hlína
plná mastných not
z ní dráty
               v duru

maso mlhy.kostřičky
keřů; ještě: vzhůru?

 

 

Tišnov, Hrádek, hřbitov

Když sem chodíval s babičkou, pravidelně si měsíc pletl s ciferníkem věžních hodin.
Dnes, kdy už má více svých tady než tam, jen zřídka pohlédne na věž kostela; snad
aby se přesvědčil, že dosud pevně vězí.
V čerstvě vyházeném blátě; možná promíseném s nimi i s ní.

Nesváděla jej občas jeho interpretační  vášeň na scestí? Patrně by se mýlil jinak; po
svém. Jenomže to ne vždy svedl: často (bez zjevné vůle) usiloval číst věci kolem
sebe i věci, které potkával, jako zprávu.
O jejím adresátovi sebevědomě nepochyboval, nebyl si však úplně jist osobou
pisatele: No řekněte, kdo a proč mohl mít zájem na tom, aby v Nových Syrovicích
spatřil fotbalové hřiště zrovinka vedle hřbitova?!

 

 

Klucanina

Rozhledna dostavěná teprve pádem prvního sebevraha?

 

 

Příběhy příběhů

Vždycky ho vzrušovaly tyto verze: Strom padající na manželku, která přinesla svému
muži do lesa oběd příliš brzo – strom konečně padající na manželku, jíž se už dlouho
(neplodné a bohaté) chtěl zbavit. Jméno Lahodný jako jméno pytláka, jenž usilovně
líčil na hajného, až pozval na oběd jeho ženu a děti, aby před nimi – se slovy: to je
panečku lahoda, co! – vytáhl z hrnce s polívkou ovařenou hlavu jejich otce.
Verze uchovávané v paměti jako chuť rybízu z kamarádovy zahrady – rybízů, pod
nimiž prý v zemi odpočívají kůstky kamarádova staršího bratříčka. Pokud by si z nich
směl vybírat, tedy by si přál, aby prababička tenkrát odešla do Vídně ne za službou,
ale, jak se o tom šeptá doteď, dělat kurvu.

 

 

Trnec

Pár frází do tornistry: Obsáhnout celý vesmír! Přivlastnit si svět se všemi krásami! –
ale jak, jestliže, a to si musel přiznat, je pro něj i v jímavé Halasově pokoře příliš
skřípivého patosu? Jako když ráno při holení usvědčil zrcadlo ze lži: a zabolelo to jej.
Ono lze nakonec i takové umírání podat v technicoloru, málem jako happy end. Na
malebně vyvedeném kříži.
Nedůstojně zrzavý plechový Kristus se zdál být blíže své židovské podstatě: jeho
poněkud teatrální nepřirozené gesto, doplněné na jednom místě čerstvým
nedopalkem, mu připomnělo vlastní pochybnosti.
-Cožpak (se) tyto mohou vejít do jediné básně!? Noci porozuměl s Březinou; s kým
pochopí rozdíl mezi dlouhá a velká?

 

 

Praga caput regni

Náhle poznal, že. Ne – co. Že. Můžete se jistě dožadovat doplnění výpovědi, ale:
v jeho větách bývalo vždycky více valů než valencí.
Cestu za obzor si představoval jako závod Achilla s želvou: bude mu zbývat ještě
půlka, půlka z půlky, půlka z té poloviny. Takže obzoru vlastně nikdy úplně
nedosáhne. Kvůli tomu sice nepozná žádné cizí kraje (s obzorem dělícím je zase od
jiných krajů); nicméně nepozná ani, že tento obzor docela možná jenom odděluje to,
co je, od toho, co už není. Že za ním není.
Díky tomu si mohl být jistý, že. Ne – co. Že. Protože. Můžete ho přesvědčovat,
můžete ho mučit; ale nakonec se vám vysmekne. Zatvrzele trvající na svých
jistotách; například na tom, že jedna a jedna se nerovnají dvěma, protože jedna
švestka a jedna hruška…!

 

 

Předznamenání

Rozevřít dlaň proti větru a nechat hlínu prosívat mezi prsty. Drobné úlomky jemně
dopadají na tvoji tvář: voní a zvoní. Nevíš a nedozvíš se, který je časem ztvrdlé lejno
a který časem změklé kosti. Čí škrkavky jsi právě pozřel. A zdali.

 

 

Zázrak (tudíž i Ústí nad Labem)

Neočekávané pomněnky ve škarpě skrznaskrz prosrané psy.

 

 

Malhostovice

Přes dvě vesnice… Jak to všecko zkrásnělo!; tím, že odděleno, že je tu ještě cosi
mezi. Vsuvka? Pauza? Ale musel by ji projít pěšky. Aby tam dorazil proměněn.
Sebe?

 

 

Bytíz (strýčkovi J. S.; psáno křídou po papíře)

Svobodu k omylu, svobodu dokonce i k opakování omylu!… asi jako když řidič nedá
přednost chodci. Svobodu zapomenout, svobodu zapomínat; svobodu zapřít,
svobodu nemyslet (si): neboť velká slova ohmatáváním připodobněna kýči.
Málo je, zatím příliš málo je u nás prasečáků!

 

 

Poděbrady (aneb: Cestou vlakem)

Když zřízenec zpod tvého vagónu vyndával – drže ji něžně za kotník – nohu
sebevraha, když jsi nevěděl, zdali máš upozornit přítelkyni (a stát se na chvíli
zajímavým), anebo zda máš mlčet (a zdát se útlocitným), byla v té chvíli nicméně
nejdůležitější tato otázka: Co ti vadí více? – Zbytečně zmarněný život? Anebo to, že
v Lysé nestihneš přípoj?

 

 

***

Příliš mnoho otázek a sebevrahů šlape bahnem tvých textů: nebojíš se, že vyvolají
démony? Hladina je zatím nehybná, ale zezdola se už blíží velké žluté bubliny.

 

 

Zatímco hovoří Ona

Neptej se cesty, zeptej se nohou. Ale odpovědi se dočkáš až tehdy, kdy už ji nebude
jak a komu tlumočit! A to je jistota, tvá jistota, tvá jediná jistota.

 

 

Kdysi dávno: ještě Dobětice?

… ale ten pták jako by lezl po okně: nádherná vzrostlá poštolka, odporně nedomrlý
pavouk. A mlha: závoj; rubáš. Snídal nevěda o tom, probudila jej až příliš hořká káva.
Před odchodem stihl políbit cizí ženu; ústy plnými leklých rybek.
Čí chechtání zní nadmlžným ránem? Ke komu? Komu?

 

 

Tam, tam –

Taková nezbytnost: i on jednou okusí smrt na svém těle. I kdyby svedl sebelépe
posunovat slovy (modliteb), i kdyby sebelépe vřazoval cizí těla do vlastního příběhu.
Může si vypůjčit: slovo, peníze, sako, vagínu, ledvinu. Může méně spát a více pít.
Ale to jsou pouhé obezličky: použité proto, aby zapomněl, že oklika často bývá
snazší a rychlejší cestou.
Vědom si okřídlených Horácových slov píše nyní o babiččině dlani, která jej
pohladila nad čerstvým hrobem prababičky. Ale ta ruka už je také proměněna
v drsnosrstý popel.

 

 

Oklikou

Jediná nezvyklá květina stačí, aby se pro něj známá cesta stala dobrodružnou.
Výzvou, jíž neumí dostát: Utrhne-li, ona zvadne. Neutrhne-li, zapomene.

 

 

Právě teď, a potom –

Každá z nových variací hrána níže na struně o poznání rozladěnější. Co také může
chtít od stárnoucího těla,  mozku, a rozkroku?!

 

 

Mečeříž

V rozostřené noci maják kostela: bylo by to krásné, kdyby to nebylo tak zřetelné,
snadné a literární. Pro něj je domnělé idyly škoda: tuší kvádry navracet se zpátky
zemi.

 

 

Na peróně

Zdánlivá svoboda: mohu odejet, kamkoli se mi zachce. Čtyři směry, jediný vlak. A
zpáteční
lístek.

  

 

Sychrák

Už zase hoří břízy a stará tráva; vonící, až pálí za očima. Ale je jiná a jinde než ta, do
níž jsme vkládali kradená jablóška, abychom na zapřenou okusili slast přímo
podpopelnou. Bylo třeba je zajídat hlínou ze zatržených nehtů, jenomže takový hlad
stejně neuhasíš - -
než únavou rozlévanou pod žluklým listím pančovaného burčáku. Kadlátke slatké
jak cecek, na nějž nedosáhnu. Bolí mne kříž. Bať, vlastní. A není síly donést, shodit
jej a spálit. Obraznost řeči oblékla jazyk z nevinnosti: Kdy piča paní učitelky byla
stejným tajemstvím jako to, zdali se uvnitř slupky – kamene ještě něco skrývá.

 

 

Duchcov (Patrikovi L.)

Zanechejte veškeré naděje! –jenomže i ve vypáleném kostele trousí andělé svá
lejna.